10. 11. 2013

I vlog because I can


Včera jsem si náhodou vzpomněla, že můj foťák má funkci videa a zatoužila jsem ji použít. A použila.
Vzniklo ohromně sluníčkový video o tom, co jsem dělala v sobotu. Byla to totiž príma sobota. Boj s foťákem byl docel složitej, stejně tak následnej boj s movie makerem, protože, jak jsem už zmínila, nikdy předtim jsem nic takovýho nedělala. Nicméně, nakonec ze mě něco vypadlo a to co vypadlo můžete shlédnout.........

TU!

A budu to zkoušet znova a znova, dokud to nebude vypadat přijatelně.
 I suck, but I love it.

peace!

Jull

13. 9. 2013

Suicide sucks month


Jak jste si někteří již měli možnost povšimnout, tento blog je věnován převážně cynickýmu konstatování reality. Mojí reality, samozřejmě. Mojí pravdy a mého pohledu na svět. (Kdo mě zná, ví, že předchozím větám není nutno přikládat žádnou váhu, protože moje pravda je dokonalá a všeobjímající a váš argument je neplatnej)
Někdy se realita zdá moc realistická a tak jí někteří z nás rádi zastrčí za zástěrku pesimismu, oný zázračný mlhy, jíž lidi přičítají schopnost nutit nás vidět věci horší, než ve skutečnosti jsou. Ale hádat se o tom, jestli je pesimismus jenom pojem vynalezený lidmi, kteří potřebují děsivá fakta světa odsunout na vedlejší kolej a ignorovat je, nebo přístup k životu, to nechci. A k ničemu by to nevedlo. Nicméně, je to výborný téma na hlubší chvíle nad sklenkou. Ale zase ne moc hluboký, takže snese i víc sklenek. A nebo se hodí, pokud chcete někoho rozčílit tím, že se budete šťourat ve zdánlivě nepodstatnejch hovadinách.
Abych ale uvedla téma dnešního příspěvku na pravou míru : Září je Suicide prevention awereness month - pro ty míň anglicky mluvící tedy něco jako Měsíc prevence sebevraždy. Jak tak chodím po světě, běžně si všímam i věcí, který žádný vady a úskalí prostě nemají a o kterejch se nic špatnýho nedá říct. A ani by se o nich nic špatnýho říkat nemělo. A tak jsem se zamyslela (to já teď dělávám, když mám plno volnýho času) a došla jsem k názoru, že některý z těchhle věcí stojí za to trochu vyzdvihnout a vynést na světlo denní. Tím spíš, když se nám to teď tak hodí. Pohleďme tedy společně na seznam věcí, pro který je fajn bejt naživu.

1) Ten pocit, když něco poděláte, ale pak to vyřešíte.
2) když jste zamilovaný a všechno je super
3) když čtete dobrou knížku/ koukáte na dobrej film a nechcete, aby skončila
4) když potkáte někoho, kdo vás fakt poslouchá
5) jídlo
6) sex
7) když vám někdo řekne něco, s čim se ztotožňujete a najednou máte pocit, že nejste tak sami, jako jste si mysleli
8) hudba
9) zadostiučinění po cvičení
10) jakýkoliv jiný zadostiučinění
11) vědomí, že vzdát se se zatim v životě vždycky ukázalo jako hovadina
12) Definitivní není definitivní
13) festivaly
14) alkohol
15) pizza na dovážku
16) víkendy
17) internet
18) ochutnávky zadarmo
19) celá ta škála pitomostí, co člověk ještě neudělal a může udělat
20) když máte pravdu a někdo, kdo vám leze na nervy ne
21) plno dalších věcí, který se zdají bejt nepodstatný, když jste v totální depresi a který najednou zase smysl dávaj, když má člověk světlou chvilku
22) víra, že ty světlý chvilky jsou reálnější než ty tmavý...


21. 7. 2013

Proč nepíšu a jak se všechno pos*alo

Jo, takže i já.
Jo, další příběh ubohé české dívky utlačované a týrané k nepříčetnosti zlou britskou rodinou.
Jo, další klasickej scénář nepovedený cesty na zkušenou.

Ba ne, kecam. Není všechno vždycky tak černobílý, jak se zdá.
Je pravda, že jsem odešla od rodiny. Je pravda, že jsem odjela domů a je taky pravda, že po (nebojme se to tak nazvat) utrpení zažitý  v průběhu minulých měsíců jsem na konci svých psychických i fyzických sil a žádný z nich se mi nechtělo využívat k tomu,a bych psala články.
Co se stane když pracujete 12 hodin denně a svoje děti necháte doma s cizí holkou? Co se stane, když svým děteem nevěnujete skoro žádnou pozornost, pokud se ovšem nejedná o to, přinést jim v těch několika málo volných chílích co pro ně máte všechno přímo pod čumák? No, stanou se z nich rozmazlení parchanti. A ta cizí holka, umořená bezpředmětnými pokusy o nastolení pořádku v naprostém šílenství se prostě sebere a pojede radši pryč, k někomu, kdo umí vychovávat vlastní děti, nebo se o to alespoň pokouší.
Do teď jsem nepochopila, proč si někdo pořizuje děti, kdž je pak hodí na krk komukoliv, kdo je zrovna po ruce.
Neříkám, že moje host family svoje děti nemiluje a nechce pro ně to nejlepší, ale myslim si, že někde probíhá tak zásadní chyba, že "reality check" je pro ně ještě na míle vzdálenej.

No.. Nic.
Jsem doma už pár týdnů, užívám si prázdnin, chystám se znova vyjet za hranice a sbírám síly, jak to jen jde.
Omlouvám se za ten obrovskej výpadek.
Stay tuned

Jull


18. 4. 2013

Ó, velká Anglie, místo božské a požehnané...


            Je to skoro 8 týdnů, co jsem přistála na území Británie. Skvělé. Nádherné. Pohádkové. A všechny ty kecy o tom, jak je všechno perfektní. A víte co? Není.
             
