7. 10. 2012

Říjnová tryzna

Vím, že těch několik málo lidí, kteří pravidelně sledují tento blog jsou zvyklí na jinou atmosféru článků, než bude ten, který právě začínám psát. Nicméně, s příchodem podzimu, prodlužujících se nocí a úmorných dní ve škole mám pocit, že je třeba trochu zvážnět. Hlavně proto, že nepochybuji o tom, že spousta z nás je v tomhle období mnohem náchylnější na černé myšlenky a upřímně řečeno, ani já nejsem poslední dobou v obvykle sarkastické formě. Přišel  čas na konfesi.
Ale není třeba dál protahovat úvod, přejděme rovnou k věci. Před více než osmi měsíci naše rodina přišla o milovaného člena, mého dědečka. Tahle událost bylo první setkání s následky smrti v mém životě. Když umírali mí prarodiče, byla jsem tak malá, že jsem nebyla schopná plně prožít a možná ani pochopit dopad celé situace na mé okolí. Když tedy v lednu po půlročním boji s rakovinou děda odešel na věčnost, stalo se něco, co jsem nikdy předtím nezažila a ani nevěřila, že někdy můžu zažít.
Jako člověk, který má zkušenost s chronickou depresí jsem zvyklá na různé nepříjemné stavy mysli od iracionální strachu po neovladatelný smutek, ale čím déle se podobnými věcmi člověk musí vyrovnávat, tím víc se s nimi naučí zacházet. Něco takového jako smrt člena rodiny je pravděpodobně něco, na co se člověk nemůže nikdy připravit. Je zvláštní, jak naprostá likvidace může proběhnout v nitru člověka v momentě, kdy si uvědomí, že čas, který nestrávil se zemřelým už nikdy nebude delší nebo hodnotnější, že jsou věci, které se nikdy nedozví. Zní to jako fráze klišé, které zaznívají z každého filmu, avšak prožité v praxi se mění v malé osobní peklo, které chci na chvíli oživit, protože mám pocit, že jsou věci, které by měly být vyřčeny, dokud jsou v našich myslích dostatečně jasné, aby se daly vyjádřit slovy. Stejně tak cítím potřebu něco říct. Zanechat po něm něco víc než fotky a vzpomínky.
Stává se, že o věcech, které nejvíc bolí mlčíme. Celá naše rodina mlčela a stále mlčí ani já jsem nikdy neřekla nahlas nic, co by vyjádřilo míru devastace, kterou nejen mě, ale i lidem kolem mě jeho smrt způsobila. Myslím si, že vím proč se to děje. Nikdo se nechce veřejně vyznávat ze svého smutku, protože ví, že je to svým způsobem sebepoškozování. Nikdo se nechce znovu a znovu dívat na věci, kterého ničí. Jenže kdo pak zbývá, aby projevil respekt tím, že se otevřeně rozpláče, že přizná, nakolik zdrcený zůstal po smrti milovaného člověka.
Ještě teď, po devíti měsících jsou chvíle, kdy se mi vybavují detaily, které bych nejraději zase odehnala. Občas, když vařím kuřecí polévku, vzpomenu si, jak jsme jí dělávali s dědou, jak krájel mrkev a celer na přesně stejné kostičky s neomylnou přesností, ženou se mi slzy do očí a schovávám se k sobě do pokoje, aby se mě náhodou někdo ze spolubydlících nechtěl zeptat, co se mi stalo. Přitom jsem si naprosto jistá, že pár slov soustrasti by mi neuškodilo.
Milionkrát jsem si říkala, že bych měla něco udělat, abych přerušila diskrétní ticho, které se rozhostí pokaždé, když na dědu přijde řeč. Ulevilo by se mi, kdyby někdo projevil lítost nad tím, že vět opustila osoba, která měla v mém životě nezaměnitelné místo, člověk, kterého jsem respektovala věc, něž kohokoliv jiného. Aby někdo ocenil jeho životní úspěchy, nezapomněl na to, jak úžasný člověk to byl. Ale nikdy jsem nebyla schopná dostat se přes bariéru hrůzy z tím vyvolaných pocitů smutku.
Můj děda byl nejmilovanější mužskou postavou mého dětství, nejmoudřejší a nejvzdělanější člověk, kterého znám. Přinesl do mého života tolik zážitků, ukázal mi tolik míst, pohledů na svět a řekl mi tolik věcí, které mě přenesly přenesly přes některé překážky v životě s neskutečnou lehkostí a přirozeností, že nikdy nenajdu slova dostatečná k tomu, abych mu odpovídajícím způsobem poděkovala. Byl naprosto stabilním pevným bodem a podporou ve všem co jsem dělala a stejně tak i pro jeho rodinu. I po tom, co jsem vyrostla z naivní holčičí adorace jeho osobnosti, nikdy jsem nepřestala obdivovat jeho schopnost vypořádat se s jakoukoliv situací. Tím děsivější bylo pozorovat ho, jak se za šest měsíců ze zcela zdravého, energického člověka stává bezmocný, na ostatní odkázaný starý muž, stále příliš hrdý na to, aby nám dovolil mu poslední měsíce života poskytnout péči, kterou potřeboval.
Nikdy nezapomenu na večer, kdy mi má matka zavolala, že zemřel, stejně tak jako nikdy nezapomenu na to, jak si se mnou hrál, bral mě do cukrárny a do galerie, nezapomenu na nic, co mě na celý život ovlivnilo.
Na závěr bych chtěla projevit soustrast každému, kdo kdy přišel od drahého člověka. Byla bych ráda, kdyby existovala slova, která by plně vyjádřila hodnotu dobře prožitého lidského života. Kdybych mohla, napsala bych je. Existují věci, které by neměly odejít jen tak, bez rozloučení.








