18. 4. 2013

Ó, velká Anglie, místo božské a požehnané...


            Je to skoro 8 týdnů, co jsem přistála na území Británie. Skvělé. Nádherné. Pohádkové. A všechny ty kecy o tom, jak je všechno perfektní. A víte co? Není.
             
            Přátelé, přítelkyně, dámy a pánové, kluci a holčičky, všeho věku : 
Nikdy jsme se neviděli a přidal sis mě do přátel na facebooku, protože se ti líbily moje fotky? No samozřejmě, proč bys mi teď nemohl napsat, jak mi závidíš život v Anglii a optat se přátelsky, jako kdybychom se znali už léta, jak se mám. (Uznávám, moje chyba, pročistila jsem tedy seznam přátel). Potřebuješ něco přeložit? Proč tedy používat google překladač, když můžeš napsat kamarádce, co žije v Anglii, tudíž má dozajista po dvou měsících zde strávených slovní zásobu srovnatelnou s oxfordským slovníkem. Svěřuji-li se ti zrovna s nějakým problémem, který mi zrovna nedá spát, adekvátní odpověď je přirozeně : „Buď ráda, že tam seš, aspoň se ti to neděje tady v tý díře.“
Přetrvávající dojem některých jedinců, že veškeré moje problémy strasti a negativní emoce vymizely v momentě, kdy jsem překročila hranice je, překvapivě, mylný.
            Jedna z věcí, co mě poslední dobou fascinují nejvíc je schopnost lidí atakovat můj facebookový inbox zkazky o tom, jak mi hrozně závidí, že jsem se přestěhovala, jak hrozně odvážná jsem a jak se tady musím mít skvěle a co mě vytáčí nejvíc, že : „by taky chtěli, ale…“ Stačilo, přátelé. 
. Ještě někdo na mě vytáhne s touhle snůškou nesmyslů a pozná mě v plné polní. Což u mě znamená dvakrát tolik cynismu než je má běžná vysoká míra. Tak trochu mě ničí, jak neskutečná ignorace primitivních skutečností ve světě probíhá. Upřímně, nejen že mě to překvapuje, ale zároveň se mi z toho dělá trochu na zvracení a trochu na omdlení, protože při pomyšlení na tento fakt se mi vzteky žene krev do hlavy a zas rychle utíká pryč, aby se nemusela potkat s jejím běsnícím obsahem. Shrnu tedy teď jasně a prostě svou nynější situaci a doufám, ne-li  spoléhám na to, že tento malý apel odradí alespoň některé od kladení absurdních otázek.

Velká Británie není místo, kde jednorožci požírají duhu a kakají lentilky. 

            Tak. Dle mého, všeříkající věta.
            Pokud někteří z vás stále mají dojem, že se tady topím v penězích, netrávím svoje dny ničím jiným než nakupováním a božskými naplňujícími výlety do Londýna, bílé útesy Doverské či pobíhám v bílém druidském hávu kolem Stonehenge... tak víte kam máte směřovat své další kroky.
            Některé myšlenkové pochody mě stále nepřestávají překvapovat.


Shrňme si tedy situaci:
Je Anglie fajn? - ANO
Utápím se tu ve zlatě a drahém kamení? - NE
Mám se tu dobře? - ANO
Trávím své dny poleháváním v posteli s otroky ovívajícími mě palmovými listy? - NE

A tímto praktickým a dozajista dobře pochopitelným seznamem se pro dnešek loučím.