3. 2. 2013

Já, Roman Tyčka

Lidé dobří, dneska to bude od srdíčka! Za čtrnáct dní tu totiž máme Valentýn.
Je to prostě krása. Nádhera. Úžo. Nemůžu dospat toho dne, kdy se po sobě všichni vrhneme a budeme si vynahrazovat lásku nesčetnými předměty ve tvaru srdce. Čokoládou ve tvaru srdce, kyticemi ve tvaru srdce, přáníčky ve tvaru srdce, párky s vajíčkem ve tvaru srdce. Miliony lidí po celém světě si pravděpodobně teď kupují  spodní prádlo se srdíčky a kodomy se srdíčky a vyholují si pravděpodobně i pubické ochlupení do tvaru srdíčka, aby pak mohli doma zapálit svíčky ve tvaru srdíčka a oslavit, že se jim naskytla příležitost konat věci, které krom prokazatelně příznivého vlivu na kardiovaskulární systém nemají se srdíčkem mnoho společného.
Ne, kecám. Fuj. Nicméně, dělejte si co chcete, ale mě z toho vynechte. Zejména z té části s pubickýcm ochlupením. Já budu pěkně doma děkovat bohu, že většina republiky stále ještě tenhle svátek neprožívá.

Ale o Valentýn dnes zas až tolik nejde, přesto, že šílenství co se začíná rozpoutávat v květinářstvích mě donutilo nad tématem táhnoucím se dnešním článkem přemýšlet. Okolo Valentýna se mi totiž vždycky zdá, že přesto, že se považuji za duši snadno dojímatelnou a sentiment mi teče z i uší, zatímco si čtu milostnou korespondenci i těch lidí, od kterých jsem nikdy nečetla nic jiného, proti tuně rozbředlého sytě růžového slizu co se kolem mě valí, jakmile někdo vysloví slovo romantika jsem jenom suché šedé stvoření s emocemi na bodě mrazu a erotickým nábojem Jiřího Paroubka.

Takže, co se to vlastně děje? Od dob zmíněné milostné korespondence a básní jsme se v průběhu let dostali k čemu? K něčemu, co nejvíc ze všeho pravděpodobně charakterizuje už zmíněná sytě růžová barva bijící do očí a záplatovaní medvídci držící růže. A všechno kolem nás řve obrovskými písmeny. LÁSKA. LÁSKA, LÁSKA LÁSKA, LÁSKA, LÁSKA... Řekněme si upřímně, kdo z nás pořádně ví, co to vlastně znamená. Řekněte si to slovo několikrát za sebou, začně ztrácet smysl stejně jako každé jiné slovo. Tím však nechci říct, že bychom měli zanevřít na city, na touhu po tom být pochopení. Na všechno to, o čem některé a nekteří z nás nepřestávají snít ani potom, co jim životní eskapády uštědří lekce, které by neměly být zapomenuty, ale přesto zapomenuty bývají a to dokonce opakovaně. Konec konců, každý potřebujeme někoho, s kým budeme sdílet nejintimnější zážitky. Co nechápu je ovšem způsob, kterým se očekává, že si budeme projevovat city. Tu vyumělkovanou, teatrální estrádu, kterou nám předkládají na každém rohu.

Zajděte teď před Valentýnem do jakéhokoliv obchodu, kde obvykle prodávají všechny ty věci, které nikdo nepotřebuje, ale všichni si je navzájem kupují k narozeninám, když je nic duchaplnějšího nenapadne. Mezi diáři s tisíci různými vzory, hrnky a propiskami se jménem, malinkými modely penisů, které se zvětší ve vodě a podivnými polštářů plněnými ještě podivnější směsí kuliček najdete minimálně desítku přání (obvykle, jak jinak, zase sytě růžových), které hlásají "Miluji tě." "Jsi moje všechno." a podobně.

A teď ruku na srdce, vy, kteří opravdu někoho máte rádi a cítíte tu společností zvláštně uctívanou náklonnost. Je ona sytě růžová skutečně barva, která nejlépe vyjadřuje vaše vážně emoce? Připadá vám přehnutý potištěný kus čtvrtky jako něco, co vyjadřuje, nakolik si dotyčné osoby vážíte a jak je vám drahá? Je bonboniéra ve tvaru srdce, které bylo jen v naší republice vyrobeno přibližně deset tisíc kusů jako něco, co chcete věnovat někomu, kdo je pro vás nenahraditelný? Dle předchozích reakcí dle mě rozumných lidí na tomto blogu jsem došla k názoru, že ne. Tak tedy proč se tohle vůbec děje? Začíná se touha po výdělku zmocňovat i způsobu jakým si projevujeme city?

Neříkám, že si máme navzájem číst ony zmíněné básně, neříkám, že máme vypálit regály s přáníčky a rozdupat všechny věci ve tvaru srdce. Jen mám strach, že nám něco zvenčí začíná postupně podstrkávat nápady i na to, jak být spolu a pokouší se nás to, jako vždy, nacpat do jednoho velkého rudými flitry posetého pytle. Spoléhám na zbytek naší rasy, stále ješetě dostatečně osobité, aby myslela sama za sebe a cítila sama z sebe, že se nenechají strhnout. Protože pak by všichni romantici jako jsem já, pomalu uschli uvnitř svojí sentimentální hlavinky.

2 komentáře:

  1. Nerada se označuji za romantika právě proto, co se pod tím v dnešní společnosti rozumí. Ale jo, jsem romantik a mám hroznou radost, že mi Vandrák napsal inkoustem na sádru část básně (co na tom, že se to rozmazalo a skoro se to nedá přečíst) nebo že mi poslal doporučený dopis, když jsem byla v rodném městě kvůli návštěvě lékaře. Jenže mužů, jako je on, je po čertech málo...

    OdpovědětVymazat
  2. Možná v době, kdy jsem byla single, jsem měla podobný názor.. kýčovitej americkej svátek (kamarádka co teď dělá v New Yorku aupair, říká, že tam je teprv šílenost).. ale teď je to pro mě příležitost udělat něco vyjímečného pro svého muže - tedy ne, že bych to nutně musela plánovat na 14. února, ale ten den beru jako symboliku. Třeba si říkáš, jestli člověka potěší čtvrtka přehnutýho papíru - jo potěší, dají se najít i nerůžové kousky s docela smysluplným přáním, kde není napsáno ani ,,MILUJI TĚ" ani ,,JSI MÉ VŠECHNO". Jediné co nesnáším jsou zmiňované čokolády. Ale každému dle jeho gusta - jsem názoru nenutit, ale nehanit :)

    OdpovědětVymazat

Máte na to názor, ne? Tak sem s ním.