29. 10. 2012

Mami, to není nutella, to je můj nový make up...

Jak by řekla Carrie Bradshaw : Halloween was comming and it got me thinking: Poznáme v dnešní době vůbec, co je líčení ke kostýmu a co každodenní vizáž? Odpověď zní : Ne, u velké spousty dívek ne.
Nechápejte mě špatně. Make-up mi v zásadě nevadí a ruku na srdce, neexistuje rozumně smýšlející žena, která by ho někdy v životě nepoužila. Jenže je tu malá drobnost. Mám buď vkus a nebo příliš málo vkusu na to, abych ocenila podkladový make-up nanášený zednickou špachtlí, oční víčka která přitahují samice pavíánů v období páření a řasy, se kterými se musí zacházet stejně opatrně jako s vidlemi, protože jejich tloušťka, ostrost a pravděpodobně i váha jsou srovnatelné.
Uznávám barvy na vlasy, nechodím moc bez podprsenky, používám žiletku, občas si učešu vlasy a když jdu do divadla, nosím boty na podpatku, tudíž není pochyb o tom, že nepatřím do kategorie objímačů stromů. Můj přístup k líčení zůstává kupodivu dost podobný jako přístup zmíněných objímačů a tudíž: Máte-li od přírody něco, co se vám tak úplně nelíbí, nemá smysl se to pokoušet schovat, k čemuž já dodávám : obzvláště ne za třícentimetrovou oranžovou omítkou z make-upu, PROTOŽE SE VÁM TO, SAKRA, STEJNĚ NEPOVEDE S BUDETE VYPADAT HNUSNĚ! Uf. A je to venku.
Když na ulici vidím slečnu, která by mohla být docela hezká, kdyby si obličej nepokryla pomalu schnoucím betonem v barvě čerstvě spadaného listí, působí to na mě ještě stále podobně šokujícím dojmem, jako kdyby si na ulici vykračovala od pasu dolů nahá. Nutno podotknout, že možná ani to by mě esteticky tolik netýralo jako výše zmíněné. Ano, pochopila jsem, že někteří lidé mají chyby. Pochopila jsem dokonce, že všichni lidé mají chyby. Mají na svůj vkus moc malé oči, moc šedé vlasy, odstávající uši, nevýrazné rty, velký nos, silné, nebo úzké obočí... Další věc, kterou zcela chápu je to, že se snaží svoje chyby zakrývat. Co ale nechápu je, proč při tom ze sebe musí udělat chodící horu plastelíny, která původního člověka, komplexní osobnost výraznou některými charakteristickými rysy promění v nedefinovatelné bezpohlavní monstrum.
Připadá vám, že máte nevýrazné lícní kosti? Nu tedy dobrá, pořiďte si tvářenku, naneste tvářenku rozumným způsobem na obličej... Voila! Problém vyřešen.
Jste nepřemýšlející, módní rubriky bravíčka hystericky vstřebávající halda kostí a svalů bez názoru a připadá vám, že máte nevýrazné lícní kosti? Nu tedy dobrá, pořiďte si tvářenku, co zrovna frčí, ať už je její barva a cena jakkoliv nevyhovující vaší pleti či finančnímu stavu, naneste příšernou drahou tvářenku monumentálně přes polovinu obličeje a voila! Problém vyřešen, protože nejen, že už nemáte nevýrazné lícní kosti, ale prakticky nemáte ani nic, co by připomínalo lidský obličej....


Achjo....

