21. 7. 2014

To Vona

Nemůžu si vzpomenout, ve který z Kunderových knih jsem to četla.  O ženě, která se musí dívat do zrcadla, aby se ujistila, že je to pořád ona. Chodila se zavírat na vlakový záchodky, aby se ujistila ve vlastní existenci. Mylsím, že Kundera, pro někoho nesnesitelenj šovinista, mě rozčiluje hlavně tím, že slabosti žen předkládá bez obalu jak ženám, tak mužům. Žádná ženská nechce zjistit, že slabý stránky jejího druhu byly nejen objeveny, ale dokonce se i šíří mezi mužskou populaci. A tím spíš bolí, když se s některou z těch vágních kraviček, který nám Milan popisuje musíme ztotožnit. Alespoň v něčem. Ale když jsem četla o paní, co se na sebe musí dívat do zrcadla, aby nezapomněla, kdo je, nemohla jsem si pomoct, abych jí nezáviděla.
Přála bych si nebejt si někdy jistá, jestli já jsem já. Moje jistota je totiž nezlomná. Dokonce tak nezlomná, že si někdy, abych ulevila svědomí představuju, že věci za mě musel udělat někdo jinej. Protože je téměř fyzicky bolestivý přiznat si, že bych byla tak pitomá. Hlavně co se týče záležitostí, ke kterým bych se nejradši nehlásila a u kterých bych ocenila, kdyby byly vymazány z povrchu zeměkoule. Bylo by to krásný, mít to na koho hodit. Říct pro jednou: To ne Já. To Vona. A Vona by prostě musela jít a vyřešit, co napáchala.
Vona je komplexní balíček nešťastnejch příhod. Za léta, co spolu žijeme, jsem měla možnost sledovat, jak, holka pitomá, chodí v kruzích. Jak už jsem naznačila,není úplně chytrá, v čemž se bohužel neshodneme, protože já, řekněme si upřímně, docela jo, a tak na rozdíl ode mě neví, že něco musí bejt špatně, když už padá potřetí do stejný díry. Načež se z ní, pod mým pečlivým dohledem, hrabe několik měsíců (let) ven, jenom aby se do ní pak dobrovolně vrátila. Protože to sice je díra, ale je jí dobře známá. Bezpečná. Taková, řekněme, zabydlená.
Občas se snažím zabránit tomu, aby udělala další hovadinu, ale je těžší než těžký jí přinutit. Má totiž všude svoje vychozený cestičky. Sice úplně špatným směrem s v nesmyslně těžkým terénu, ale to jakoby nic neznamenalo. Už jsou jednou tam a těžko se z nich odbočuje. Není s ní lehký pořízení. Někdy s ní zkouším rozumně mluvit, někdy jí prostě kopnu do žeber a doufám, že konečně pochopí, že takhle se nikam nedostaneme. Pořád nepochopila. Nemůžu přijít na to, co na ní platí.
Většinu času s ní nechci mít nic společnýho, a málokdy, ale stane se to, mám chuť jí obejmout a říct jí, děvče, jsi sice úplně pitomá, ale jednoho dne to třeba bude lepší. Jenže, to bych jí asi sprostě lhala. Léta ubíhají a ona je pořád stejně blbá, naivní, pořád do někoho zamilovaná, pořád stejně nepozorná a dětinská, moc vážná a moc lehkovážná. A nejhorší na tom, je, že jí zejtra ráno budu muset umejt, učesat a oblíct a předstírat před nemilosrdným reálným světem, že tady ta nesvéprávná kráva vlastně vůbec není.

1 komentář:

  1. :) to je nějak moc dobrá úvaha na krávu. pobavila, dík za ni. já taky chybuju - já ne, to von - a málokdo něco nezvoře. těch pár ostatních s vzorovými životy toho mívá spoustu zvoraného, jinak by to totiž nebyli lidi. důležité je sám(a) sebe umět vidět reálně. přijít na to tak, jako ta paní se zrcadlem.

    OdpovědětVymazat

Máte na to názor, ne? Tak sem s ním.