29. 1. 2013

Ladies vs. Gentlemen

Dámy a pánové, jsem tu zpět s dalším zvláštním (nebo jak už tomu tak bývá možná jen pro mě zvláštním fenoménem naší doby)
Poslední dobou se v mém a troufám si tvrdit, že nejen v mém okolí sešlo mnoho případů, ve kterých si muži stěžují na to, na to, že jsou odsouzeni k tomu být gentlemany. Ano, tady u nás, dámy. Tady u nás v České republice. V překladu tato stížnost znamená vpodstatě to, že si naši muži připadají být nuceni platit za ženy v restauracích, kupovat jim drinky, (tahle část s penězi je samozřejmě ta nejdiskutovanější) přiběhnout, pokud žena potřebuje opravit něco v domácnosti, postarat se o počítač, pokud si s ním ctěná dáma neví rady, přivrtat poličky, odnést a přinést cokoliv těžkého. Tvrdí, že se od nich očekává, že cestou z kina (za které samozřejmě předtím zaplatili) dívce, která si vyrazila moc na lehko půjčí svůj kabát i kdyby měli sami umrznout. Proč? Protože se to prý sluší.
Pokaždé, když slyším podobný monolog (pouštět se do dialogu na toto téma si zatím netroufám), neubráním se tomu, abych v hlavě nesčítala příležitosti, ve kterých se projevil zmíněný model chování. Je jich poměrně poskrovnu. Abych byla konkrétnější, v poslední době si vzpomínám na tyhle.

1) Kamarád se nabídnul, že nám v naší ryze ženské domácnosti opraví pračku, což také s nasazením udělal a nechtěl za to vůbec nic
2) Na mém prvním setkání s člověkem, se kterým se už léta znám přes internet, za mě dotyčný zaplatil celou útratu v baru a to i přesto že to nebylo rande ani nemělo být rande a máme vztah přirovnatelný ke vztahu dvou dlouholetých kamarádů setkávajících se v hospodě nad pivem aby pomluvili svoje ženy. Přesto zaplatil.
3) Občas se mi stane, že mi muž podrží dveře, stejně tak jako mi občas někdo zapůjčí kus svého oblečení, což se opravu stává jenom výjimečně. Možná pro to, že jsem natolik předvídavá, abych si uvědomila že až v noci vyjdu z kina do kterého jsem přišla za světla, bude venku nižší teplota, což je možná škoda, protože bych tak mohla dosáhnout mnoha romantických okamžiků. A nebo, jak vysvětlím dál, spíš lehkých omrzlin.


Pak musím zmínit, že můj první vážnější vztah byl vztah na dálku a pokaždé, když jsme se viděli měl přítel pravděpodobně dojem, že mě musí zahrnovat péčí, dokud může a proto mě pravidelně bral na večeře a dělal všechny ty věci, které vídáme v romantických filmech. Což je trochu výjimečná situace, nicméně, vzpomínám na ní v dobrém.

A to je vše.

Což mě přivádí k další otázce : Jsem vůbec dostatečně ženská žena, pokud za mě muži neplatí a ve většině případů mi nestojí za zadkem, aby mi vynesli tašku do schodů? Nepochopte mě špatně. Dokážu plně ocenit, pokud někdo projeví smysl pro etiketu, tak jak se to slušelo a patřilo za našich babiček a dědečků, ale...

V kině platím sama za sebe, občas se zadaří že i za osobu mužského pohlaví.
V kavárně za sebe platím sama.
Pokud po mě nechcete opravit auto nebo pračku, vyrovnala bych se i s většinou domácích oprav, šroubování, sestavování nábytku, malování, natírání, broušení, lakování a v životě jsem nepožádala žádného muže o pomoc s něčím, co bych sama nezvládla, stejně tak jako já pomáhám jim s tím, co by nezvládli oni.

