4. 2. 2013

Jak si odvyknout od štěstí aneb happiness rehab

Vezmu to hned od začátku pěkně z příma. : Víte jak si odvyknout od antidepresiv? Blbě. Víte jak blbě? Hodně blbě.

(Pokud se zde nachází někdo, komu po této úvodní větě naskakují v hlavě myšlenky typu "Antidepresiva? Ta už neví co by si vymyslela" nebo "Stačilo by, kdyby se šla čas od času pěkně projít a jedla zdravě" nebo "Taková blbost, koho si myslí, že tim ohromí, pózérka." Prosím, nebuďte tu a nečtěte dál. Také bych tyto osoby ráda požádala aby táhli v prdel či v horoucí peklo, kde na ně dozajista již čeká pár krásně vypečených panických záchvatů. 
Jsme-li tedy hotovi s formalitami, můžeme pokračovat.)

Jak už jsem řekla, odvykání si od léků tohoto typu, které berete dlouhodobě není nic, co by člověk přešel jen tak, bez toho, aniž by pocítil změnu. Nechci vylučovat možnost, že určitě existují někteří šťastlivci, kteří se tomuto procesu vyhnuli, ale ty teď necháme slunit se v paprscích neskutečného štěstí, které pořídili pravděpodobně někde ilegálně, v regálu mezi oddělením ledvin a kokainu, a budeme se věnovat těm méně šťastným.
Hlavní důvod toho, proč píšu tenhle článek, i když jsem původně vůbec neměla v úmyslu vytahovat tohle téma, je to, že mi nepřipadá fér, že si ti, kteří něčím podobním procházejí připadají jako šílenci a obvykle si připadají jako šílenci jenom uvnitř svojí hlavy, protože, jak se zdá, svěřovat se spodobnými záležitostmi lidem okolo není vždycky dobrý nápad. Vlastně vůbec ne. Problém je v tom, že když se ve vás začnou dít věci, o kterých sice víte, je je způsobuje vysazování antidepresiv, ale nevíte, co s nimi dělat, stojíte jaksi na okraji světa příčetných lidí tak dlouho, dokud celá freak show neustane, což může trvat několik týdnů. Popravdě řečeno, s odstupem času musím říct, že některé ze způsobů, kterým se náhlý nedostatek příslušných hormonů v žilách připomíná, jsou z pohledu z venčí fakt k popukání.
Posuďte sami, tady je výčet těch nejlepších:

1) Pláč : Pláč v jakékoliv situaci. Pláč na veřejnosti, pláč doma. Pláč u reklamy na čokoládu. Není divu, že lidé mají tendenci myslet si, že jste kompletně šílení, když stojíte uprostřed koncertu kapely a roníte slzy, aniž byste věděli proč. Nebo pláčete v tramvaji, protože dojemný novinový článek o závažné situaci (pravděpodobně nedostatek paliva pro motorová vozidla nebo podobně), vás prostě nemůže nechat klidnými. Měla jsem tu čest zjistit vskutku zajímavou věc. Tenhle způsob pláče jako by vůbec neměl nic společného s emocemi, nebo miimálně zdaleka ne v takové intenzitě, ve které jsou normálně ke spuštění stejné reakce potřeba. Pláč člověka na "odvykačce" může být reakcí na cokoliv. "Bože, to je ale zářivě zelená barva!" "Tyhle kalhotky jsou opravdu ve slevě?" "Babi, to je fakt hrozně dobrá svíčková!" Nikdy jsem si tak nepročistila slzné kanálky.

2) Sny : "Prosimtě, co se ti zase zdálo? Něco si ječela ze spaní" Řekla mi spolubydlící. Chceš vědět co se mi zdálo? Posaď se, udělej si 4 hodiny času, kafe, možná i popkorn a jdeme na to.
Osobně mívám poměrně barvité sny i normálně. Co se s nimi ovšem stalo v období vysazování není možno popsat slovy, aniž by musely být zahrnuty kombinace výrazů fantasmagorie, epilepsie, dekadence a kobliha. A možná i trochu Skrillex. Abych uvedla příklad, jeden z těch nejlepších (nebo nejhorších) snů, které jsem nedávno měla, byl přibližně patnáctiminutový pohled na nebe, na kterém visí měsíc obřích rozměrů, přes něco, čemu bych u člověka řekla rameno, má zářivě modrou plátěnou kabelku a v ní skrz látku modře svítící slunce. Moje doktorka říká, že sny se čistí hlava a já s ní souhlasím. Jen mi připadá, že všechno, co v mojí hlavě za ten téměř rok užívání prášky zablokovaly se teď potřebuje dostat ven. V dost podivných kombinacích.