            Přátelé, přítelkyně, dámy a pánové, kluci a holčičky, všeho věku : 
Nikdy jsme se neviděli a přidal sis mě do přátel na facebooku, protože se ti líbily moje fotky? No samozřejmě, proč bys mi teď nemohl napsat, jak mi závidíš život v Anglii a optat se přátelsky, jako kdybychom se znali už léta, jak se mám. (Uznávám, moje chyba, pročistila jsem tedy seznam přátel). Potřebuješ něco přeložit? Proč tedy používat google překladač, když můžeš napsat kamarádce, co žije v Anglii, tudíž má dozajista po dvou měsících zde strávených slovní zásobu srovnatelnou s oxfordským slovníkem. Svěřuji-li se ti zrovna s nějakým problémem, který mi zrovna nedá spát, adekvátní odpověď je přirozeně : „Buď ráda, že tam seš, aspoň se ti to neděje tady v tý díře.“
Přetrvávající dojem některých jedinců, že veškeré moje problémy strasti a negativní emoce vymizely v momentě, kdy jsem překročila hranice je, překvapivě, mylný.
            Jedna z věcí, co mě poslední dobou fascinují nejvíc je schopnost lidí atakovat můj facebookový inbox zkazky o tom, jak mi hrozně závidí, že jsem se přestěhovala, jak hrozně odvážná jsem a jak se tady musím mít skvěle a co mě vytáčí nejvíc, že : „by taky chtěli, ale…“ Stačilo, přátelé. 
. Ještě někdo na mě vytáhne s touhle snůškou nesmyslů a pozná mě v plné polní. Což u mě znamená dvakrát tolik cynismu než je má běžná vysoká míra. Tak trochu mě ničí, jak neskutečná ignorace primitivních skutečností ve světě probíhá. Upřímně, nejen že mě to překvapuje, ale zároveň se mi z toho dělá trochu na zvracení a trochu na omdlení, protože při pomyšlení na tento fakt se mi vzteky žene krev do hlavy a zas rychle utíká pryč, aby se nemusela potkat s jejím běsnícím obsahem. Shrnu tedy teď jasně a prostě svou nynější situaci a doufám, ne-li  spoléhám na to, že tento malý apel odradí alespoň některé od kladení absurdních otázek.

Velká Británie není místo, kde jednorožci požírají duhu a kakají lentilky. 

            Tak. Dle mého, všeříkající věta.
            Pokud někteří z vás stále mají dojem, že se tady topím v penězích, netrávím svoje dny ničím jiným než nakupováním a božskými naplňujícími výlety do Londýna, bílé útesy Doverské či pobíhám v bílém druidském hávu kolem Stonehenge... tak víte kam máte směřovat své další kroky.
            Některé myšlenkové pochody mě stále nepřestávají překvapovat.


Shrňme si tedy situaci:
Je Anglie fajn? - ANO
Utápím se tu ve zlatě a drahém kamení? - NE
Mám se tu dobře? - ANO
Trávím své dny poleháváním v posteli s otroky ovívajícími mě palmovými listy? - NE

A tímto praktickým a dozajista dobře pochopitelným seznamem se pro dnešek loučím.








24. 3. 2013

Britský zpravodaj 3.

Žiju! Přátelé, stále žiju. Se vším, co život au pair obnáší.  což je práce svačinářky, kuchařky, uklízečky, soudce, fotbalového rozhočího, výchovného poradce, bohyně spravedlnosti a z malé části matky, to vše v jednom úhledném balíčku za pouhých 80 liber týdně! No nekup to!
Vstávám v půl sedmé, uléhám v půl osmé. Nenechte se zmýlit, má pracovní doba zdaleka není tak dlouhá. Jenže když máte v sousedství obrovské nákupní centrum a kavárny s nejlepším kafem na světě, urgentní touhu ráno po úklidu domu zahlehnout  a dopřát si zaslouženého odpočinku prostě přejdete a hurá do světa. Pěkně mezi anglické domky, anglické lidi, anglické obchody a anglický jazyk, který už mi teď, po měsíci, konečně začíná trochu ulpívat v hlavě a pokud si místní vedle mě v obchodě nebo v kavárně začnou povídat, nepřipadají mi zvuky konverzace jako nesrozumitelná kulisa.
Jak se zdá, lidský mozek je schopen za krátkou dobu vstřebat velké množství informací. Nejprve jsem se o tom přesvědčila jako student ("Hm, mám na těch 12 otázek ještě celý tři dny, pohoda, jde se na drink."), teď se o tom přesvědčuji jakožto Au pair, práce všeho druhu. Někdy mi připadá, že jsem centrální mozek a hlavní call centrum domácnosti: Have you seen my trousers? Lenka, what do you think about this colour? Lenka, he's annoying me! Naučila jsem se vnímat minimálně 4 věci najednou. Obvykle jsou to hrnce na sporáku a jejich bezpečná vzdálenost od dětí, poletující míč, který nemá co dělat tam, kde poletuje a dva hyperaktivní balíky "bad attitude" ve školeních uniformách. K tomu teďvím, kde co je, která z deseti černých ponožek bez páru patří k další, kterou jsme právě našla za postelí, kde jsou náplsati se spongebobem a kdo jí sandwich s marmeládou a kdo jenom krekry.
A proč nepíšu na blog? Protože jsem zabředla do rutiny a občas mi připadá, že není o čem psát. Nejsem si jistá, jestli to jde správně vysvětlit. Z pohledu z venčí se běžnému čtenáři možná může zdát, že prožívám úžasná dobrodržství v zemi gentlemanů s cilindry, Stonehange, doubledeckerů a Harryho Pottera, ale mě už po pěti týdnech, zdá se, nic nepřekvapí. Pohybuju se zatím na stejných místech a dělám stejné věci. A nestěžuju si.
Anglie je hezká, upravená, milá země na kterou se dá rychle zvyknout. V obchodech jsou na vás milí, cizí lidé se k vám chovají slušně, všichni jsou dobře vychovaní a až na nechutnou anglickou mládež, které nemůžu přijít na jméno a vyhýbám se jí jak čert kříži, žijí všichni poklidným, mírumilovným životem. Alespoň tomu tak je ve Watfordu, který si drží status dle mého názoru typického anglického maloměsta plného činských a indických take-away, hezkých zákoutí, mrňavých domků a jehož chodníky jsou neustále mokré. Život tu plyne. Ano, plyne. To je přesně to slovo, které se k popsání tohoto místa hodí. V mojí oblíbené kavárně už ví, co si dávám, v shopping centru nikdo krom dětí nechodí rychle ani neřve a obrovské louže zázrakem mizí v rozmezí několika desítek minut.
Panuje uvolněná atmosféra. Nestane se vám tu, že byste se museli strachovat, jestli je vhodné jít nakupovat v tom oblečení, které máte na sobě zrovna v momentě, kdy jste zjistili, že vám došel cukr nebo čaj. I kdyby to bylo zrovna pyžamo. Prostě si jen obujete dokonale pohodlné válenky, boty tak odporné, že je nosí všichni, teď už i já, hodíte si přes pyžamo nepromokavou bundu a vyrazíte do ulic. A nikdo nebude zírat ani se za vámi otáčet, nikdo nebude komentovat, že zrovna nejste nalíčení, nebo nemáte vytrhané obočí, odrůstá vám barva na vlasy, nebo se odloupává lak na nehtech. Můžete se samozřejmě stylově obléknout a dělat dojem, což vám dovolí plno zajímavých a cenově dostupných móddních záležitostí v prodeji na každém rohu, ale stejně tak můžete rázovat městem v tom, co vám zrovna padlo pod ruku a nebát se tak oblečení jít do drahé restaurace na oběd a nebo nakupovat do značkového obchodu, kde je všechno krom zboží výhradně ze skla a nebo z naleštěného dřeva. Prodavačky se na vás budou usmívat úplně stejně jako na někoho, z koho na první pohled čiší výdělek. Dokud jste čistí a zdvořilí, jste v téhle zemi vítáni v podstatě všude.
Mám to tu ráda.