16. 10. 2012

Nemocní optimismem

Žijí ve světě plném světlých stránek. Všechno má pevný řád, budoucnost je růžová a pokud všechno půjde hladce (a ono určitě půjde), není důvod, proč by se neměla stát ještě růžovější. Lidé jsou veskrze milí, všechny problémy snadno řešitelné. Jednoduché body pro veselé prožití každého okamžiku života by se daly spočítat na prstech jedné ruky, stačí je jen následovat. Život nemá chybu.
Společnost si v jakémsi záchvatu tvoření eufemistických pojmenování zvykla nazývat osoby výše popsané optimisty. Sangviniky, bodrými, veselými, správnými lidmi, se kterými je dobré se stýkat a nechávat se inspirovat k podobnému způsobu života a myšlení a tuto teorii předhazovat průměrnému člověku jako ideální cíl jeho života. Štěstí! Jen více štěstí! Jen více bezstarostnosti, větru ve vlasech a spontánních nočních výletů k vodě...
Čekali jste, že budu mít výhrady? Správně.
Takzvaní či dokonce samozvaní optimisté totiž přivádějí spoustu lidí k nepříčetnosti. Většinou asi nepřemýšlíme nad tím proč, ale velká část z nás tím faktem není překvapena. Stejně jako se velká část z nás k tomu všemu cítí zahanbena, protože společensky uznávaný cíl milovat život a tryskat serotonin ze všech pórů není radno zpochybňovat, pokud se ovšem zrovna nevyžíváte v celoživotní roli zahořklého cynika. To je totiž přesně to, za co budete považování, pokud odvrhnete určený ideál jednoduchého života. Ale pokud je vám od boha dána schopnost sledovat věci ve škále barev širší, než je černá a bílá, pravděpodobně se nelibosti vůči "optimistickému" způsobu života nevyhnete.
Nemusíte se vzdát veškerého majetku, chodit v bederní roušce a hlásat všeobjímající rozmanitost zázračné planety Země, aby jste byli schopni si uvědomit, že všechno je relativní. Dobro je relativní, zlo je relativní, i vaše celý život hýčkané ustálené názory a postoje jsou relativní. Pochybování je přirozené, myšlenky nežijí v oplocených výbězích. To všechno berete jako fakt, pokud nejste optimista.
Stačí si představit život bez váhání nad podstatou toho, co činíme, život, který nám dává možnosti volby přirovnatelné k volbě dítěte rozhodujícího se mezi točenou zmrzlinou a pastou z nakažených švábů a člověku začínají buď vstávat vlasy na hlavě, nebo propadne blaženému snění o světě, do kterého by mohl za této situace pohodlně sklouznou. Pokud neexistují pochybnosti, problémy mizí. Pokud nemáme co zvažovat, životní cesta je starostí prostá. Naše antipatie vůči věčně veselým ledem tedy pravděpodobně není antipatií vůči pozitivnímu přístupu k životu, ale vůči mělkému prožívání a černobílému pohledu na svět, který v nich tušíme. Nešetrné osekání všech nejasností, které by mohly narušit hladký průběh událostí se jeví jako agresivní zásah do přirozené rozmanitosti světa, tím spíš, pokud se bytost tak v globálním hledisku nedůležitá, jako jeden jediný člověk snaží celou důmyslnou komplexnost onoho systému zjednodušit do několika bodů. Jednoduchost řešení a touha po jednoduchosti lidského života je totiž výrazným znakem jednoduchých duší.


