24. 2. 2013

Bristský zpravodaj 1.

Hello, my darlings! How are you?
Mám za sebou skoro týden na Bristských ostrovech, přesněji v Bushey poblíž města Watfordu. (A upřímně pochybuju, že přesná lokace někoho vyloženě zajímá) A upřímně, navzdory veškerým předpokladům si připadám, že nemám absolutně nic, co bych mohla napsat. Včera jsem se pokoušela stvořit liebesbrief domů a s politováním jsem zjistila, že jsem buď 1) zapomněla jak se píše, 2) nic zajímavého se nestalo, 3) nejsem schopná formulovat myšlenky. Osobně se přikláním spíš k možnosti číslo tři. Mám pocit, že mi asi exploduje hlava a až podlehne zkáze ona, přijde na řadu to zvláštní místo uprostřed hrudníku, který se sevře. když je člověku fakt hodně divně. Ne, nejsem nešťastná, většinu času nejsem ani zoufalá nebo vyděšená, ale občas se najdou momenty, kdy bych nejradši zalezla pod postel a brečela, aniž bych pořádně věděla proč.
Moje host-family je prozatím dost sympatická. Táta Mark a máma Suzy pracujou oba od rána do večera, on v realitce a ona v jednom větším obchodním řetězci s oblečením. Já mám na starosti úklid domu a péči o dva jejich kluky. Joshua (5 let), je podle slov rodiny "nuts" a po pěti dnech tady musím uznat, že to nejsou plané řeči. Je sice menší než většina jeho vrstevníků a má blond kudrnaté vlásky, ale když se rozhodne, že jsem mu dala cereálie do moc malé misky, je schopný řvát jako tur celé ráno, dokud se nenajde někdo, kdo tuto netolerovateůnou anomálii jeho snídaně odstraní. Pořádek musí být.
Danielovi je 7, je maličko rozumnější než jeho bratr, ale stejně jako on má hromadu energie a když mu něco vleze do hlavy, je s ním těžké pořízení. Nicméně, mám za to, že jsou to v jádru hodní kluci.
Mimo prcků se po našem malinkém domě pohybují dvě kočky, z čehož mám radost, protože za celý svůj jednadvacetiletý život jsem kočku doma mít nemohla. Woody a Bale jsou ideálními ohřívadly do postele, tlouštík Bale trochu větší a klidnější, Woodyho moc nevídám.
První týden tu se mnou zůstává ještě nynější au pair Zuzka aby mi všechno ukázala. Už mě poučila o tom, co je třeba dělat v domě, vzala mě do nejbližšího shopping centra ve Watfordu (pěšky svižnou chůzí asi 15 minut) a hlavně mě seznámila s některými ze svých kamarádek, za což jsem vážně ráda. Češek je kolem opravdu hodně a v pátek večer, když jsme byly na večeři v mexické restauraci ve Watfordu, obsluhovala nás Slovenka. Každopádně jsem toho tady zatím namluvila mnohem víc česky než anglicky, což se doufám brzy změní, protože s takovou bych pravděpodobně přijela domů s úplně stejnou úrovní angličtiny jako jsem odjela a to si prostě odmítám dovolit.
Jsem o něoc vyplašenější, než jsem čekala, že budu. Hlavně oproti očividnému sebvědomí Angličanek, které mi někdy přijde dost přehnané, hlavně co se týče "fashion choices". V těch se ze zdravého sebevědomí často stává naprostý nedostatek sebereflexe. Vzhledem k tomu, že většina Britů se živí polotovary a take away foods, je to dost poznat na jejich postavách. Nicméně, to, že lecjaká dívčina váží na 160 cm sto kilo jí nijak nebrání v tom, aby nosila krátké sukně a nechala z nich lézt své nemalé pozadí, nebo se nacpala do legín, což je tady extrémně oblíbené oblečení dívek s nadváhou. Na druhou stranu, stylově oblečených lidí je tady převaha. Aby ne, vzhledem k cenám oblečení, bot a podobně. Za pět dní už jsem si stihla koupit nové boty na běhání, krajkové šaty a samozřejmě několik důležitých věcí, na které nezbylo místo v kufru. A musím říct, že závislosti na nakupování se tady člověk pravděpodobně nevyhne. Výběr je široký a ceny víc než rozumné, hlavně, když víte, kam zajít, což mi Zuzka s radostí ukázala.
Dnes dopoledne vyrážíme směr Londýn, což je samozřejmě něco, na co se těším jako malá holka. Už se mi vedle postele v mém miniaturním pokojíčku nabíjí baterka do foťáku, takže v příštích dnech můžete očekávat příspěvek s fotkami a dalšími novinkami.
Zatím bye.

p.s. : Chápu, že tenhle článek není zrovna funny, ale nějak mě ve víru myšlenek, ve kterých se utápím přešel humor. Slibuju, že příště už to bude trochu peprnější a ne jen výtažek z turistického průvodce.