Konec článku.












24. 2. 2013

Bristský zpravodaj 1.

Hello, my darlings! How are you?
Mám za sebou skoro týden na Bristských ostrovech, přesněji v Bushey poblíž města Watfordu. (A upřímně pochybuju, že přesná lokace někoho vyloženě zajímá) A upřímně, navzdory veškerým předpokladům si připadám, že nemám absolutně nic, co bych mohla napsat. Včera jsem se pokoušela stvořit liebesbrief domů a s politováním jsem zjistila, že jsem buď 1) zapomněla jak se píše, 2) nic zajímavého se nestalo, 3) nejsem schopná formulovat myšlenky. Osobně se přikláním spíš k možnosti číslo tři. Mám pocit, že mi asi exploduje hlava a až podlehne zkáze ona, přijde na řadu to zvláštní místo uprostřed hrudníku, který se sevře. když je člověku fakt hodně divně. Ne, nejsem nešťastná, většinu času nejsem ani zoufalá nebo vyděšená, ale občas se najdou momenty, kdy bych nejradši zalezla pod postel a brečela, aniž bych pořádně věděla proč.
Moje host-family je prozatím dost sympatická. Táta Mark a máma Suzy pracujou oba od rána do večera, on v realitce a ona v jednom větším obchodním řetězci s oblečením. Já mám na starosti úklid domu a péči o dva jejich kluky. Joshua (5 let), je podle slov rodiny "nuts" a po pěti dnech tady musím uznat, že to nejsou plané řeči. Je sice menší než většina jeho vrstevníků a má blond kudrnaté vlásky, ale když se rozhodne, že jsem mu dala cereálie do moc malé misky, je schopný řvát jako tur celé ráno, dokud se nenajde někdo, kdo tuto netolerovateůnou anomálii jeho snídaně odstraní. Pořádek musí být.
Danielovi je 7, je maličko rozumnější než jeho bratr, ale stejně jako on má hromadu energie a když mu něco vleze do hlavy, je s ním těžké pořízení. Nicméně, mám za to, že jsou to v jádru hodní kluci.
Mimo prcků se po našem malinkém domě pohybují dvě kočky, z čehož mám radost, protože za celý svůj jednadvacetiletý život jsem kočku doma mít nemohla. Woody a Bale jsou ideálními ohřívadly do postele, tlouštík Bale trochu větší a klidnější, Woodyho moc nevídám.
První týden tu se mnou zůstává ještě nynější au pair Zuzka aby mi všechno ukázala. Už mě poučila o tom, co je třeba dělat v domě, vzala mě do nejbližšího shopping centra ve Watfordu (pěšky svižnou chůzí asi 15 minut) a hlavně mě seznámila s některými ze svých kamarádek, za což jsem vážně ráda. Češek je kolem opravdu hodně a v pátek večer, když jsme byly na večeři v mexické restauraci ve Watfordu, obsluhovala nás Slovenka. Každopádně jsem toho tady zatím namluvila mnohem víc česky než anglicky, což se doufám brzy změní, protože s takovou bych pravděpodobně přijela domů s úplně stejnou úrovní angličtiny jako jsem odjela a to si prostě odmítám dovolit.
Jsem o něoc vyplašenější, než jsem čekala, že budu. Hlavně oproti očividnému sebvědomí Angličanek, které mi někdy přijde dost přehnané, hlavně co se týče "fashion choices". V těch se ze zdravého sebevědomí často stává naprostý nedostatek sebereflexe. Vzhledem k tomu, že většina Britů se živí polotovary a take away foods, je to dost poznat na jejich postavách. Nicméně, to, že lecjaká dívčina váží na 160 cm sto kilo jí nijak nebrání v tom, aby nosila krátké sukně a nechala z nich lézt své nemalé pozadí, nebo se nacpala do legín, což je tady extrémně oblíbené oblečení dívek s nadváhou. Na druhou stranu, stylově oblečených lidí je tady převaha. Aby ne, vzhledem k cenám oblečení, bot a podobně. Za pět dní už jsem si stihla koupit nové boty na běhání, krajkové šaty a samozřejmě několik důležitých věcí, na které nezbylo místo v kufru. A musím říct, že závislosti na nakupování se tady člověk pravděpodobně nevyhne. Výběr je široký a ceny víc než rozumné, hlavně, když víte, kam zajít, což mi Zuzka s radostí ukázala.
Dnes dopoledne vyrážíme směr Londýn, což je samozřejmě něco, na co se těším jako malá holka. Už se mi vedle postele v mém miniaturním pokojíčku nabíjí baterka do foťáku, takže v příštích dnech můžete očekávat příspěvek s fotkami a dalšími novinkami.
Zatím bye.

p.s. : Chápu, že tenhle článek není zrovna funny, ale nějak mě ve víru myšlenek, ve kterých se utápím přešel humor. Slibuju, že příště už to bude trochu peprnější a ne jen výtažek z turistického průvodce.

Bale the Royal bed warmer

něco z mého pokoje

a znovu pokoj



17. 2. 2013

Britský zpravodaj

Ladies and gentleman, v úterý odlítám směrem United Kingdom, takže nemám zrovna moc pomyšlení na blogování. Postupem času to hodlám napravit, určitě bude o čem mluvit. Zatím mi zachovejte přízeň.

