10. 5. 2016

DEVIACE IDIOCIE UTOPIE

Kdyby se někdo z Vás věrných ptal, blog http://devidiotopia.blogspot.cz/ funguje

aktuálně jako jediný z mých tří


za to to frčí jako nikdy. A protože jsme moderní, nebo co, tak jedem na hashtagy.  #velmiVolnéVerše

autorské čtení coming up ;)

21. 7. 2014

To Vona

Nemůžu si vzpomenout, ve který z Kunderových knih jsem to četla.  O ženě, která se musí dívat do zrcadla, aby se ujistila, že je to pořád ona. Chodila se zavírat na vlakový záchodky, aby se ujistila ve vlastní existenci. Mylsím, že Kundera, pro někoho nesnesitelenj šovinista, mě rozčiluje hlavně tím, že slabosti žen předkládá bez obalu jak ženám, tak mužům. Žádná ženská nechce zjistit, že slabý stránky jejího druhu byly nejen objeveny, ale dokonce se i šíří mezi mužskou populaci. A tím spíš bolí, když se s některou z těch vágních kraviček, který nám Milan popisuje musíme ztotožnit. Alespoň v něčem. Ale když jsem četla o paní, co se na sebe musí dívat do zrcadla, aby nezapomněla, kdo je, nemohla jsem si pomoct, abych jí nezáviděla.
Přála bych si nebejt si někdy jistá, jestli já jsem já. Moje jistota je totiž nezlomná. Dokonce tak nezlomná, že si někdy, abych ulevila svědomí představuju, že věci za mě musel udělat někdo jinej. Protože je téměř fyzicky bolestivý přiznat si, že bych byla tak pitomá. Hlavně co se týče záležitostí, ke kterým bych se nejradši nehlásila a u kterých bych ocenila, kdyby byly vymazány z povrchu zeměkoule. Bylo by to krásný, mít to na koho hodit. Říct pro jednou: To ne Já. To Vona. A Vona by prostě musela jít a vyřešit, co napáchala.
Vona je komplexní balíček nešťastnejch příhod. Za léta, co spolu žijeme, jsem měla možnost sledovat, jak, holka pitomá, chodí v kruzích. Jak už jsem naznačila,není úplně chytrá, v čemž se bohužel neshodneme, protože já, řekněme si upřímně, docela jo, a tak na rozdíl ode mě neví, že něco musí bejt špatně, když už padá potřetí do stejný díry. Načež se z ní, pod mým pečlivým dohledem, hrabe několik měsíců (let) ven, jenom aby se do ní pak dobrovolně vrátila. Protože to sice je díra, ale je jí dobře známá. Bezpečná. Taková, řekněme, zabydlená.
Občas se snažím zabránit tomu, aby udělala další hovadinu, ale je těžší než těžký jí přinutit. Má totiž všude svoje vychozený cestičky. Sice úplně špatným směrem s v nesmyslně těžkým terénu, ale to jakoby nic neznamenalo. Už jsou jednou tam a těžko se z nich odbočuje. Není s ní lehký pořízení. Někdy s ní zkouším rozumně mluvit, někdy jí prostě kopnu do žeber a doufám, že konečně pochopí, že takhle se nikam nedostaneme. Pořád nepochopila. Nemůžu přijít na to, co na ní platí.
Většinu času s ní nechci mít nic společnýho, a málokdy, ale stane se to, mám chuť jí obejmout a říct jí, děvče, jsi sice úplně pitomá, ale jednoho dne to třeba bude lepší. Jenže, to bych jí asi sprostě lhala. Léta ubíhají a ona je pořád stejně blbá, naivní, pořád do někoho zamilovaná, pořád stejně nepozorná a dětinská, moc vážná a moc lehkovážná. A nejhorší na tom, je, že jí zejtra ráno budu muset umejt, učesat a oblíct a předstírat před nemilosrdným reálným světem, že tady ta nesvéprávná kráva vlastně vůbec není.