Když si dámy představíte, že máte kamaráda (tedy muže), se kterým probíráte úplně všechno, jeden druhého jste viděli zvracet přes zábradlí ve 4 hodiny ráno a pokud se máte potkat, nepřemýšlíte ani sekundu nad tím, co si oblečete, určitě by vás v souvislosti s tímhle člověkem nenapadlo, že za vás zaplatí.
Na druhou stranu, pokud se na vás někdo snaží udělat dojem, většinou vás někam pozve. Což znamená, že se chystá za vás zaplatit.
Podle mých zkušeností, zdání klame. Obyvkle se naskytnou zvláštní situace, ve kterých osoba mužského pohlaví, narozdíl ode mě s pravidelným příjmem , projeví touhu mě víc poznat a navrhne, že půjdeme na víno nebo kafe, definuje celou záležitost jednoznačně jako schůzku, když to tak musím říct, romantického charakteru, navodí ve mě dojem, že má na celou věc tradiční pohled typu: "Vyzvednu tě, popovídáme si, zaplatím za tebe, podržím ti dveře a doprovodím tě domů" a pa udělá úplně všechno, krom toho zmíněného placení.
Tak mi teda pak řekněte, jestli já ze sebe nechávám dělat idiota, zatímco bych mohla nechutně ušetřit asi tak na polovině věcí, které jsem se rozhodla dělat společně s muži a nebo muži prostě o tomhle lžou a nic jako tlak společnosti na to, aby se k nám ženám chovali jako kdyby byla dvacátá léta, není.

Víte, je fajn, když za mě někdo zaplatí, ne jen z toho důvodu, že nemusím já. Stejně tak jako je fajn, když mě někdo pustí první do dveří, když je chladno tak se obětuje, abych já, přesto že zdaleka ne křehká květinka, náhodou nenastydla a nabídne mi rámě v temné části uličky, stejně tak jako když se nabídne, že mi pomůže s nákupem a otevře zavařovačku s džemem. Připadám si pak jako někdo, kdo za to stojí. Jenže já vím, že za leccos stojím i bez toho, aniž by mi to muselo být pořád připomínáno těmito způsoby a pokud někoho mám fakt ráda, rozumím si s ním a  připadám si vedle něj jako rovnocený člověk, na druhém rande bych ho zaplatit nenechala, pokud by na tom  zvlášť netrval. A když se doslechnu o tom, že žena, nebo dívka, která je ve vztahu už třeba tři roky pořád nechává zvát úplně všude včetně divadel, kin, obědů. a večeří, připadá mi to trochu až hodně smutné, protože mi přijde, jako by to dokazovalo, že slečna je moc pohodlná a nesamostatná  a pán si moc zakládá na penězích a na tom, že v celém vztahu dominuje on.


Takže v závěru chci říct pánům : Tolik to zas neprožívejte a radši si najděte rozumným způsobem samostatnou slečnu.
A pro dámy: Nechte je, aby za vás občas zaplatili, oni si rádi připadají, že na to mají, hleďte si při večeři do očí a představujte si, že jste Adina Mandlová. Ale pokuste se na něm neviset jako kus hadru.

26. 1. 2013

Světometr






Kdyby si náhodu někdo chtěl připadat, že je nadřazeným pánem tvorstva, (poslední dobou častá nemoc nepříliš chytrých lidí) doporučuju shlédnout.