Jull

4. 2. 2013

Jak si odvyknout od štěstí aneb happiness rehab

Vezmu to hned od začátku pěkně z příma. : Víte jak si odvyknout od antidepresiv? Blbě. Víte jak blbě? Hodně blbě.

(Pokud se zde nachází někdo, komu po této úvodní větě naskakují v hlavě myšlenky typu "Antidepresiva? Ta už neví co by si vymyslela" nebo "Stačilo by, kdyby se šla čas od času pěkně projít a jedla zdravě" nebo "Taková blbost, koho si myslí, že tim ohromí, pózérka." Prosím, nebuďte tu a nečtěte dál. Také bych tyto osoby ráda požádala aby táhli v prdel či v horoucí peklo, kde na ně dozajista již čeká pár krásně vypečených panických záchvatů. 
Jsme-li tedy hotovi s formalitami, můžeme pokračovat.)

Jak už jsem řekla, odvykání si od léků tohoto typu, které berete dlouhodobě není nic, co by člověk přešel jen tak, bez toho, aniž by pocítil změnu. Nechci vylučovat možnost, že určitě existují někteří šťastlivci, kteří se tomuto procesu vyhnuli, ale ty teď necháme slunit se v paprscích neskutečného štěstí, které pořídili pravděpodobně někde ilegálně, v regálu mezi oddělením ledvin a kokainu, a budeme se věnovat těm méně šťastným.
Hlavní důvod toho, proč píšu tenhle článek, i když jsem původně vůbec neměla v úmyslu vytahovat tohle téma, je to, že mi nepřipadá fér, že si ti, kteří něčím podobním procházejí připadají jako šílenci a obvykle si připadají jako šílenci jenom uvnitř svojí hlavy, protože, jak se zdá, svěřovat se spodobnými záležitostmi lidem okolo není vždycky dobrý nápad. Vlastně vůbec ne. Problém je v tom, že když se ve vás začnou dít věci, o kterých sice víte, je je způsobuje vysazování antidepresiv, ale nevíte, co s nimi dělat, stojíte jaksi na okraji světa příčetných lidí tak dlouho, dokud celá freak show neustane, což může trvat několik týdnů. Popravdě řečeno, s odstupem času musím říct, že některé ze způsobů, kterým se náhlý nedostatek příslušných hormonů v žilách připomíná, jsou z pohledu z venčí fakt k popukání.
Posuďte sami, tady je výčet těch nejlepších:

1) Pláč : Pláč v jakékoliv situaci. Pláč na veřejnosti, pláč doma. Pláč u reklamy na čokoládu. Není divu, že lidé mají tendenci myslet si, že jste kompletně šílení, když stojíte uprostřed koncertu kapely a roníte slzy, aniž byste věděli proč. Nebo pláčete v tramvaji, protože dojemný novinový článek o závažné situaci (pravděpodobně nedostatek paliva pro motorová vozidla nebo podobně), vás prostě nemůže nechat klidnými. Měla jsem tu čest zjistit vskutku zajímavou věc. Tenhle způsob pláče jako by vůbec neměl nic společného s emocemi, nebo miimálně zdaleka ne v takové intenzitě, ve které jsou normálně ke spuštění stejné reakce potřeba. Pláč člověka na "odvykačce" může být reakcí na cokoliv. "Bože, to je ale zářivě zelená barva!" "Tyhle kalhotky jsou opravdu ve slevě?" "Babi, to je fakt hrozně dobrá svíčková!" Nikdy jsem si tak nepročistila slzné kanálky.

2) Sny : "Prosimtě, co se ti zase zdálo? Něco si ječela ze spaní" Řekla mi spolubydlící. Chceš vědět co se mi zdálo? Posaď se, udělej si 4 hodiny času, kafe, možná i popkorn a jdeme na to.
Osobně mívám poměrně barvité sny i normálně. Co se s nimi ovšem stalo v období vysazování není možno popsat slovy, aniž by musely být zahrnuty kombinace výrazů fantasmagorie, epilepsie, dekadence a kobliha. A možná i trochu Skrillex. Abych uvedla příklad, jeden z těch nejlepších (nebo nejhorších) snů, které jsem nedávno měla, byl přibližně patnáctiminutový pohled na nebe, na kterém visí měsíc obřích rozměrů, přes něco, čemu bych u člověka řekla rameno, má zářivě modrou plátěnou kabelku a v ní skrz látku modře svítící slunce. Moje doktorka říká, že sny se čistí hlava a já s ní souhlasím. Jen mi připadá, že všechno, co v mojí hlavě za ten téměř rok užívání prášky zablokovaly se teď potřebuje dostat ven. V dost podivných kombinacích.

3) Sex : Hodně lidí si stěžuje, že v nich antidepresiva potlačují sexuální touhu. S tím jsem nemohla souhlasit. Do doby než došlo na věc prvně poté, co účinek prášků úplně vyprchal. Nebudeme zacházet do detailů, ale řekněme, že mi máte co závidět.
Je nasnadě, že účinek antidepresiv a podobných medikamentů působí na různé hormonální změny v těle. Když jste jedni z těch šťatsnějších, jako jsem byla já, ani si těch změn v průběhu léčby nepovšimnete. Návrat do reality a všechny extrémy, které najednou probíhají v těle jsou najednou silně patrné a všechny utlumené, nebo do teď podřimující části vaší osobnosti se probouzí. A libido samozřejmě s nimi. Je poměrně jednoduché si náhle připadat jako nymfomanka, nebo to, čemu nevím jak se říká u mužů. Setkáte-li se s někým ze svých známých nad skleničkou a on či ona nebudou schopní  mluvit o ničem jiném než o sexu, zbystřete. Možná nedávno vysadili antidepresiva. (A nebo mají nový vztah s někým supersexy)

4) Mrzutost: Táhněte ode mě a dejte mi pokoj. Prásknutí dveřmi, ticho. Lidem se prostě musí občas dát najevo, že vás právě velice rozčílili. Hlavně pokud udělají něco tak příšerného jako třeba rozbalí krabičku s čajem z druhé strany, než byste to udělali vy a nebo se baví s někým koho neznáte, ale kdo má hrozně ošklivou barvu vlasů. Co to dělají? Jsou normální? Jak si to můžou dovolit?
Mám dojem, že během dvou týdnů, kdy se moje osobní odvykačka zdála nejhorší jsem křičela i na svou babičku...