17. 7. 2014

Obyčejnej život

Tak jsem smíchala dohromady několik surovin, každá za kilo méně než dvacet Kč, opekla to všechno v pánvi, zalila pochybnýma zbytkama nedojezenejch sýrů, nevyhnutelnýho důsledku mojí neschopnosti smysluplně nakupovat a nazvala to zítřejším obědem. Venku hučí auta. Parkety jsou starý, tma modrá, lampy zlatý. Je deset hodin čtyři minuty a já doufám, že když budu nějakou dobu pít slivku zapomenutou v mrazáku mým spolubydlícím, možná se mi na chvíli po dlouhý době povede nalhat si, že život člověka je ve skutečnosti víc, než série pokusů souložit s někým, z koho ti nebude špatně a po souloži s nímž ti nebude špatně ze sebe samýho. Zatím to nefunguje, upřímně, ani od toho moc neočekávám a lidská rasa je pořád ještě banda hormonama vedenejch pacholků. Ani to ale není taková tragédie. Tragédie je ticho, prázdnej byt a příliš a zároveň hrozně málo času na srovnání myšlenek, který, jak víme, v podstatě ani není nutný mít.

Jde o to, čemu se rozhodneš věřit. A já mám málokdy náladu měnit si dobrovolně střízlivej pohled na svět. (alkohol samozřejmě nepočítaje) Bylo by to jako přinést hovno na zlatým podnose a předstírat, že jsou to lanýže. Takže mám hovno na tácku a uvažuju, co s ním. Jestli by se nedalo po někom hodit. A kam ho případně schovat. Jak ho přeměnit na lanýže. Fuj, Jull.

Na přeměňování hoven v lanýže máme my, lidi, většinou moc keců a neúměrně málo činů. Jsem úplně typickej člověk, kterýho rozčilujou ti jedici, kteří z nějakýho důvodu překonali onu divnou bariéru snu a realizace a teď píšou knihy (dokončené knihy, nejen blogy a povídky) staví domy, skáčou padákem, navštěvujou exotický země a vychovávají tři děti v horský chatě bez elektřiny. Co máme na tohle říct. Sorry, ale ty jsi finančně zajištěn, dobře vypadáš, máš v životě jasno,  v hlavě a ve špajzu uklizeno a příští tejden se ženíš? Děláš si srandu? To není humánní. Kdo se na tebe má dívat. Co máme dělat my, který si v pátek večer koušeme nehty u dokumentáního seriálu BBC o UFO, požíráme čokoládu a sníme o romantickým víkendu na Antýglu s osobou, která neví, že jsme na světě? To je od vás prostě sprostý.

A co je smutný je fakt, že tenhle patetickej příběh volnejch dní střední třídy nepraktikuju jenom já, smířenej poustevník a vlastník vztahovýho panoptika, ale i plno lidí, který se k tomu ale přiznávají jen, když se k tomu přiznám já a obě strany mají zároveň hodně upito. Když vyčíslím sklenky a vydělím je počtem remcajících skleslejch, unavenejch, zaměstnanejch lidí a studentů studujících jenom aby nemuseli makat a výsledek porovnám s počtem oněch nechutně úspěšnejch a spokojenejch lidí (který , podle mýho názoru, stejně časem přijdou s tím, že jejich matka byla vlastně do šestnácti kluk a že jim ve skutečnosti místo levý bradavky roste tykadlo vylučující podivnej modrej sliz), jsme tak na 99% ubožáků a jednom procentu lhářů. Majgád, jak je život krásnej, když máš písmenka, do kterejch ho můžeš shrnout.

Co je s náma teda špatně? A neni to s náma spíš dobře? A co je vůbec pointa celýho tohle fňuku?
Kašlu na to. Jednu na Antýgl.


