17. 7. 2014

Obyčejnej život

Tak jsem smíchala dohromady několik surovin, každá za kilo méně než dvacet Kč, opekla to všechno v pánvi, zalila pochybnýma zbytkama nedojezenejch sýrů, nevyhnutelnýho důsledku mojí neschopnosti smysluplně nakupovat a nazvala to zítřejším obědem. Venku hučí auta. Parkety jsou starý, tma modrá, lampy zlatý. Je deset hodin čtyři minuty a já doufám, že když budu nějakou dobu pít slivku zapomenutou v mrazáku mým spolubydlícím, možná se mi na chvíli po dlouhý době povede nalhat si, že život člověka je ve skutečnosti víc, než série pokusů souložit s někým, z koho ti nebude špatně a po souloži s nímž ti nebude špatně ze sebe samýho. Zatím to nefunguje, upřímně, ani od toho moc neočekávám a lidská rasa je pořád ještě banda hormonama vedenejch pacholků. Ani to ale není taková tragédie. Tragédie je ticho, prázdnej byt a příliš a zároveň hrozně málo času na srovnání myšlenek, který, jak víme, v podstatě ani není nutný mít.

Jde o to, čemu se rozhodneš věřit. A já mám málokdy náladu měnit si dobrovolně střízlivej pohled na svět. (alkohol samozřejmě nepočítaje) Bylo by to jako přinést hovno na zlatým podnose a předstírat, že jsou to lanýže. Takže mám hovno na tácku a uvažuju, co s ním. Jestli by se nedalo po někom hodit. A kam ho případně schovat. Jak ho přeměnit na lanýže. Fuj, Jull.

Na přeměňování hoven v lanýže máme my, lidi, většinou moc keců a neúměrně málo činů. Jsem úplně typickej člověk, kterýho rozčilujou ti jedici, kteří z nějakýho důvodu překonali onu divnou bariéru snu a realizace a teď píšou knihy (dokončené knihy, nejen blogy a povídky) staví domy, skáčou padákem, navštěvujou exotický země a vychovávají tři děti v horský chatě bez elektřiny. Co máme na tohle říct. Sorry, ale ty jsi finančně zajištěn, dobře vypadáš, máš v životě jasno,  v hlavě a ve špajzu uklizeno a příští tejden se ženíš? Děláš si srandu? To není humánní. Kdo se na tebe má dívat. Co máme dělat my, který si v pátek večer koušeme nehty u dokumentáního seriálu BBC o UFO, požíráme čokoládu a sníme o romantickým víkendu na Antýglu s osobou, která neví, že jsme na světě? To je od vás prostě sprostý.

A co je smutný je fakt, že tenhle patetickej příběh volnejch dní střední třídy nepraktikuju jenom já, smířenej poustevník a vlastník vztahovýho panoptika, ale i plno lidí, který se k tomu ale přiznávají jen, když se k tomu přiznám já a obě strany mají zároveň hodně upito. Když vyčíslím sklenky a vydělím je počtem remcajících skleslejch, unavenejch, zaměstnanejch lidí a studentů studujících jenom aby nemuseli makat a výsledek porovnám s počtem oněch nechutně úspěšnejch a spokojenejch lidí (který , podle mýho názoru, stejně časem přijdou s tím, že jejich matka byla vlastně do šestnácti kluk a že jim ve skutečnosti místo levý bradavky roste tykadlo vylučující podivnej modrej sliz), jsme tak na 99% ubožáků a jednom procentu lhářů. Majgád, jak je život krásnej, když máš písmenka, do kterejch ho můžeš shrnout.

Co je s náma teda špatně? A neni to s náma spíš dobře? A co je vůbec pointa celýho tohle fňuku?
Kašlu na to. Jednu na Antýgl.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Máte na to názor, ne? Tak sem s ním.