7. 10. 2012

Run



Říjnová tryzna

Vím, že těch několik málo lidí, kteří pravidelně sledují tento blog jsou zvyklí na jinou atmosféru článků, než bude ten, který právě začínám psát. Nicméně, s příchodem podzimu, prodlužujících se nocí a úmorných dní ve škole mám pocit, že je třeba trochu zvážnět. Hlavně proto, že nepochybuji o tom, že spousta z nás je v tomhle období mnohem náchylnější na černé myšlenky a upřímně řečeno, ani já nejsem poslední dobou v obvykle sarkastické formě. Přišel  čas na konfesi.
Ale není třeba dál protahovat úvod, přejděme rovnou k věci. Před více než osmi měsíci naše rodina přišla o milovaného člena, mého dědečka. Tahle událost bylo první setkání s následky smrti v mém životě. Když umírali mí prarodiče, byla jsem tak malá, že jsem nebyla schopná plně prožít a možná ani pochopit dopad celé situace na mé okolí. Když tedy v lednu po půlročním boji s rakovinou děda odešel na věčnost, stalo se něco, co jsem nikdy předtím nezažila a ani nevěřila, že někdy můžu zažít.
Jako člověk, který má zkušenost s chronickou depresí jsem zvyklá na různé nepříjemné stavy mysli od iracionální strachu po neovladatelný smutek, ale čím déle se podobnými věcmi člověk musí vyrovnávat, tím víc se s nimi naučí zacházet. Něco takového jako smrt člena rodiny je pravděpodobně něco, na co se člověk nemůže nikdy připravit. Je zvláštní, jak naprostá likvidace může proběhnout v nitru člověka v momentě, kdy si uvědomí, že čas, který nestrávil se zemřelým už nikdy nebude delší nebo hodnotnější, že jsou věci, které se nikdy nedozví. Zní to jako fráze klišé, které zaznívají z každého filmu, avšak prožité v praxi se mění v malé osobní peklo, které chci na chvíli oživit, protože mám pocit, že jsou věci, které by měly být vyřčeny, dokud jsou v našich myslích dostatečně jasné, aby se daly vyjádřit slovy. Stejně tak cítím potřebu něco říct. Zanechat po něm něco víc než fotky a vzpomínky.
Stává se, že o věcech, které nejvíc bolí mlčíme. Celá naše rodina mlčela a stále mlčí ani já jsem nikdy neřekla nahlas nic, co by vyjádřilo míru devastace, kterou nejen mě, ale i lidem kolem mě jeho smrt způsobila. Myslím si, že vím proč se to děje. Nikdo se nechce veřejně vyznávat ze svého smutku, protože ví, že je to svým způsobem sebepoškozování. Nikdo se nechce znovu a znovu dívat na věci, kterého ničí. Jenže kdo pak zbývá, aby projevil respekt tím, že se otevřeně rozpláče, že přizná, nakolik zdrcený zůstal po smrti milovaného člověka.
Ještě teď, po devíti měsících jsou chvíle, kdy se mi vybavují detaily, které bych nejraději zase odehnala. Občas, když vařím kuřecí polévku, vzpomenu si, jak jsme jí dělávali s dědou, jak krájel mrkev a celer na přesně stejné kostičky s neomylnou přesností, ženou se mi slzy do očí a schovávám se k sobě do pokoje, aby se mě náhodou někdo ze spolubydlících nechtěl zeptat, co se mi stalo. Přitom jsem si naprosto jistá, že pár slov soustrasti by mi neuškodilo.
Milionkrát jsem si říkala, že bych měla něco udělat, abych přerušila diskrétní ticho, které se rozhostí pokaždé, když na dědu přijde řeč. Ulevilo by se mi, kdyby někdo projevil lítost nad tím, že vět opustila osoba, která měla v mém životě nezaměnitelné místo, člověk, kterého jsem respektovala věc, něž kohokoliv jiného. Aby někdo ocenil jeho životní úspěchy, nezapomněl na to, jak úžasný člověk to byl. Ale nikdy jsem nebyla schopná dostat se přes bariéru hrůzy z tím vyvolaných pocitů smutku.
Můj děda byl nejmilovanější mužskou postavou mého dětství, nejmoudřejší a nejvzdělanější člověk, kterého znám. Přinesl do mého života tolik zážitků, ukázal mi tolik míst, pohledů na svět a řekl mi tolik věcí, které mě přenesly přenesly přes některé překážky v životě s neskutečnou lehkostí a přirozeností, že nikdy nenajdu slova dostatečná k tomu, abych mu odpovídajícím způsobem poděkovala. Byl naprosto stabilním pevným bodem a podporou ve všem co jsem dělala a stejně tak i pro jeho rodinu. I po tom, co jsem vyrostla z naivní holčičí adorace jeho osobnosti, nikdy jsem nepřestala obdivovat jeho schopnost vypořádat se s jakoukoliv situací. Tím děsivější bylo pozorovat ho, jak se za šest měsíců ze zcela zdravého, energického člověka stává bezmocný, na ostatní odkázaný starý muž, stále příliš hrdý na to, aby nám dovolil mu poslední měsíce života poskytnout péči, kterou potřeboval.
Nikdy nezapomenu na večer, kdy mi má matka zavolala, že zemřel, stejně tak jako nikdy nezapomenu na to, jak si se mnou hrál, bral mě do cukrárny a do galerie, nezapomenu na nic, co mě na celý život ovlivnilo.
Na závěr bych chtěla projevit soustrast každému, kdo kdy přišel od drahého člověka. Byla bych ráda, kdyby existovala slova, která by plně vyjádřila hodnotu dobře prožitého lidského života. Kdybych mohla, napsala bych je. Existují věci, které by neměly odejít jen tak, bez rozloučení.