8. 7. 2014

Věci, který se mi staly

Tak jsem se přestěhovala. V čiré panice, že není možný dostat všechny moje věci z bodu a A do bodu B za pouhý jedno sobotní odpoledne a to za pomoci dvou menších automobilů. A ejhle! Stalo se. Nutno podotknout, že za poznámek typu : "A to je všechno?" "To jsou všechny tvoje věci?" "Kvůli tomuhle jsi tak šílela?"

Jo. Přesně kvůli tomu jsem šílela. Tohle množství mi totiž fakt připadá jako spousta.  Nemám věci, který bych měla mít. Mám věci, který se mi tak nějak staly. Přihodily. Přišly.

Je tu matrace, je tu křeslo. Věšák na oblečení, stolek a dvě poličky. Několik kartonovejch krabic, zrcadlo a nesourodá směska obrazů, pohledů a fotek na stěně. Tím bych skončila s výčtem nábytku, kterej skutečně používám. Stejně mi připadá, že předmětů, který vlastním jsou přehršle. Hlavně třeba co se týče oblečení. Včera jsem si na sebe v optimistickým rozpoložení vzala šaty, který už mám asi rok a půl, ale nenosím je, protože mi připadá, že v nich vypadám podezřele dobře (woman logic). Tak jsem si je zase sundala a vrátila je do kufru. Stejně nosím dohromady asi tak deset kusů oblečení, to vše přibližně ve čtyřech barvách. A zbytek je směs zbytečnejch výstřelků. Vlastním pásek se cvočkama, kterej jsem na sobě neměla od devátý třídy. Aby vypadal dobře, je k němu třeba nosit mnohem tmavší vlasy a mnohem silnější nenávist ke všemu živýmu. Mám plastovej stromeček na ukládání šperků. Nutno podotkout, že nenosim šperky. Dále tu je skromná sbírku poezie, která zabírá celou jednu krabici, ale každou z jednotlivou knihu jsem četla sotva jednou. Asi čeká na jeden z těch sentimentálních podzimů, kdy se objevuje sebedestruktivní potřeba ronit splavy slz nad Fráňou Šrámkem. Leží tu čínský panenky přání s dokreslovacím očkem, do kterejch vždycky vložím marný naděje a ony se mi pak odněkud poloslepě vysmívají. Potvory.

Trápím se, trápím, myslím si, kam uložím všechen tenhle bordel. Když se zamyslím, věci, který jsem nejvíc použila za poslední týden jsou následující : pánev, hrnec, kartáček na zuby, ručník, nůž, vidlička, lžíce, postel, aromalampa, hrneček na čaj, sklenička na víno, hadr na podlahu, houbička na nádobí, samozřejmě pár kusů oblečení a pračka.

Tak mi teda řekněte, co tady dělá všechen ten zbytek. A nechtěl byste někdo starorůžový letní šaty? Vypadají fakt hezky.




1. 7. 2014

Jednou nohou v boho

Tohle je můj druhej pokus napsat tenhle článek. Podle toho soudim, že to neni úplně easy.

Nevim, co přesně a jak říct. A to, jak sami uznáte, není úplně dobrej začátek pro článek.A tak začnu tím, jak moc vás nenávidím. Ač se snažím to slovo používat čím dál tím míň, vás upřímně a z celýho srdce nenávidím.
Nenávidím vás, vy všichni pijáci levnýho vína, osoby těžkejch hlav a lehkejch mravů, hlubokejch myšlenek a povrchní schopností vnímání reality. Nenávidim vás, básníci, malíři, spisovatelé, hudebníci, vás lidi, který si nikdy neperete svetr a vlasy si myjete jenom u příležitosti autorskýho čtení Krchovskýho v lokálním udergroundovým klubu. Vy, kteří žijete obklopený Dalíovským světem, kterej si vtloukáte do nikotinem konzervovanejch hlav, všichni mý zapálený spolužáci z umělecký průmyslovky, bohémové, závisláci na bylinách a jinejch omamnejch látkách, fanatický a nadšený konzumenti antidepresiv předepsanejch na základě diagnózy póza. Vy, který si pořád ještě myslíte, že žít obklopený svýma obrazama a podle potřeby vyšperkovanýma démonama v podkroví je romantický. Vy, vyznavači svobody, závislý na kapesným a na dobrý vůli těch, co vám v pátek koupí pivo, aby zalili vaší skomírající Múzu.
Nenávidim vás. Protože stojim jednou nohou na vaší lodi. Na jednom z těch Rimbaudovo dekadentních Opilejch korábů. A tu druhou mám na jedný úžasný, hranatý, naprosto nezajímavý a emočně plochý ropný plošině.
A věřte mi, že i když mě něco táhne k těm vašim nekonečnejm nocím a citovejm rozkolům, (Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen, 
znám kouzlo večerů a velkých povodní, ale koho to zajímádržím se tohohle korporátního monstra zuby nehty. Protože je přece nezničitelný. Tak dokonale hranatý, čitelný ze všech úhlů a hlavně, předvídatelný.

