27. 9. 2012

Inteligence národa...

Začíná akademický rok. Ano, přátelé, je to tak. Ruce se třesou, můj už tak bledý obličej se zbarvuje do světle zeleného odstínu křídy rozmazané na tabuli v přednáškovém sále. (květnatá metonymie, že? ) Dlouhé měsíce naprostého klidu, který čas od času narušila jen menší alkoholová smršť nebo nevyhnutelná rodinná oslava se řítí v nepropustnou temnotu  nekonečně dlouhých nocí, začínajících v pět hodin večer a končících v půl osmé ráno. V onu temnotu zažírající se do duše studenta jako to nedokáže nic jiného.
V této situaci jsem nucena si přiznat, že nastal, lidově řečeno, konec srandy. A co člověk dělá, když nastane konec srandy? Buď se může obrnit sarkasmem, (což pro mě nefunguje, protože poslední dobou se máčím v tak koncentrovaném odvaru cynismu, že by to normálního člověka zabilo) a nebo se nabízí možnost přemluvit sebe sama, že situace vlastně není zdaleka tak děsivá. (A to, jak jistě sami uznáte, není pro člověka dlícího ve zmíněném odvaru zrovna nejlehčí úkon).
Ve stavu prohlubující se deprese mě napadlo jen málo věcí, které se dají na procesu vysokoškolského vzdělávání považovat za pozitivní. Obvykle to bývají třeba lidé. Škoda, že nemám ráda většinu lidí. Ha. Ha, ha...

2 komentáře:

  1. Álé....většinu sice nemáš ráda a většina nemá ráda tebe, ale proč bys měla mít ráda většinu, když můžeš mít ráda menšinu, která i tebe bude mít ráda :D

    OdpovědětVymazat

Máte na to názor, ne? Tak sem s ním.