Bale the Royal bed warmer

něco z mého pokoje

a znovu pokoj



17. 2. 2013

Britský zpravodaj

Ladies and gentleman, v úterý odlítám směrem United Kingdom, takže nemám zrovna moc pomyšlení na blogování. Postupem času to hodlám napravit, určitě bude o čem mluvit. Zatím mi zachovejte přízeň.

Jull

4. 2. 2013

Jak si odvyknout od štěstí aneb happiness rehab

Vezmu to hned od začátku pěkně z příma. : Víte jak si odvyknout od antidepresiv? Blbě. Víte jak blbě? Hodně blbě.

(Pokud se zde nachází někdo, komu po této úvodní větě naskakují v hlavě myšlenky typu "Antidepresiva? Ta už neví co by si vymyslela" nebo "Stačilo by, kdyby se šla čas od času pěkně projít a jedla zdravě" nebo "Taková blbost, koho si myslí, že tim ohromí, pózérka." Prosím, nebuďte tu a nečtěte dál. Také bych tyto osoby ráda požádala aby táhli v prdel či v horoucí peklo, kde na ně dozajista již čeká pár krásně vypečených panických záchvatů. 
Jsme-li tedy hotovi s formalitami, můžeme pokračovat.)

Jak už jsem řekla, odvykání si od léků tohoto typu, které berete dlouhodobě není nic, co by člověk přešel jen tak, bez toho, aniž by pocítil změnu. Nechci vylučovat možnost, že určitě existují někteří šťastlivci, kteří se tomuto procesu vyhnuli, ale ty teď necháme slunit se v paprscích neskutečného štěstí, které pořídili pravděpodobně někde ilegálně, v regálu mezi oddělením ledvin a kokainu, a budeme se věnovat těm méně šťastným.
Hlavní důvod toho, proč píšu tenhle článek, i když jsem původně vůbec neměla v úmyslu vytahovat tohle téma, je to, že mi nepřipadá fér, že si ti, kteří něčím podobním procházejí připadají jako šílenci a obvykle si připadají jako šílenci jenom uvnitř svojí hlavy, protože, jak se zdá, svěřovat se spodobnými záležitostmi lidem okolo není vždycky dobrý nápad. Vlastně vůbec ne. Problém je v tom, že když se ve vás začnou dít věci, o kterých sice víte, je je způsobuje vysazování antidepresiv, ale nevíte, co s nimi dělat, stojíte jaksi na okraji světa příčetných lidí tak dlouho, dokud celá freak show neustane, což může trvat několik týdnů. Popravdě řečeno, s odstupem času musím říct, že některé ze způsobů, kterým se náhlý nedostatek příslušných hormonů v žilách připomíná, jsou z pohledu z venčí fakt k popukání.
Posuďte sami, tady je výčet těch nejlepších:

1) Pláč : Pláč v jakékoliv situaci. Pláč na veřejnosti, pláč doma. Pláč u reklamy na čokoládu. Není divu, že lidé mají tendenci myslet si, že jste kompletně šílení, když stojíte uprostřed koncertu kapely a roníte slzy, aniž byste věděli proč. Nebo pláčete v tramvaji, protože dojemný novinový článek o závažné situaci (pravděpodobně nedostatek paliva pro motorová vozidla nebo podobně), vás prostě nemůže nechat klidnými. Měla jsem tu čest zjistit vskutku zajímavou věc. Tenhle způsob pláče jako by vůbec neměl nic společného s emocemi, nebo miimálně zdaleka ne v takové intenzitě, ve které jsou normálně ke spuštění stejné reakce potřeba. Pláč člověka na "odvykačce" může být reakcí na cokoliv. "Bože, to je ale zářivě zelená barva!" "Tyhle kalhotky jsou opravdu ve slevě?" "Babi, to je fakt hrozně dobrá svíčková!" Nikdy jsem si tak nepročistila slzné kanálky.