A pak přijde pondělí ráno a já vás nenávidim, kluci s kufříkem a deskama. Nenávidim vás, pravidelný úterní porady, měsíční odpočty z produktivity, obchodní zástupci minoritních společností, monopoly, vyznavači satelitních městeček a kabelový televize, vlastníci zlatejch retrívrů a bíle natřenejch plotů, osazenstva cyklostezek a nedělní návštěvníci nákupních center. Hnusíte se mi penězma ochuzený konzumenti, vlastníci dětskejch kočárků uzpůsobenejch aktivnímu životnímu stylu, fitkový maniaci, kulturní rychlokvašky. Nenávidim vás.
Všechny. Hlavně proto, že si nějak nemůžu vybrat a uprostřed se stát nedá. Stejně jako se nedá ve středu večer naložit do lihu na performance slam poetry a ve čtvrtek ráno jít na šestou hodinu do práce. A taky se nedá mít ráno chuť namalovat si východ slunce a za půl hodiny počítat někomu simulaci faktury plynu. Ale nejvíc ze všeho se nedá rozdělit se na dvě půlky jenom proto, že se spolu často neshodnou. Kdyby to šlo, jednu posadim za počítač do open-spacu, ať si žije svuj finančně nezávislej, rozumnej život a druhá prostě jen tak půjde, možná někam do hor, k nejbližšímu motlitební mu mlýnku.

24. 1. 2014

Dnešní důvod pro facepalm : Internetoví milovníci

Čau, krutý a nemilosrdný internetový světe, jež mi za čtvrt roku nečinnosti ubral čtyři pravidelné čtenáře. Jsem zpět, ve formě žádající si pěkně tučnej článeček vykrmenej přemírou mého, za poslední měsíce nastřádaného cynismu. Mé prožrané srdce by se dalo ždímat. Dog gammit. Pojďme na to.