23. 1. 2013

Kavárna

Kavárna. Hlučná a zakouřená. Nad mahagonovými deskami stolú se vznáší přeskaující melodie jazzu. Lidé s cigaretami, lidé s kávou. Lidé s knihami, lidé s novinami. Obličeje mrtvolně modré světly z notebooků zdaleka nepřivozují pohřební amosféru. Lidé ve své společenské podstatě.
Jsme zvláštní zvířata. Potřebujeme se navzájem, stejně tak, jako se navzájem nenávidíme, podrážíme a odcizujeme se.
Vzpomínám si na svojí úplně první povídku, kterou jsem napsala v deseti letech do linkovaného sešitu v pevných deskách a pak jí nosila všude s sebou v tašce jako prvotní a fascinující důkaz toho, že myšlenky nemusí zůstávat jenom v hlavě
Byla o kavárně, kterou nevidí ti, kteří jí nepotřebují. Byla schovaná v horních oknech starých činžáků kam se skoro nikdo zespodu z ulice nedívá, plná nesourodého dřevěného nábytku, tichá, útulná a dětským způsobem magická. Byl to ten typ podniku, kde vám přinesou obrovský hrnek kakaa a nechají vás s ním sedět dlouhé hodiny v koutě a sledovat vločky venku. Místo, kam chodí lidé unavení ostatními lidmi,  a očekáváním, kteéá na ně klade svět a oni sami.

Myslím, že tenhle první, sotva stránku dlouhý příběh definoval celý můj další přístup k psaní. K vytváření důležitých míst v mé hlavě, která si můžu nosit s sebou celé dny, měsíce i roky aniž bych na ně zapomněla, stejně jako tehdy ten hnědý linkovaný sešit. A dnešní kavárna, sice známá, plná lidí, zvuků, pachů i s nekřesťanskými cenami za výbornou kávu je vpodstatě takové místo, kam chodíme zastavit a smysluplně mrhat časem.





21. 1. 2013

Panika? Panika!

Sedím si takhle v posteli, nedělám nic (pokud se nepočítá krmení a obveselování androidového tamagočiho ve tvaru lejna), říkám si, jak je ta moje postel pohodlná a náhle se odněkud připlíží vtíravá myšlenka kňučící "Co když tvoje budoucí postel v Anglii nebude tak pohodlná?" a můj mozek, idiot, v ústrety zařve :"NOJO! A CO POTOM?"
Jako výsledek této krátké konverzace se najednou ze všech směrů začnou vynořovat věty typu :"Co když si tam nenajdeš žádný kamarády". "Co když tvoje rodina bude úplně příšerná?!" , "Co když děti budou zmetci?" "Co když..."
A pak najednou sedím ve své pohodlné posteli, civím do zdi a srdce mi bije jak death metalový bubeník na speedu a nemám daleko k slzám, jež by znamenaly potupu pro veškerou mojí horko těžko pěstovanou soběstačnost.
Jó, přátelé, tenhle měsíc se mnou bude ještě veliká legrace.




20. 1. 2013

!!!Giveaway!!!


Mám pro vás perfektní  záležitost! Dnešním předmětem giveaway je můj kamarád a  spolubydlící Jan. Vždy stylový, zábavný, a hlavně, zcela ideální pro všechny cool blogerky, které ještě nemají svého gay BFF, jež je v dnešní době více než nezbytný, pakliže chcete dosáhnout dostatečné míry stylu! Jan je k dispozici na celý den a popřípadě i víkendovou noc. Níže jeho osoba v kostce.


swag: 9/10
energičnost: 7/10
kuchařské schopnosti: 8/10
inteligence: 2/10
znalost módních blogů: 3/10
handsomeness: 10/10




JEN DO DOBRÝCH RUKOU

Jediné co musíte udělat je:
1) Číst můj blog.
2) Na chvíli si Honzíka nechat, abychom si doma odpočinuli



18. 1. 2013

Jak jsem se snažila seriózně vyfotit kusy z mého šatníku...

...abychom ho mohli rozprodat a jak se to zvrhlo v orgie s kapustou a drag show. (Mimo jiné : některé věci jsou stále k prodeji) 




















závěrečná seriózní fotografie autora



15. 1. 2013

Zlato, nejsem v tom tlustá?