Právě jsem veřejně na internet vystavila část svého života, kterou se většina lidí snaží skrýt a doufám, že moje odůvodnění, proč to dělám je odůvodnění opodstatněné. Když se lidé tuhle část svého života snaží skrýt kvůli odmítavým a dětinsky nerozumným reakcím okolí, pravděpodobně nikdy nedosáhnou toho, aby si většina lidí zvykla na fakt, že problémy, které někteří z nás mají v hlavě jsou problémy jako každé jiné. Mají obvykle řešení.
Když je váš známý po operaci žlučníku, přijdete za ním do nemocnice. Žlučník už je někde daleko a to znamená, že problém už je pryč a vy, pokud nejste parchanti, ho popoříte v doléčení. Pokud někdo vysazuje prášky, je to v podstatě to samé. Problém už je pryč a stačí se vyrovnat už jenom s přechodným obdobím podivností, které od něj můžete čekat. To ve výsledku není nic, s čím by se nedalo chvíli žít. Teď to jen chce, aby o tom vědělo trochu víc lidí. Aby si míň z nás muselo připadat jako případ pro Chocholouška.


3. 2. 2013

Já, Roman Tyčka

Lidé dobří, dneska to bude od srdíčka! Za čtrnáct dní tu totiž máme Valentýn.
Je to prostě krása. Nádhera. Úžo. Nemůžu dospat toho dne, kdy se po sobě všichni vrhneme a budeme si vynahrazovat lásku nesčetnými předměty ve tvaru srdce. Čokoládou ve tvaru srdce, kyticemi ve tvaru srdce, přáníčky ve tvaru srdce, párky s vajíčkem ve tvaru srdce. Miliony lidí po celém světě si pravděpodobně teď kupují  spodní prádlo se srdíčky a kodomy se srdíčky a vyholují si pravděpodobně i pubické ochlupení do tvaru srdíčka, aby pak mohli doma zapálit svíčky ve tvaru srdíčka a oslavit, že se jim naskytla příležitost konat věci, které krom prokazatelně příznivého vlivu na kardiovaskulární systém nemají se srdíčkem mnoho společného.
Ne, kecám. Fuj. Nicméně, dělejte si co chcete, ale mě z toho vynechte. Zejména z té části s pubickýcm ochlupením. Já budu pěkně doma děkovat bohu, že většina republiky stále ještě tenhle svátek neprožívá.

Ale o Valentýn dnes zas až tolik nejde, přesto, že šílenství co se začíná rozpoutávat v květinářstvích mě donutilo nad tématem táhnoucím se dnešním článkem přemýšlet. Okolo Valentýna se mi totiž vždycky zdá, že přesto, že se považuji za duši snadno dojímatelnou a sentiment mi teče z i uší, zatímco si čtu milostnou korespondenci i těch lidí, od kterých jsem nikdy nečetla nic jiného, proti tuně rozbředlého sytě růžového slizu co se kolem mě valí, jakmile někdo vysloví slovo romantika jsem jenom suché šedé stvoření s emocemi na bodě mrazu a erotickým nábojem Jiřího Paroubka.

Takže, co se to vlastně děje? Od dob zmíněné milostné korespondence a básní jsme se v průběhu let dostali k čemu? K něčemu, co nejvíc ze všeho pravděpodobně charakterizuje už zmíněná sytě růžová barva bijící do očí a záplatovaní medvídci držící růže. A všechno kolem nás řve obrovskými písmeny. LÁSKA. LÁSKA, LÁSKA LÁSKA, LÁSKA, LÁSKA... Řekněme si upřímně, kdo z nás pořádně ví, co to vlastně znamená. Řekněte si to slovo několikrát za sebou, začně ztrácet smysl stejně jako každé jiné slovo. Tím však nechci říct, že bychom měli zanevřít na city, na touhu po tom být pochopení. Na všechno to, o čem některé a nekteří z nás nepřestávají snít ani potom, co jim životní eskapády uštědří lekce, které by neměly být zapomenuty, ale přesto zapomenuty bývají a to dokonce opakovaně. Konec konců, každý potřebujeme někoho, s kým budeme sdílet nejintimnější zážitky. Co nechápu je ovšem způsob, kterým se očekává, že si budeme projevovat city. Tu vyumělkovanou, teatrální estrádu, kterou nám předkládají na každém rohu.

Zajděte teď před Valentýnem do jakéhokoliv obchodu, kde obvykle prodávají všechny ty věci, které nikdo nepotřebuje, ale všichni si je navzájem kupují k narozeninám, když je nic duchaplnějšího nenapadne. Mezi diáři s tisíci různými vzory, hrnky a propiskami se jménem, malinkými modely penisů, které se zvětší ve vodě a podivnými polštářů plněnými ještě podivnější směsí kuliček najdete minimálně desítku přání (obvykle, jak jinak, zase sytě růžových), které hlásají "Miluji tě." "Jsi moje všechno." a podobně.

A teď ruku na srdce, vy, kteří opravdu někoho máte rádi a cítíte tu společností zvláštně uctívanou náklonnost. Je ona sytě růžová skutečně barva, která nejlépe vyjadřuje vaše vážně emoce? Připadá vám přehnutý potištěný kus čtvrtky jako něco, co vyjadřuje, nakolik si dotyčné osoby vážíte a jak je vám drahá? Je bonboniéra ve tvaru srdce, které bylo jen v naší republice vyrobeno přibližně deset tisíc kusů jako něco, co chcete věnovat někomu, kdo je pro vás nenahraditelný? Dle předchozích reakcí dle mě rozumných lidí na tomto blogu jsem došla k názoru, že ne. Tak tedy proč se tohle vůbec děje? Začíná se touha po výdělku zmocňovat i způsobu jakým si projevujeme city?

Neříkám, že si máme navzájem číst ony zmíněné básně, neříkám, že máme vypálit regály s přáníčky a rozdupat všechny věci ve tvaru srdce. Jen mám strach, že nám něco zvenčí začíná postupně podstrkávat nápady i na to, jak být spolu a pokouší se nás to, jako vždy, nacpat do jednoho velkého rudými flitry posetého pytle. Spoléhám na zbytek naší rasy, stále ješetě dostatečně osobité, aby myslela sama za sebe a cítila sama z sebe, že se nenechají strhnout. Protože pak by všichni romantici jako jsem já, pomalu uschli uvnitř svojí sentimentální hlavinky.