Před několika dny se mi kamarádka svěřila se svým zážitek z Badoo. Božský to server, sama jsem se na něm několikrát ocitla. Není lepšího místa (po facebooku, samozřejmě) kde je možno ohodnotit lidi, který neznáte, prostředkama, na který byste se v běžném (rozuměj nevirtuálním) styku nezmohli a získat tak úžasnou možnost nechat se obtěžovat bezpočtem pohlavně frustrovaných lidí. Pokud jste žena, asi víte, o čem mluvím. Pokud jste muž, pravděpodobně jste se už někdy svíjeli pod tlakem pohlavní frustrace ústící v internetové hony na ženy s alespoň ucházejícími, když už ne přímo přitažlivými profilovkami. Vlastně, co si budeme povídat, emancipujme se: I pokud jste žena, pravděpodobně jste se už také svíjeli pod podobnými tlaky a buzerací matky přírody, ječící kdesi ve vašem nebohém podvědomí, že se máte okamžitě snažit rozmnožit. Příroda je úžasná, řekla bych až magická věc. Když se nad tím hlouběji zamyslíme, žijeme obklopeni úžasně propracovaným systémem pokusů použít všechny ty skvělé sekrety, jimiž jsme byli vybaveni, abychom zachovali rodovou linii. Hmm, jaký to hluboký smysl pro naší existenci. Jaká to povznášející filosofická kudrlinka na těžkopádném rukopisu našeho mrzkého druhu. Jaká to květnatá metafora, Jull. *slow clap*.
Dost poezie, zpět k tématu. Po zhlédnutí krátkého úryvku z konverzace mezi kamarádkou a jejím Badoo nápadníkem jsem byla požehnána nečastým momentem shopnosti bystře uvažovat a došlo mi, jak úžasně široké spektrum lidí, kteří se pokoušejí najít štestí a uspokojení svých biologických potřeb nás obklopuje. Je to až fascinující, když si uvědomíte, že skupiny těchto internetových milovníků jsou tak jednoduše rozdělitelné dle zájmů, přítupu ke "svádění" a použitých metod lovu, že kdyby se podobné typy daly dohromady a začali vydávat klubové kartičky, mohli by možná společnými silami jednou dosáhnout styku s reálnou ženou. (Řekla bych i mužem, ale jakkoliv jsem otevřená myšlence rovnosti mezi pohlavími, ještě jsem bohužel nepotkala ženu, která by se tak intenzivně zaobírala internetovým lovem, jako to dělají pánové tvorstva)
Jak jsem už řekla, dělení komunity internetových milovníků je snadný. Máme tu několik hlavních, nebojme se to tak nazvat, archetypů.

1) Duchovní guru: Muž sofistikovaný, vždy jemně "hovořící", obklopený aurou klidu, kterou je ochoten vnutit každému na počkání. Je tak klidný a vyrovnaný, že o tom musí každého informovat. Je milující. Plný lásky. Pravděpodobně Buddhista. Vegan. Rastafarián. Majitel čajovny. Bude vás ujišťovat, že si přeci zasloužíte lásku. Zasloužíte si být úplná. Zasloužíte si milovat sama sebe. Být samostatná ve své sebelásce a nepotřebovat k tomu nic a nikoho (krom něj a jeho všudypřítomných rad a případně jiných nepopiratelně fyzických nástrojů lásky, které vám obětavě poskytne)
Nejfrekventovanější věty: "Jsi skvělá taková, jaká jsi." "Jestli tě nechtěl, není pro tebe ten pravý." "Ještě jsi neobjevila svou vnitřní krásu."

2) Opatrný zoufalec: Hrozně nerad by vás obtěžoval. Vyjadřuje se, jako kdyby každé jeho slovo bylo monitorované CIA. Neustále můžete sledovat tužtičku ve spodní části chatu, jak se pohybuje a zase zastavuje, jak se dotyčný snaží použít jen ta politicky nejkorektnější slova. Vždy čeká, než budete pokračovat v konverzaci, aby vám náhodou "neskočil do řeči", je-li to přes internet vůbec možné. Působí dojmem, že jeho doteď nejintenzivnější zážitek z fyzického styku se ženou bylo kojení. Je slušný, přeslušný, tím děsivým způsobem, který ve vás vyvolává dojem, že si doma staví oltář s vašimi fotkami, se kterými si nedovolí dělat nic prasáčtějšího, než jim vždycky večer, po pravidelném šálku kakaa, popřát dobrou noc a sladké sny. Je citlivý, chápavý a konejšil by vás, když máte zrovna PMS. Jen ten typ, o kterém sníte, když se k vám někdo zachová jako necitlivá svině, ale to vy nikdy nezjistíte, protože jeho slušňácká slupka je natolik odpudivá, že než abyste se prokousávala barikádami jeho křehké duše, radši zase začnete spát s nějakou emocionálně nenáročnou sviní.
Nejfrekventovanější věty: "Jak ses dnes měla?" "Neruším?" "Jakou máš nejradši čokoládu?"