V restauracích, na ulicích, v kavárnách a hlavně v převlékacích kabinkách. Je to jako epidemie. Všude se potloukají desítky a stovky žen, jejichž jediná sebereflexe se pravděpodobně skládá z vět :"Ach bože, já jsem tak tlustá.",nebo "Zlato, myslíš, že v tom nemám velkej zadek?" a oblíbená "Poslední dobou jsem hrozně přibrala, nemyslíš?
Pokaždé, když tohle slyším, mívám chuť převrhnout stůl (nebo podle situace vyskočit v nedbalkách z vedlejší kabinky, či vrhnout talířem s večeří) a zařvat zplna hrdla : Jo, jsi tlustá! Jo, máš v tom zadek jako březí hroší samice! JO, NABRALA JSI. TUNU! (krávo).
Děláte si ze mě srandu? Měla jsem pocit, že tenhle princip "Řeknu ti, že jsem takový a takový a ty mi to okamžitě popřeš" jsme přestali používat ve třetí třídě. Není nic víc rozčilujícího, než když se nedej bože někde zmíním o velikosti svého oblečení a nebo konstatuju, že jsem přibrala, zhubla,.. cokoliv v rámci tématu "moje tělo" a okamžitě se objeví někdo, kdo mi řekne "Ale prosimtě, podívej se na sebe, jak jsi hubená, copak bys ještě chtěla, buď ráda, že nemáš zadek jako já, to by sis teprve mohla stěžovat, já mít tvůj zadek..." a já zůstávám stát s pokleslou čelistí a v hlavě mi začíná hlodat červíček pochybností.  Nikoli o vlastním vzhledu ale o příčetnosti lidské rasy.
Mám takovou otázku, dámy. Co tím sledujete? Vážně. Baví vás přivádět ostatní do rozpaků neskutečně vtíravými otázkami ohledně vašeho vzhledu? Těší vás, když vám někdo řekne, že nejste tlusté? A neměly byste náhodou spíš usilovat o to, aby vám lidé říkali jak vám to sluší, aniž byste je k tomu museli nutit manipulací, která je tak primitivní, že nazývat ji manipulací je silnou urážkou pro všechny jiné způsoby manipulace? Baví vás osoby, které měly to štěstí, že chodí po světě vybavené sociální inteligencí a průměrným sebevědomím a spokojeností se sebou samými bavit svými prvoplánovými pokusy dosáhnout svého?
Mám brečet, křičet a nebo prostě.... napsat další článek?






11. 1. 2013

Lide plzeňský omluv mě, jestli se pletu, ale...


.... s tim referendem jdete už tak trochu s křížkem po funuse.
Jestli se fakt nakonec povede změnit územní plán, tak, aby místo po kulturáku bylo nezastavitelný, tak nám z toho odškodnýho, co bude muset Plzeň zaplatit investorům, spadne čelist. Zjistili jste si někdo z vás, milovníků zaškrtávání políček na žlutým papíře, jaký je rozpočet města Plzně pro rok 2013? Pět miliard předpokládaného odškodného skutečně není zrovna nevýznamná položka.
Ale není problém, můžete udělat třeba sbírku peněz, co město ztratí, až se hromadně rozhodnete motat se do záležitostí, který se měly odchytnout už mnohem dřív, stejně tak, jako jste nadšeně sbírali podpisy proti stavbě.
Myslíte, že město, který bude úplně finančně vycucaný a v dluzích,  vystaví na našem nádherném volném plácku po Inwestu něco, co nás všechny bude kulturně a esteticky povznášet? Pochybuju.
Nelíbí se mi, že tam bude obchoďák, ale nelíbí se mi ani to, že se tady každej druhej ohání referendem, jako kdyby celá kauza OC Corso ta nejjednodušší a nejčernobílejší situace a  "ANO" v referendu jediná správná volba pro nás všechny.
Jděte volit do referenda. Ukažte, že nám to není jedno.Zastavte budování obchodních center, chraňte svou vlast a město, vybírejte třeba peníze na nový Horníčkovo divadlo, mile ráda se přidám...
Ale proboha... trochu se nad tim nejdřív zapřemýšlejte, než něco někde zaškrtnete a hodíte do urny.
Přijímám názory oponentů, ale prosím. Slušně a lidsky.