2) Sny : "Prosimtě, co se ti zase zdálo? Něco si ječela ze spaní" Řekla mi spolubydlící. Chceš vědět co se mi zdálo? Posaď se, udělej si 4 hodiny času, kafe, možná i popkorn a jdeme na to.
Osobně mívám poměrně barvité sny i normálně. Co se s nimi ovšem stalo v období vysazování není možno popsat slovy, aniž by musely být zahrnuty kombinace výrazů fantasmagorie, epilepsie, dekadence a kobliha. A možná i trochu Skrillex. Abych uvedla příklad, jeden z těch nejlepších (nebo nejhorších) snů, které jsem nedávno měla, byl přibližně patnáctiminutový pohled na nebe, na kterém visí měsíc obřích rozměrů, přes něco, čemu bych u člověka řekla rameno, má zářivě modrou plátěnou kabelku a v ní skrz látku modře svítící slunce. Moje doktorka říká, že sny se čistí hlava a já s ní souhlasím. Jen mi připadá, že všechno, co v mojí hlavě za ten téměř rok užívání prášky zablokovaly se teď potřebuje dostat ven. V dost podivných kombinacích.

3) Sex : Hodně lidí si stěžuje, že v nich antidepresiva potlačují sexuální touhu. S tím jsem nemohla souhlasit. Do doby než došlo na věc prvně poté, co účinek prášků úplně vyprchal. Nebudeme zacházet do detailů, ale řekněme, že mi máte co závidět.
Je nasnadě, že účinek antidepresiv a podobných medikamentů působí na různé hormonální změny v těle. Když jste jedni z těch šťatsnějších, jako jsem byla já, ani si těch změn v průběhu léčby nepovšimnete. Návrat do reality a všechny extrémy, které najednou probíhají v těle jsou najednou silně patrné a všechny utlumené, nebo do teď podřimující části vaší osobnosti se probouzí. A libido samozřejmě s nimi. Je poměrně jednoduché si náhle připadat jako nymfomanka, nebo to, čemu nevím jak se říká u mužů. Setkáte-li se s někým ze svých známých nad skleničkou a on či ona nebudou schopní  mluvit o ničem jiném než o sexu, zbystřete. Možná nedávno vysadili antidepresiva. (A nebo mají nový vztah s někým supersexy)

4) Mrzutost: Táhněte ode mě a dejte mi pokoj. Prásknutí dveřmi, ticho. Lidem se prostě musí občas dát najevo, že vás právě velice rozčílili. Hlavně pokud udělají něco tak příšerného jako třeba rozbalí krabičku s čajem z druhé strany, než byste to udělali vy a nebo se baví s někým koho neznáte, ale kdo má hrozně ošklivou barvu vlasů. Co to dělají? Jsou normální? Jak si to můžou dovolit?
Mám dojem, že během dvou týdnů, kdy se moje osobní odvykačka zdála nejhorší jsem křičela i na svou babičku...


Právě jsem veřejně na internet vystavila část svého života, kterou se většina lidí snaží skrýt a doufám, že moje odůvodnění, proč to dělám je odůvodnění opodstatněné. Když se lidé tuhle část svého života snaží skrýt kvůli odmítavým a dětinsky nerozumným reakcím okolí, pravděpodobně nikdy nedosáhnou toho, aby si většina lidí zvykla na fakt, že problémy, které někteří z nás mají v hlavě jsou problémy jako každé jiné. Mají obvykle řešení.
Když je váš známý po operaci žlučníku, přijdete za ním do nemocnice. Žlučník už je někde daleko a to znamená, že problém už je pryč a vy, pokud nejste parchanti, ho popoříte v doléčení. Pokud někdo vysazuje prášky, je to v podstatě to samé. Problém už je pryč a stačí se vyrovnat už jenom s přechodným obdobím podivností, které od něj můžete čekat. To ve výsledku není nic, s čím by se nedalo chvíli žít. Teď to jen chce, aby o tom vědělo trochu víc lidí. Aby si míň z nás muselo připadat jako případ pro Chocholouška.


3. 2. 2013

Já, Roman Tyčka

Lidé dobří, dneska to bude od srdíčka! Za čtrnáct dní tu totiž máme Valentýn.
Je to prostě krása. Nádhera. Úžo. Nemůžu dospat toho dne, kdy se po sobě všichni vrhneme a budeme si vynahrazovat lásku nesčetnými předměty ve tvaru srdce. Čokoládou ve tvaru srdce, kyticemi ve tvaru srdce, přáníčky ve tvaru srdce, párky s vajíčkem ve tvaru srdce. Miliony lidí po celém světě si pravděpodobně teď kupují  spodní prádlo se srdíčky a kodomy se srdíčky a vyholují si pravděpodobně i pubické ochlupení do tvaru srdíčka, aby pak mohli doma zapálit svíčky ve tvaru srdíčka a oslavit, že se jim naskytla příležitost konat věci, které krom prokazatelně příznivého vlivu na kardiovaskulární systém nemají se srdíčkem mnoho společného.
Ne, kecám. Fuj. Nicméně, dělejte si co chcete, ale mě z toho vynechte. Zejména z té části s pubickýcm ochlupením. Já budu pěkně doma děkovat bohu, že většina republiky stále ještě tenhle svátek neprožívá.

