24. 3. 2013

Britský zpravodaj 3.

Žiju! Přátelé, stále žiju. Se vším, co život au pair obnáší.  což je práce svačinářky, kuchařky, uklízečky, soudce, fotbalového rozhočího, výchovného poradce, bohyně spravedlnosti a z malé části matky, to vše v jednom úhledném balíčku za pouhých 80 liber týdně! No nekup to!
Vstávám v půl sedmé, uléhám v půl osmé. Nenechte se zmýlit, má pracovní doba zdaleka není tak dlouhá. Jenže když máte v sousedství obrovské nákupní centrum a kavárny s nejlepším kafem na světě, urgentní touhu ráno po úklidu domu zahlehnout  a dopřát si zaslouženého odpočinku prostě přejdete a hurá do světa. Pěkně mezi anglické domky, anglické lidi, anglické obchody a anglický jazyk, který už mi teď, po měsíci, konečně začíná trochu ulpívat v hlavě a pokud si místní vedle mě v obchodě nebo v kavárně začnou povídat, nepřipadají mi zvuky konverzace jako nesrozumitelná kulisa.
Jak se zdá, lidský mozek je schopen za krátkou dobu vstřebat velké množství informací. Nejprve jsem se o tom přesvědčila jako student ("Hm, mám na těch 12 otázek ještě celý tři dny, pohoda, jde se na drink."), teď se o tom přesvědčuji jakožto Au pair, práce všeho druhu. Někdy mi připadá, že jsem centrální mozek a hlavní call centrum domácnosti: Have you seen my trousers? Lenka, what do you think about this colour? Lenka, he's annoying me! Naučila jsem se vnímat minimálně 4 věci najednou. Obvykle jsou to hrnce na sporáku a jejich bezpečná vzdálenost od dětí, poletující míč, který nemá co dělat tam, kde poletuje a dva hyperaktivní balíky "bad attitude" ve školeních uniformách. K tomu teďvím, kde co je, která z deseti černých ponožek bez páru patří k další, kterou jsme právě našla za postelí, kde jsou náplsati se spongebobem a kdo jí sandwich s marmeládou a kdo jenom krekry.
A proč nepíšu na blog? Protože jsem zabředla do rutiny a občas mi připadá, že není o čem psát. Nejsem si jistá, jestli to jde správně vysvětlit. Z pohledu z venčí se běžnému čtenáři možná může zdát, že prožívám úžasná dobrodržství v zemi gentlemanů s cilindry, Stonehange, doubledeckerů a Harryho Pottera, ale mě už po pěti týdnech, zdá se, nic nepřekvapí. Pohybuju se zatím na stejných místech a dělám stejné věci. A nestěžuju si.
Anglie je hezká, upravená, milá země na kterou se dá rychle zvyknout. V obchodech jsou na vás milí, cizí lidé se k vám chovají slušně, všichni jsou dobře vychovaní a až na nechutnou anglickou mládež, které nemůžu přijít na jméno a vyhýbám se jí jak čert kříži, žijí všichni poklidným, mírumilovným životem. Alespoň tomu tak je ve Watfordu, který si drží status dle mého názoru typického anglického maloměsta plného činských a indických take-away, hezkých zákoutí, mrňavých domků a jehož chodníky jsou neustále mokré. Život tu plyne. Ano, plyne. To je přesně to slovo, které se k popsání tohoto místa hodí. V mojí oblíbené kavárně už ví, co si dávám, v shopping centru nikdo krom dětí nechodí rychle ani neřve a obrovské louže zázrakem mizí v rozmezí několika desítek minut.
Panuje uvolněná atmosféra. Nestane se vám tu, že byste se museli strachovat, jestli je vhodné jít nakupovat v tom oblečení, které máte na sobě zrovna v momentě, kdy jste zjistili, že vám došel cukr nebo čaj. I kdyby to bylo zrovna pyžamo. Prostě si jen obujete dokonale pohodlné válenky, boty tak odporné, že je nosí všichni, teď už i já, hodíte si přes pyžamo nepromokavou bundu a vyrazíte do ulic. A nikdo nebude zírat ani se za vámi otáčet, nikdo nebude komentovat, že zrovna nejste nalíčení, nebo nemáte vytrhané obočí, odrůstá vám barva na vlasy, nebo se odloupává lak na nehtech. Můžete se samozřejmě stylově obléknout a dělat dojem, což vám dovolí plno zajímavých a cenově dostupných móddních záležitostí v prodeji na každém rohu, ale stejně tak můžete rázovat městem v tom, co vám zrovna padlo pod ruku a nebát se tak oblečení jít do drahé restaurace na oběd a nebo nakupovat do značkového obchodu, kde je všechno krom zboží výhradně ze skla a nebo z naleštěného dřeva. Prodavačky se na vás budou usmívat úplně stejně jako na někoho, z koho na první pohled čiší výdělek. Dokud jste čistí a zdvořilí, jste v téhle zemi vítáni v podstatě všude.
Mám to tu ráda.

Konec článku.












3 komentáře:

  1. Proč jediné, co mám v hlavě, je představa postav Arthura Denta a Bilba Pytlíka? :D

    OdpovědětVymazat
  2. Super, čekala jsem, kdy se ozveš :)
    Docela ti závidím. Vycestovat, zažít úplně něco jiného a hlavně zkušenosti ohledně angličtiny. To se hodí vždy.
    Souhlasím, že v Anglii je všem jedno, v čem jdeš do restaurace nebo na nákupy. Kamarádka, co v UK pracovala z toho byla v šoku :D
    Jinak moc pěkné fotky, těším se na další článek :)

    OdpovědětVymazat
  3. tyjo tak to by bylo asi něco pro mě..taky se tm jednou vydám..ale nechci utíkat od rozdělaných věcí :))

    OdpovědětVymazat

Máte na to názor, ne? Tak sem s ním.