10. 1. 2013

Hipsta příspěvek o tom, co mi zrovna dělá radost.

 Prostě tak.
Karlova vtipná kampaň.
Travel buddy pan Kufr (na fotce zcela vlevo)
Tahle šílená věc od Avonu, co voní tak, že je těžký jí nesníst
Způsob, kterým Instagram opravdu dokáže ze všeho udělat hrozně HIP fotku (i když nevím, jestli se mi to vlastně líbí :D)
Pou. Nejblbější aplikace pro android ever.
Hrnky o objemu menšího zavařovacího hrnce

7. 1. 2013

Pár důvodů, proč je super vypadnout do zahraničí

GOING ABROAD!

Nalezla jsem rodinu, koupila letenku, vyřídila už skoro všechno, co musím vyřídit než nasednu do letadla  a minimálně na rok opustím rodnou hroudu. Bilbo Baggins opuští Dno pytle. Jenom to moje Dno není zas tak idylické místo, jako bylo to jeho. řekněme si to upřímně, občas propadám sentimentu a vyrovnat se s ním mí pomáhá opakovat si, proč jsem se vlastně tak rozhodla.
Podělím se s vámi, koukejte se mnou plně souhlasit.

1) První a nejdůležitější důvod: NEZŮSTANU CELEJ ŽIVOT TRČET V ČECHÁCH SPOLU S 99% SVÝCH VRSTEVNÍKŮ.
- Když jsem se rozhodovala odjet, velký vliv na finální rozhodnutí měla moje škola. Škola plná lidí, kteří jsou dokonalými prototypy naprostého smíření. : "Narodil/a jsem se tu? No, tak tu asi budu muset zůstat. Škola, na kterou jsem se dostal/a nemá očividně žádnou úroveň? Nevadí, už jsem jednou tady, tak to nějak doklepu." Vážně? Je vám sotva pětadvacet a už jste rezignovali na život?
K tomu, přiznejme si to, všichni víme, že nejsme zrovna země obrovských možností a mě nepřijde od věci podívat se na chvíli za hranice, abych vůbec měla s čím porovnat dřív, než začnu, jak už je u nás dobrým zvykem, proklínat neměnící se poměry.

2) Naučím se anglicky - K tomu snad nemusím nic dodávat, ne?

3) Získám zkušenosti (a trochu sebevědomí navíc) Už teď, když jsem si uvědomila, že jsem byla schopná zařídit si sama všechno, co je před odletem potřeba, moje občas trochu pošlapaná sebedůvěra pomalu, ale jistě stoupá a cítím se líp, než kdy předtím. A co teprve, jestli se mi bude dařit tam. S tímhle tématem úzce souvisí že >

4) se učím stát si pevně za svým názorem: Kdybych totiž měla poslouchat každého, kdo mi v posledních týdnech blahosklonně oznámil, že jsem si toho na sebe vzala moc a že jsem měla jet s agenturou, že utratím zbytečně moc peněz a že přijedu domů s brekem, seděla bych teď doma na gluteus maximus a v prohlubující se depresi se učila do školy, která je k ničemu. I kdybych nakonec opravdu přijela domů s brekem a orvaná o poslední korunu/libru, pořád budu ráda, že jsem nezůstala doma, i kdybych měla poslouchat od rána do večera "já jsem ti to říkal/a". Typy lidí, co tohle říkají, se totiž budou vyžívat v projevování svojí domnělé intelektuální nadřazenosti ať už udělám cokoliv.

5) a nakonec jedna z těch nejdůležitějších věcí : noví přátelé, nová kultura, nová země! 

Držte palce, má malá internetová komunito.





p.s. Včerejším dnem jsem dosáhla magického čísla padesáti pravidelných čtenářů, což není pro blog tohohle formátu vůbec málo :) Díky za podporu a ochotu stále číst moje články.