3) Filosof: Je pevně odhodlán zůstat zamyšlen za každé situace. Klade tajemné otázky a snaží se působit dojmem, že páteční večery tráví doma nad osamělou šachovou partií. Ano. Hraje sám se sebou. Jak jinak se člověk může lépe poznat, než v boji se sebou samým. Pije víno a předstírá, že po letech, která strávil v lihovém láku smu stále ještě fungují chuťové buňky. Mozkové buňky. Topořivá tělesa. Bohatství jeho duše je bezedné a to je ta jediná správná hodnota. To, že do pěti let bude pravděpodobně somrovat na nádraží vajgly je nepodstatné. Ne-pod-stat-né.
Typické věty: "Chtěl bych jednou žít sám ve srubu." "Nepřipadají ti nároky dnešní doby na člověka trochu frustrující?"

4)Bavič: Není jisté, jesli ho natolik baví internetové servery s dadaistickým humorem, nebo má smlouvu s 9gagem. Už se nemusíte ani obtěžovat listovat facebookovou zdí, abyste našli trochu nenáročné zábavy. To nejlepší z ní se vám totiž filtruje přímo do zpráv. Jen pro vás. Od srdíčka. Je to jako kdyby se kvůli vám hrabal v bahně, aby našel kousek zlata. Když ho nenapadá, téma, kterým by na sebe strhnul pozornost, prostě vám pošle link. Člověk se nestíhá divit, co se všechno dá podprahově vyjádřit pomocí meme. (pozor! Typ Bavič neradno zaměnit s typem Vášrandomkamarádkterýsenudívpráci, který nelze zařadit mezi internetové milovníky)
Typické věty: "A už jsi viděla tohleeee?"

5)Sebevědomý Hnusák:  Žádná zrůdnost mu není cizí. Žádné grafické obrázky vlastních genitálií mu nepřipadají přes čáru. Nikdy se nestydí a nikdy ničeho nelituje. Je naprosto přesvědčen, že je na světě od toho, aby souložil se ženami, se kterými nikdy neviděl a zároveň je naprosto přesvědčen i o tom, že ženy nechtějí nic jiného, než souložit s mužem, se kterým nikdy předtím nemluvily. Vše výše zmíněné je ochoten podložit vědeckou prací na téma: Neřikej, že bys to nechtěla opatřené rozsáhlou obrazovou přílohou. Nikdo ještě nezjistil, odkud se tento typ bere, nebo kde začíná jeho rodová linie, nicméně několik zaujatějších feministek se po delším výzkumu shodlo na názoru, že byl vyvinut v tajných laboratořích NASA jako prototyp druhu Fertilizer 101 pro případ potřeby rychle obnovit lidstvo po útoku cizí civilizace. Z důvodu přísného utajení projektu, NASA pochopitelně nikdy nepřiznala únik několika pokusných exemplářů na svobodu.
Typické věty: "Nikdo o tom nemusí vědět". "I think ur sexy." "Czech girls very nice body"

Tímto bych ráda vyjádřila upřímné přání štěstí všem bytostem hledajících dokonalý protějšek a doufám, že geniální nástroj internetu nás jednou všechny spojí v jednu velikou šťastnou, sexem prožranou rodinu.











10. 11. 2013

I vlog because I can


Včera jsem si náhodou vzpomněla, že můj foťák má funkci videa a zatoužila jsem ji použít. A použila.
Vzniklo ohromně sluníčkový video o tom, co jsem dělala v sobotu. Byla to totiž príma sobota. Boj s foťákem byl docel složitej, stejně tak následnej boj s movie makerem, protože, jak jsem už zmínila, nikdy předtim jsem nic takovýho nedělala. Nicméně, nakonec ze mě něco vypadlo a to co vypadlo můžete shlédnout.........

TU!

A budu to zkoušet znova a znova, dokud to nebude vypadat přijatelně.
 I suck, but I love it.

peace!

Jull