3) Sex : Hodně lidí si stěžuje, že v nich antidepresiva potlačují sexuální touhu. S tím jsem nemohla souhlasit. Do doby než došlo na věc prvně poté, co účinek prášků úplně vyprchal. Nebudeme zacházet do detailů, ale řekněme, že mi máte co závidět.
Je nasnadě, že účinek antidepresiv a podobných medikamentů působí na různé hormonální změny v těle. Když jste jedni z těch šťatsnějších, jako jsem byla já, ani si těch změn v průběhu léčby nepovšimnete. Návrat do reality a všechny extrémy, které najednou probíhají v těle jsou najednou silně patrné a všechny utlumené, nebo do teď podřimující části vaší osobnosti se probouzí. A libido samozřejmě s nimi. Je poměrně jednoduché si náhle připadat jako nymfomanka, nebo to, čemu nevím jak se říká u mužů. Setkáte-li se s někým ze svých známých nad skleničkou a on či ona nebudou schopní  mluvit o ničem jiném než o sexu, zbystřete. Možná nedávno vysadili antidepresiva. (A nebo mají nový vztah s někým supersexy)

4) Mrzutost: Táhněte ode mě a dejte mi pokoj. Prásknutí dveřmi, ticho. Lidem se prostě musí občas dát najevo, že vás právě velice rozčílili. Hlavně pokud udělají něco tak příšerného jako třeba rozbalí krabičku s čajem z druhé strany, než byste to udělali vy a nebo se baví s někým koho neznáte, ale kdo má hrozně ošklivou barvu vlasů. Co to dělají? Jsou normální? Jak si to můžou dovolit?
Mám dojem, že během dvou týdnů, kdy se moje osobní odvykačka zdála nejhorší jsem křičela i na svou babičku...


Právě jsem veřejně na internet vystavila část svého života, kterou se většina lidí snaží skrýt a doufám, že moje odůvodnění, proč to dělám je odůvodnění opodstatněné. Když se lidé tuhle část svého života snaží skrýt kvůli odmítavým a dětinsky nerozumným reakcím okolí, pravděpodobně nikdy nedosáhnou toho, aby si většina lidí zvykla na fakt, že problémy, které někteří z nás mají v hlavě jsou problémy jako každé jiné. Mají obvykle řešení.
Když je váš známý po operaci žlučníku, přijdete za ním do nemocnice. Žlučník už je někde daleko a to znamená, že problém už je pryč a vy, pokud nejste parchanti, ho popoříte v doléčení. Pokud někdo vysazuje prášky, je to v podstatě to samé. Problém už je pryč a stačí se vyrovnat už jenom s přechodným obdobím podivností, které od něj můžete čekat. To ve výsledku není nic, s čím by se nedalo chvíli žít. Teď to jen chce, aby o tom vědělo trochu víc lidí. Aby si míň z nás muselo připadat jako případ pro Chocholouška.


7 komentářů:

  1. Hej,novy design :-) jinak teda uplne chapu jak se citis! Drz se!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Áno jsem na tom stejně ani jsem prášky neměla, nezávidím ti, člověk je asi jak na horské dráze, že?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je poměrně odpovídající výraz :D

      Vymazat
  3. Zase je prima, když už se člověk cítí natolik OK, aby mohl zkusit vysadit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je. Doufam, že toho nebudu litovat. Ale zatím jsem dost v pohodě. I když znova si zvykat na to, že mám emoce je docela zvláštní pocit :D

      Vymazat
  4. tohle mě teprve čeká... sice ještě za dlouho ale stačilo mi co to se mnou udělalo když jsme s doktorem zkoušeli který na mě zaberou (peklo - jsem citlivá snad na všechny látky)... díky za tenhle článek, aspoň vím co mě čeká a přítel se taky líp připraví, ten si chudák se mnou užil dost neprospaných nocí a mých emočních výbuchů E.R.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neboj, dá se to zvládnout. Mě to přišlo místy spíš srandovní, než nějak zvlášť stresující. A jestli vysadíš opravdu hodně pomalu, tak se ti podle mě nestane ani tohle ;) Good luck.

      Vymazat

Máte na to názor, ne? Tak sem s ním.