29. 1. 2013

Ladies vs. Gentlemen

Dámy a pánové, jsem tu zpět s dalším zvláštním (nebo jak už tomu tak bývá možná jen pro mě zvláštním fenoménem naší doby)
Poslední dobou se v mém a troufám si tvrdit, že nejen v mém okolí sešlo mnoho případů, ve kterých si muži stěžují na to, na to, že jsou odsouzeni k tomu být gentlemany. Ano, tady u nás, dámy. Tady u nás v České republice. V překladu tato stížnost znamená vpodstatě to, že si naši muži připadají být nuceni platit za ženy v restauracích, kupovat jim drinky, (tahle část s penězi je samozřejmě ta nejdiskutovanější) přiběhnout, pokud žena potřebuje opravit něco v domácnosti, postarat se o počítač, pokud si s ním ctěná dáma neví rady, přivrtat poličky, odnést a přinést cokoliv těžkého. Tvrdí, že se od nich očekává, že cestou z kina (za které samozřejmě předtím zaplatili) dívce, která si vyrazila moc na lehko půjčí svůj kabát i kdyby měli sami umrznout. Proč? Protože se to prý sluší.
Pokaždé, když slyším podobný monolog (pouštět se do dialogu na toto téma si zatím netroufám), neubráním se tomu, abych v hlavě nesčítala příležitosti, ve kterých se projevil zmíněný model chování. Je jich poměrně poskrovnu. Abych byla konkrétnější, v poslední době si vzpomínám na tyhle.

1) Kamarád se nabídnul, že nám v naší ryze ženské domácnosti opraví pračku, což také s nasazením udělal a nechtěl za to vůbec nic
2) Na mém prvním setkání s člověkem, se kterým se už léta znám přes internet, za mě dotyčný zaplatil celou útratu v baru a to i přesto že to nebylo rande ani nemělo být rande a máme vztah přirovnatelný ke vztahu dvou dlouholetých kamarádů setkávajících se v hospodě nad pivem aby pomluvili svoje ženy. Přesto zaplatil.
3) Občas se mi stane, že mi muž podrží dveře, stejně tak jako mi občas někdo zapůjčí kus svého oblečení, což se opravu stává jenom výjimečně. Možná pro to, že jsem natolik předvídavá, abych si uvědomila že až v noci vyjdu z kina do kterého jsem přišla za světla, bude venku nižší teplota, což je možná škoda, protože bych tak mohla dosáhnout mnoha romantických okamžiků. A nebo, jak vysvětlím dál, spíš lehkých omrzlin.


Pak musím zmínit, že můj první vážnější vztah byl vztah na dálku a pokaždé, když jsme se viděli měl přítel pravděpodobně dojem, že mě musí zahrnovat péčí, dokud může a proto mě pravidelně bral na večeře a dělal všechny ty věci, které vídáme v romantických filmech. Což je trochu výjimečná situace, nicméně, vzpomínám na ní v dobrém.

A to je vše.

Což mě přivádí k další otázce : Jsem vůbec dostatečně ženská žena, pokud za mě muži neplatí a ve většině případů mi nestojí za zadkem, aby mi vynesli tašku do schodů? Nepochopte mě špatně. Dokážu plně ocenit, pokud někdo projeví smysl pro etiketu, tak jak se to slušelo a patřilo za našich babiček a dědečků, ale...

V kině platím sama za sebe, občas se zadaří že i za osobu mužského pohlaví.
V kavárně za sebe platím sama.
Pokud po mě nechcete opravit auto nebo pračku, vyrovnala bych se i s většinou domácích oprav, šroubování, sestavování nábytku, malování, natírání, broušení, lakování a v životě jsem nepožádala žádného muže o pomoc s něčím, co bych sama nezvládla, stejně tak jako já pomáhám jim s tím, co by nezvládli oni.

Když si dámy představíte, že máte kamaráda (tedy muže), se kterým probíráte úplně všechno, jeden druhého jste viděli zvracet přes zábradlí ve 4 hodiny ráno a pokud se máte potkat, nepřemýšlíte ani sekundu nad tím, co si oblečete, určitě by vás v souvislosti s tímhle člověkem nenapadlo, že za vás zaplatí.
Na druhou stranu, pokud se na vás někdo snaží udělat dojem, většinou vás někam pozve. Což znamená, že se chystá za vás zaplatit.
Podle mých zkušeností, zdání klame. Obyvkle se naskytnou zvláštní situace, ve kterých osoba mužského pohlaví, narozdíl ode mě s pravidelným příjmem , projeví touhu mě víc poznat a navrhne, že půjdeme na víno nebo kafe, definuje celou záležitost jednoznačně jako schůzku, když to tak musím říct, romantického charakteru, navodí ve mě dojem, že má na celou věc tradiční pohled typu: "Vyzvednu tě, popovídáme si, zaplatím za tebe, podržím ti dveře a doprovodím tě domů" a pa udělá úplně všechno, krom toho zmíněného placení.
Tak mi teda pak řekněte, jestli já ze sebe nechávám dělat idiota, zatímco bych mohla nechutně ušetřit asi tak na polovině věcí, které jsem se rozhodla dělat společně s muži a nebo muži prostě o tomhle lžou a nic jako tlak společnosti na to, aby se k nám ženám chovali jako kdyby byla dvacátá léta, není.

Víte, je fajn, když za mě někdo zaplatí, ne jen z toho důvodu, že nemusím já. Stejně tak jako je fajn, když mě někdo pustí první do dveří, když je chladno tak se obětuje, abych já, přesto že zdaleka ne křehká květinka, náhodou nenastydla a nabídne mi rámě v temné části uličky, stejně tak jako když se nabídne, že mi pomůže s nákupem a otevře zavařovačku s džemem. Připadám si pak jako někdo, kdo za to stojí. Jenže já vím, že za leccos stojím i bez toho, aniž by mi to muselo být pořád připomínáno těmito způsoby a pokud někoho mám fakt ráda, rozumím si s ním a  připadám si vedle něj jako rovnocený člověk, na druhém rande bych ho zaplatit nenechala, pokud by na tom  zvlášť netrval. A když se doslechnu o tom, že žena, nebo dívka, která je ve vztahu už třeba tři roky pořád nechává zvát úplně všude včetně divadel, kin, obědů. a večeří, připadá mi to trochu až hodně smutné, protože mi přijde, jako by to dokazovalo, že slečna je moc pohodlná a nesamostatná  a pán si moc zakládá na penězích a na tom, že v celém vztahu dominuje on.