5 komentářů:

  1. Moc hezky napsaý článek a naprosto pravdivý. Víc snad ani netřeba komentovat. Upřímnou soustrast.

    OdpovědětVymazat
  2. Maurice Maeterlinck - Modlitba

    Mějte slitování s mou absencí
    na prahu mých předsevzetí,
    má duše je bledá bezmocí
    a nečinnostmi bílými jak sněti.

    Má duše u té opuštěné práce,
    má duše bledá z dlouhých vzlyků
    se darmo dívá na své skleslé ruce,
    jak chvějí se jak květ nerozkvětníku.

    A zatímco mé srdce vydechuje
    ty bubliny snů lila,
    v mou duši křehkých rukou z vosku pluje
    třpyt schlíplé luny, celý se v ní vlívá.

    Třpyt luny, kterým prosvítají žlutě
    lilie zítřejšího rána,
    třpyt luny, z jehož jemné drtě
    se rodí smutné stíny pod rukama.

    OdpovědětVymazat
  3. Já toho se svým dědou moc nezažila, ale měla jsme ho moc ráda, narozdíl od zbytku rodiny... on měl hodně špatné dětství, a pak v dospělosti se choval trochu jako tyran (snad babičku nebyl, ale hlídal si ji, protože pro něj byla jediná, kterou miloval a věřil jí a zase ona přijela do Čech jako dítě z Makedonie kvůli válce a měla to dost podobně)... moje mamka mu pár věcí nemuže zapomenout a vyčítá mu je... ale ke mně se choval vždy pěkně a moc se mi stýská. Snažil se, abych chápala věci ze všech stran a před smrtí se mi začal vyhýbat, někam se uložil, na procházku nebo do garáže, asi abych ho neviděla ve stavu, který mu byl nepříjemný. A pak zemřel a všichni z toho měli částečně i radost, že "tyran" je pryč, že babička se o něj nemusí starat a tak... přišla jsem si jako vyvrhel za to, že jsem ho měla ráda...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To není příjemná.situace, ale myslím, že k tomu máš.dobrej přístup. Jsou to.tvoje emoce a.zážitky.

      Vymazat

Máte na to názor, ne? Tak sem s ním.