Ale o Valentýn dnes zas až tolik nejde, přesto, že šílenství co se začíná rozpoutávat v květinářstvích mě donutilo nad tématem táhnoucím se dnešním článkem přemýšlet. Okolo Valentýna se mi totiž vždycky zdá, že přesto, že se považuji za duši snadno dojímatelnou a sentiment mi teče z i uší, zatímco si čtu milostnou korespondenci i těch lidí, od kterých jsem nikdy nečetla nic jiného, proti tuně rozbředlého sytě růžového slizu co se kolem mě valí, jakmile někdo vysloví slovo romantika jsem jenom suché šedé stvoření s emocemi na bodě mrazu a erotickým nábojem Jiřího Paroubka.

Takže, co se to vlastně děje? Od dob zmíněné milostné korespondence a básní jsme se v průběhu let dostali k čemu? K něčemu, co nejvíc ze všeho pravděpodobně charakterizuje už zmíněná sytě růžová barva bijící do očí a záplatovaní medvídci držící růže. A všechno kolem nás řve obrovskými písmeny. LÁSKA. LÁSKA, LÁSKA LÁSKA, LÁSKA, LÁSKA... Řekněme si upřímně, kdo z nás pořádně ví, co to vlastně znamená. Řekněte si to slovo několikrát za sebou, začně ztrácet smysl stejně jako každé jiné slovo. Tím však nechci říct, že bychom měli zanevřít na city, na touhu po tom být pochopení. Na všechno to, o čem některé a nekteří z nás nepřestávají snít ani potom, co jim životní eskapády uštědří lekce, které by neměly být zapomenuty, ale přesto zapomenuty bývají a to dokonce opakovaně. Konec konců, každý potřebujeme někoho, s kým budeme sdílet nejintimnější zážitky. Co nechápu je ovšem způsob, kterým se očekává, že si budeme projevovat city. Tu vyumělkovanou, teatrální estrádu, kterou nám předkládají na každém rohu.

Zajděte teď před Valentýnem do jakéhokoliv obchodu, kde obvykle prodávají všechny ty věci, které nikdo nepotřebuje, ale všichni si je navzájem kupují k narozeninám, když je nic duchaplnějšího nenapadne. Mezi diáři s tisíci různými vzory, hrnky a propiskami se jménem, malinkými modely penisů, které se zvětší ve vodě a podivnými polštářů plněnými ještě podivnější směsí kuliček najdete minimálně desítku přání (obvykle, jak jinak, zase sytě růžových), které hlásají "Miluji tě." "Jsi moje všechno." a podobně.

A teď ruku na srdce, vy, kteří opravdu někoho máte rádi a cítíte tu společností zvláštně uctívanou náklonnost. Je ona sytě růžová skutečně barva, která nejlépe vyjadřuje vaše vážně emoce? Připadá vám přehnutý potištěný kus čtvrtky jako něco, co vyjadřuje, nakolik si dotyčné osoby vážíte a jak je vám drahá? Je bonboniéra ve tvaru srdce, které bylo jen v naší republice vyrobeno přibližně deset tisíc kusů jako něco, co chcete věnovat někomu, kdo je pro vás nenahraditelný? Dle předchozích reakcí dle mě rozumných lidí na tomto blogu jsem došla k názoru, že ne. Tak tedy proč se tohle vůbec děje? Začíná se touha po výdělku zmocňovat i způsobu jakým si projevujeme city?

Neříkám, že si máme navzájem číst ony zmíněné básně, neříkám, že máme vypálit regály s přáníčky a rozdupat všechny věci ve tvaru srdce. Jen mám strach, že nám něco zvenčí začíná postupně podstrkávat nápady i na to, jak být spolu a pokouší se nás to, jako vždy, nacpat do jednoho velkého rudými flitry posetého pytle. Spoléhám na zbytek naší rasy, stále ješetě dostatečně osobité, aby myslela sama za sebe a cítila sama z sebe, že se nenechají strhnout. Protože pak by všichni romantici jako jsem já, pomalu uschli uvnitř svojí sentimentální hlavinky.