Takže v závěru chci říct pánům : Tolik to zas neprožívejte a radši si najděte rozumným způsobem samostatnou slečnu.
A pro dámy: Nechte je, aby za vás občas zaplatili, oni si rádi připadají, že na to mají, hleďte si při večeři do očí a představujte si, že jste Adina Mandlová. Ale pokuste se na něm neviset jako kus hadru.

26. 1. 2013

Světometr






Kdyby si náhodu někdo chtěl připadat, že je nadřazeným pánem tvorstva, (poslední dobou častá nemoc nepříliš chytrých lidí) doporučuju shlédnout.

23. 1. 2013

Kavárna

Kavárna. Hlučná a zakouřená. Nad mahagonovými deskami stolú se vznáší přeskaující melodie jazzu. Lidé s cigaretami, lidé s kávou. Lidé s knihami, lidé s novinami. Obličeje mrtvolně modré světly z notebooků zdaleka nepřivozují pohřební amosféru. Lidé ve své společenské podstatě.
Jsme zvláštní zvířata. Potřebujeme se navzájem, stejně tak, jako se navzájem nenávidíme, podrážíme a odcizujeme se.
Vzpomínám si na svojí úplně první povídku, kterou jsem napsala v deseti letech do linkovaného sešitu v pevných deskách a pak jí nosila všude s sebou v tašce jako prvotní a fascinující důkaz toho, že myšlenky nemusí zůstávat jenom v hlavě
Byla o kavárně, kterou nevidí ti, kteří jí nepotřebují. Byla schovaná v horních oknech starých činžáků kam se skoro nikdo zespodu z ulice nedívá, plná nesourodého dřevěného nábytku, tichá, útulná a dětským způsobem magická. Byl to ten typ podniku, kde vám přinesou obrovský hrnek kakaa a nechají vás s ním sedět dlouhé hodiny v koutě a sledovat vločky venku. Místo, kam chodí lidé unavení ostatními lidmi,  a očekáváním, kteéá na ně klade svět a oni sami.

Myslím, že tenhle první, sotva stránku dlouhý příběh definoval celý můj další přístup k psaní. K vytváření důležitých míst v mé hlavě, která si můžu nosit s sebou celé dny, měsíce i roky aniž bych na ně zapomněla, stejně jako tehdy ten hnědý linkovaný sešit. A dnešní kavárna, sice známá, plná lidí, zvuků, pachů i s nekřesťanskými cenami za výbornou kávu je vpodstatě takové místo, kam chodíme zastavit a smysluplně mrhat časem.





21. 1. 2013

Panika? Panika!

Sedím si takhle v posteli, nedělám nic (pokud se nepočítá krmení a obveselování androidového tamagočiho ve tvaru lejna), říkám si, jak je ta moje postel pohodlná a náhle se odněkud připlíží vtíravá myšlenka kňučící "Co když tvoje budoucí postel v Anglii nebude tak pohodlná?" a můj mozek, idiot, v ústrety zařve :"NOJO! A CO POTOM?"
Jako výsledek této krátké konverzace se najednou ze všech směrů začnou vynořovat věty typu :"Co když si tam nenajdeš žádný kamarády". "Co když tvoje rodina bude úplně příšerná?!" , "Co když děti budou zmetci?" "Co když..."
A pak najednou sedím ve své pohodlné posteli, civím do zdi a srdce mi bije jak death metalový bubeník na speedu a nemám daleko k slzám, jež by znamenaly potupu pro veškerou mojí horko těžko pěstovanou soběstačnost.
Jó, přátelé, tenhle měsíc se mnou bude ještě veliká legrace.




20. 1. 2013

!!!Giveaway!!!


Mám pro vás perfektní  záležitost! Dnešním předmětem giveaway je můj kamarád a  spolubydlící Jan. Vždy stylový, zábavný, a hlavně, zcela ideální pro všechny cool blogerky, které ještě nemají svého gay BFF, jež je v dnešní době více než nezbytný, pakliže chcete dosáhnout dostatečné míry stylu! Jan je k dispozici na celý den a popřípadě i víkendovou noc. Níže jeho osoba v kostce.


swag: 9/10
energičnost: 7/10
kuchařské schopnosti: 8/10
inteligence: 2/10
znalost módních blogů: 3/10
handsomeness: 10/10




JEN DO DOBRÝCH RUKOU

Jediné co musíte udělat je:
1) Číst můj blog.
2) Na chvíli si Honzíka nechat, abychom si doma odpočinuli



18. 1. 2013

Jak jsem se snažila seriózně vyfotit kusy z mého šatníku...

...abychom ho mohli rozprodat a jak se to zvrhlo v orgie s kapustou a drag show. (Mimo jiné : některé věci jsou stále k prodeji) 




















závěrečná seriózní fotografie autora



15. 1. 2013

Zlato, nejsem v tom tlustá?

V restauracích, na ulicích, v kavárnách a hlavně v převlékacích kabinkách. Je to jako epidemie. Všude se potloukají desítky a stovky žen, jejichž jediná sebereflexe se pravděpodobně skládá z vět :"Ach bože, já jsem tak tlustá.",nebo "Zlato, myslíš, že v tom nemám velkej zadek?" a oblíbená "Poslední dobou jsem hrozně přibrala, nemyslíš?
Pokaždé, když tohle slyším, mívám chuť převrhnout stůl (nebo podle situace vyskočit v nedbalkách z vedlejší kabinky, či vrhnout talířem s večeří) a zařvat zplna hrdla : Jo, jsi tlustá! Jo, máš v tom zadek jako březí hroší samice! JO, NABRALA JSI. TUNU! (krávo).
Děláte si ze mě srandu? Měla jsem pocit, že tenhle princip "Řeknu ti, že jsem takový a takový a ty mi to okamžitě popřeš" jsme přestali používat ve třetí třídě. Není nic víc rozčilujícího, než když se nedej bože někde zmíním o velikosti svého oblečení a nebo konstatuju, že jsem přibrala, zhubla,.. cokoliv v rámci tématu "moje tělo" a okamžitě se objeví někdo, kdo mi řekne "Ale prosimtě, podívej se na sebe, jak jsi hubená, copak bys ještě chtěla, buď ráda, že nemáš zadek jako já, to by sis teprve mohla stěžovat, já mít tvůj zadek..." a já zůstávám stát s pokleslou čelistí a v hlavě mi začíná hlodat červíček pochybností.  Nikoli o vlastním vzhledu ale o příčetnosti lidské rasy.
Mám takovou otázku, dámy. Co tím sledujete? Vážně. Baví vás přivádět ostatní do rozpaků neskutečně vtíravými otázkami ohledně vašeho vzhledu? Těší vás, když vám někdo řekne, že nejste tlusté? A neměly byste náhodou spíš usilovat o to, aby vám lidé říkali jak vám to sluší, aniž byste je k tomu museli nutit manipulací, která je tak primitivní, že nazývat ji manipulací je silnou urážkou pro všechny jiné způsoby manipulace? Baví vás osoby, které měly to štěstí, že chodí po světě vybavené sociální inteligencí a průměrným sebevědomím a spokojeností se sebou samými bavit svými prvoplánovými pokusy dosáhnout svého?
Mám brečet, křičet a nebo prostě.... napsat další článek?