2. 10. 2012

Když to přejdete, nepřejde to.

Čaj horký, teplota zvýšená, nálada pod bodem mrazu. Podzimní viróza udeřila. A udeřila asi něčím dost těžkým, protože mi tím rozdrtila plíce a pořádně mě majzla i do hlavy. Ležím v posteli, která vzhledem připomíná hnízdo, kolem mě se povalují kapesníky, hrnečky od čaje, knihy, paralen, léky, alpa a z intelektuálně nenáročných seriálů, které jsou jediné, co jsem schopna svou oteklou ucpanou hlavu vstřebat, už mi začíná trochu hrabat.  A nejhorší na tom, je, že si ani pořádně nemůžu postěžovat na nepřízeň osudu, protože si za to z devadesáti procent můžu sama.
Širý světe, slyš pravdivé a tím víc otravné ponaučení : Přecházet jakoukoliv nemoc je velice nezodpovědné. Nedělejte to.
To je totiž tak.: Ve čtvrtek ráno se probudíte s lehkou bolestí hlavy a o něco málo neschopnější a otrávenější, než kterékoliv jiné ráno. Nevěnujete tomu velkou pozornost a jako prevenci si k snídani dopřejete něco plného vitaminů a minerálů, jako třeba koláček z pekárny na rohu. Zbytek dne je všechno v pořádku. V pátek ráno vás hlava bolí o trochu víc a malinko vás škrábe v krku. Vezmete si tedy cucavý bonbón, jistíte to šálkou a nic vás nemůže zastavit, aby jste si páteční večer užili pěkně nevázaně užili s lahví studeného nápoje na studeném čerstvém vzduchu.
V sobotu se situace přiostřuje, ale vy máte stále dojem, že všechno je v pořádku, že dávivý kašel je způsobený tím, kolik kouře jste včera večer nadýchali v baru a bolest hlavy a žaludeční nevolnost snad není ani třeba komentovat.
Neděle probíhá v duchu dospávání pátku a soboty a v pondělí není po bolesti ani vidu. Cítíte se výborně skoro celý týden, užíváte života, dokud se v pátek zase neobjeví nepříjemná bolest v krku. Ale co by nás to znervózňovalo, hurá do víru společnosti... A tak dále a tak dál. Poznává se někdo? Docela by mě potěšilo, kdyby ano. Nebyla bych tu jediný sebedestruktivní idiot.
Vzhledem k výše zmíněnému postupu vyrovnávání se s nemocí je nasnadě, že se někdy musí dostavit následky. Jako u každého normálního člověka se obvykle dostaví, když si naplánujete něco neodkladného ve škole nebo v práci, když má přijet babička, nebo jako já, zrovna v den, kdy máte samé povinné semináře s přísně hlídanou prezencí a doma bordel jako v tanku. A to si přeci nikdo nepřeje. Takže na závěr, znovu apeluji: Vy, tam venku, vy obklopení bakteriemi řinoucími se ze všech pórů a tělních otvorů podobných lidí jako jsem já, kteří chodí mezi lidi i polomrtví a napěchovaní infekčními nemocemi, cpěte se vitamíny a až poprvé zakašlete, padněte do postele, jako kdybyste právě zjistili, že máte těžkou tuberkulózu. Ušetříte si plno nepříjemností.