16. 10. 2012

Nemocní optimismem

Žijí ve světě plném světlých stránek. Všechno má pevný řád, budoucnost je růžová a pokud všechno půjde hladce (a ono určitě půjde), není důvod, proč by se neměla stát ještě růžovější. Lidé jsou veskrze milí, všechny problémy snadno řešitelné. Jednoduché body pro veselé prožití každého okamžiku života by se daly spočítat na prstech jedné ruky, stačí je jen následovat. Život nemá chybu.
Společnost si v jakémsi záchvatu tvoření eufemistických pojmenování zvykla nazývat osoby výše popsané optimisty. Sangviniky, bodrými, veselými, správnými lidmi, se kterými je dobré se stýkat a nechávat se inspirovat k podobnému způsobu života a myšlení a tuto teorii předhazovat průměrnému člověku jako ideální cíl jeho života. Štěstí! Jen více štěstí! Jen více bezstarostnosti, větru ve vlasech a spontánních nočních výletů k vodě...
Čekali jste, že budu mít výhrady? Správně.
Takzvaní či dokonce samozvaní optimisté totiž přivádějí spoustu lidí k nepříčetnosti. Většinou asi nepřemýšlíme nad tím proč, ale velká část z nás tím faktem není překvapena. Stejně jako se velká část z nás k tomu všemu cítí zahanbena, protože společensky uznávaný cíl milovat život a tryskat serotonin ze všech pórů není radno zpochybňovat, pokud se ovšem zrovna nevyžíváte v celoživotní roli zahořklého cynika. To je totiž přesně to, za co budete považování, pokud odvrhnete určený ideál jednoduchého života. Ale pokud je vám od boha dána schopnost sledovat věci ve škále barev širší, než je černá a bílá, pravděpodobně se nelibosti vůči "optimistickému" způsobu života nevyhnete.
Nemusíte se vzdát veškerého majetku, chodit v bederní roušce a hlásat všeobjímající rozmanitost zázračné planety Země, aby jste byli schopni si uvědomit, že všechno je relativní. Dobro je relativní, zlo je relativní, i vaše celý život hýčkané ustálené názory a postoje jsou relativní. Pochybování je přirozené, myšlenky nežijí v oplocených výbězích. To všechno berete jako fakt, pokud nejste optimista.
Stačí si představit život bez váhání nad podstatou toho, co činíme, život, který nám dává možnosti volby přirovnatelné k volbě dítěte rozhodujícího se mezi točenou zmrzlinou a pastou z nakažených švábů a člověku začínají buď vstávat vlasy na hlavě, nebo propadne blaženému snění o světě, do kterého by mohl za této situace pohodlně sklouznou. Pokud neexistují pochybnosti, problémy mizí. Pokud nemáme co zvažovat, životní cesta je starostí prostá. Naše antipatie vůči věčně veselým ledem tedy pravděpodobně není antipatií vůči pozitivnímu přístupu k životu, ale vůči mělkému prožívání a černobílému pohledu na svět, který v nich tušíme. Nešetrné osekání všech nejasností, které by mohly narušit hladký průběh událostí se jeví jako agresivní zásah do přirozené rozmanitosti světa, tím spíš, pokud se bytost tak v globálním hledisku nedůležitá, jako jeden jediný člověk snaží celou důmyslnou komplexnost onoho systému zjednodušit do několika bodů. Jednoduchost řešení a touha po jednoduchosti lidského života je totiž výrazným znakem jednoduchých duší.


2 komentáře:

  1. Já se nevyžívám v roli zahořklého cynika. Já zahořklý cynik jsem. Za optimizmus bych dával trest smrti. Bez soudu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vezmeme.se:-) ? Neber si to osobně., jen mám pocit, že lidé jako my mají povinnost zachránit civilizaci. :-D

      Vymazat

Máte na to názor, ne? Tak sem s ním.