11. 1. 2013

Lide plzeňský omluv mě, jestli se pletu, ale...


.... s tim referendem jdete už tak trochu s křížkem po funuse.
Jestli se fakt nakonec povede změnit územní plán, tak, aby místo po kulturáku bylo nezastavitelný, tak nám z toho odškodnýho, co bude muset Plzeň zaplatit investorům, spadne čelist. Zjistili jste si někdo z vás, milovníků zaškrtávání políček na žlutým papíře, jaký je rozpočet města Plzně pro rok 2013? Pět miliard předpokládaného odškodného skutečně není zrovna nevýznamná položka.
Ale není problém, můžete udělat třeba sbírku peněz, co město ztratí, až se hromadně rozhodnete motat se do záležitostí, který se měly odchytnout už mnohem dřív, stejně tak, jako jste nadšeně sbírali podpisy proti stavbě.
Myslíte, že město, který bude úplně finančně vycucaný a v dluzích,  vystaví na našem nádherném volném plácku po Inwestu něco, co nás všechny bude kulturně a esteticky povznášet? Pochybuju.
Nelíbí se mi, že tam bude obchoďák, ale nelíbí se mi ani to, že se tady každej druhej ohání referendem, jako kdyby celá kauza OC Corso ta nejjednodušší a nejčernobílejší situace a  "ANO" v referendu jediná správná volba pro nás všechny.
Jděte volit do referenda. Ukažte, že nám to není jedno.Zastavte budování obchodních center, chraňte svou vlast a město, vybírejte třeba peníze na nový Horníčkovo divadlo, mile ráda se přidám...
Ale proboha... trochu se nad tim nejdřív zapřemýšlejte, než něco někde zaškrtnete a hodíte do urny.
Přijímám názory oponentů, ale prosím. Slušně a lidsky.

10. 1. 2013

Hipsta příspěvek o tom, co mi zrovna dělá radost.

 Prostě tak.
Karlova vtipná kampaň.
Travel buddy pan Kufr (na fotce zcela vlevo)
Tahle šílená věc od Avonu, co voní tak, že je těžký jí nesníst
Způsob, kterým Instagram opravdu dokáže ze všeho udělat hrozně HIP fotku (i když nevím, jestli se mi to vlastně líbí :D)
Pou. Nejblbější aplikace pro android ever.
Hrnky o objemu menšího zavařovacího hrnce

7. 1. 2013

Pár důvodů, proč je super vypadnout do zahraničí

GOING ABROAD!

Nalezla jsem rodinu, koupila letenku, vyřídila už skoro všechno, co musím vyřídit než nasednu do letadla  a minimálně na rok opustím rodnou hroudu. Bilbo Baggins opuští Dno pytle. Jenom to moje Dno není zas tak idylické místo, jako bylo to jeho. řekněme si to upřímně, občas propadám sentimentu a vyrovnat se s ním mí pomáhá opakovat si, proč jsem se vlastně tak rozhodla.
Podělím se s vámi, koukejte se mnou plně souhlasit.

1) První a nejdůležitější důvod: NEZŮSTANU CELEJ ŽIVOT TRČET V ČECHÁCH SPOLU S 99% SVÝCH VRSTEVNÍKŮ.
- Když jsem se rozhodovala odjet, velký vliv na finální rozhodnutí měla moje škola. Škola plná lidí, kteří jsou dokonalými prototypy naprostého smíření. : "Narodil/a jsem se tu? No, tak tu asi budu muset zůstat. Škola, na kterou jsem se dostal/a nemá očividně žádnou úroveň? Nevadí, už jsem jednou tady, tak to nějak doklepu." Vážně? Je vám sotva pětadvacet a už jste rezignovali na život?
K tomu, přiznejme si to, všichni víme, že nejsme zrovna země obrovských možností a mě nepřijde od věci podívat se na chvíli za hranice, abych vůbec měla s čím porovnat dřív, než začnu, jak už je u nás dobrým zvykem, proklínat neměnící se poměry.

2) Naučím se anglicky - K tomu snad nemusím nic dodávat, ne?

3) Získám zkušenosti (a trochu sebevědomí navíc) Už teď, když jsem si uvědomila, že jsem byla schopná zařídit si sama všechno, co je před odletem potřeba, moje občas trochu pošlapaná sebedůvěra pomalu, ale jistě stoupá a cítím se líp, než kdy předtím. A co teprve, jestli se mi bude dařit tam. S tímhle tématem úzce souvisí že >

4) se učím stát si pevně za svým názorem: Kdybych totiž měla poslouchat každého, kdo mi v posledních týdnech blahosklonně oznámil, že jsem si toho na sebe vzala moc a že jsem měla jet s agenturou, že utratím zbytečně moc peněz a že přijedu domů s brekem, seděla bych teď doma na gluteus maximus a v prohlubující se depresi se učila do školy, která je k ničemu. I kdybych nakonec opravdu přijela domů s brekem a orvaná o poslední korunu/libru, pořád budu ráda, že jsem nezůstala doma, i kdybych měla poslouchat od rána do večera "já jsem ti to říkal/a". Typy lidí, co tohle říkají, se totiž budou vyžívat v projevování svojí domnělé intelektuální nadřazenosti ať už udělám cokoliv.

5) a nakonec jedna z těch nejdůležitějších věcí : noví přátelé, nová kultura, nová země! 

Držte palce, má malá internetová komunito.





p.s. Včerejším dnem jsem dosáhla magického čísla padesáti pravidelných čtenářů, což není pro blog tohohle formátu vůbec málo :) Díky za podporu a ochotu stále číst moje články.