23. 1. 2013

Kavárna

Kavárna. Hlučná a zakouřená. Nad mahagonovými deskami stolú se vznáší přeskaující melodie jazzu. Lidé s cigaretami, lidé s kávou. Lidé s knihami, lidé s novinami. Obličeje mrtvolně modré světly z notebooků zdaleka nepřivozují pohřební amosféru. Lidé ve své společenské podstatě.
Jsme zvláštní zvířata. Potřebujeme se navzájem, stejně tak, jako se navzájem nenávidíme, podrážíme a odcizujeme se.
Vzpomínám si na svojí úplně první povídku, kterou jsem napsala v deseti letech do linkovaného sešitu v pevných deskách a pak jí nosila všude s sebou v tašce jako prvotní a fascinující důkaz toho, že myšlenky nemusí zůstávat jenom v hlavě
Byla o kavárně, kterou nevidí ti, kteří jí nepotřebují. Byla schovaná v horních oknech starých činžáků kam se skoro nikdo zespodu z ulice nedívá, plná nesourodého dřevěného nábytku, tichá, útulná a dětským způsobem magická. Byl to ten typ podniku, kde vám přinesou obrovský hrnek kakaa a nechají vás s ním sedět dlouhé hodiny v koutě a sledovat vločky venku. Místo, kam chodí lidé unavení ostatními lidmi,  a očekáváním, kteéá na ně klade svět a oni sami.

Myslím, že tenhle první, sotva stránku dlouhý příběh definoval celý můj další přístup k psaní. K vytváření důležitých míst v mé hlavě, která si můžu nosit s sebou celé dny, měsíce i roky aniž bych na ně zapomněla, stejně jako tehdy ten hnědý linkovaný sešit. A dnešní kavárna, sice známá, plná lidí, zvuků, pachů i s nekřesťanskými cenami za výbornou kávu je vpodstatě takové místo, kam chodíme zastavit a smysluplně mrhat časem.





1 komentář:

  1. Já jsem jako první napsal něco jako komiks. Byl o takovém plastovém pérovacím marťanovi. Jel na výlet do Prahy. Byl v Technickém muzeu. Nevím, kolik mi mohlo být. Už jsem uměl psát, takže šest nebo sedm. Škoda, že se nedochovala.

    OdpovědětVymazat

Máte na to názor, ne? Tak sem s ním.