30. 9. 2012

Děti jsou naše budoucnost... Budoucnost mě fakt netankuje.

Představte si ten okamžik, kdy se osoba, připadající si zrovna velice důležitě usazuje v kavárně s notebookem, aby pokračovala na psaní své nové povídky (Ha, ha, jo, mluvím zase o sobě). Přinese si výbornou kávu a dortík a pokud má vedení kavárny hudební vkus, zaposlouchá se do příjemné hudby. Otevře dokument s rozdělanou prací a položí prsty na klávesnici, když v tom okamžiku se vhrne rodina s dětmi a všechno je rázem v háji borovém. Bylo by nesmyslné obviňovat děti, nebo jejich rodiče z toho, že jsou. Další nesmysl bych udělala, kdybych snad chtěla vinit kavárnu, že poskytuje pro děti vstřícné prostředí. Jediný, kdo je tady na straně zla, jaké ho popisuje obecně přijímaná definice, jsem, jako ve většině případů, já.
Každý, kdo na tomto blogu není poprvé už pravděpodobně stihl pochopit, že můj přístup k přirozené lidskosti je tak trochu posunutý. Posunutý směrem k nenávisti. Proto se jistě nikdo nebude divit, když řeknu, že děti, jakožto silné koncentráty lidskosti, jsou pro mě peklo na zemi.
Děti jsou, vážení přátelé, jako kaštany. Ano, jako kaštany. Dokud jsou malé a v očích většiny lidí nevinné, obalujeme je starostlivě do zelené slupky s trny, aby jim nikdo nemohl ublížit. Čímž na sebe přivoláváme záhubu, neboť jim tím dovolíme, aby se pod onou slupkou nepozorovaně vyvíjeli v balíky nekorigovaného a mnohdy dost hyperaktivního zla. Pak najednou, obvykle v momentě, kdy jsou vystaveny každodenní interakci se světem, spadnou na zem mezi nás, společenskými očekáváními ohoblované ubožáky a způsobí naprostý chaos.
Dítě neví, co se nesluší. Dítě neví a nemá sebemenší zájem o to, jaké je všeobecné mínění. Už vůbec ho nezajímají ostatní a tak, ten šťastný zcela sobecký tvor, nemá žádné zábrany. Ničí jakékoliv důležité společenské události, se samozřejmostí vlastní všemu, co činí, uvádí své příbuzné, známé, kolemjdoucí a všechny ostatní do rozpaků a hysterické osoby, jako jsem já, v záchvaty potlačovaného hněvu. Nejsem velkým příznivcem křesťanství, ale jedna z věcí, se kterou musím souhlasit je názor, že člověk je v podstatě zlý.
Nikdo neschvaluje, aby dospělý člověk pobíhal po kavárně a rozléval ostatním kávu. Přinejmenším by se o něj očekávalo, že kávu zaplatí a v horším případě by byl vyveden. Dospělého člověka zastaví policie, pokud se vrhne na ulici na zem vřískaje, že chce bonbón, nebo kebab, nebo ho tlačí botičky.To by si k dítěti nikdo nedovolil. No a není to škoda? Ráda bych se zasadilo o změnu všeobecného názoru, že děti se mají nechat býti dětmi a dospělí se mají chovat jako dospělí. Jak jsem už zmínila, děti neví, že kopat vás v tramvaji do holeně jen pro čirou radost z oné činnosti je nepřípustné. Tak proč bychom my měli mít problém s tím jim to výchovně vrátit? Netvrdím, že je zrovna dobrý nápad zlomit cizímu dítěti dobře mířeným kopancem nohu a nadosmrti ho tak zmrzačit, ale zamyslete se.... No, nebylo by to uvolňující to těm zmetkům moct alespoň jednou v životě oplatit?



27. 9. 2012

Inteligence národa...

Začíná akademický rok. Ano, přátelé, je to tak. Ruce se třesou, můj už tak bledý obličej se zbarvuje do světle zeleného odstínu křídy rozmazané na tabuli v přednáškovém sále. (květnatá metonymie, že? ) Dlouhé měsíce naprostého klidu, který čas od času narušila jen menší alkoholová smršť nebo nevyhnutelná rodinná oslava se řítí v nepropustnou temnotu  nekonečně dlouhých nocí, začínajících v pět hodin večer a končících v půl osmé ráno. V onu temnotu zažírající se do duše studenta jako to nedokáže nic jiného.
V této situaci jsem nucena si přiznat, že nastal, lidově řečeno, konec srandy. A co člověk dělá, když nastane konec srandy? Buď se může obrnit sarkasmem, (což pro mě nefunguje, protože poslední dobou se máčím v tak koncentrovaném odvaru cynismu, že by to normálního člověka zabilo) a nebo se nabízí možnost přemluvit sebe sama, že situace vlastně není zdaleka tak děsivá. (A to, jak jistě sami uznáte, není pro člověka dlícího ve zmíněném odvaru zrovna nejlehčí úkon).
Ve stavu prohlubující se deprese mě napadlo jen málo věcí, které se dají na procesu vysokoškolského vzdělávání považovat za pozitivní. Obvykle to bývají třeba lidé. Škoda, že nemám ráda většinu lidí. Ha. Ha, ha...

20. 9. 2012

Takže, posbíráme čelisti ze země...



Ráda bych poděkovala mému oblíbenému dámskému kolektivu, že mě nezklamal, když jsem předpokládala, že mu nic na dlouho neunikne. Dlouho jsem se tak nepobavila. Very bright, girls, very bright move. 



13. 9. 2012

Proč nenávidím ženy


Pravidelnější čtenáři si vzpomenou, že tohle téma jsem se tu jednou už vyjadřovala, ale nějak mi to nestačilo. Přesto, že jsem žena (a možná z části proto, že jsem žena) někdy trpím nesnesitelnou nenávistí vůči našemu plemeni. Nenávistí a studem, že k němu patřím. Vy, patriotky zdravého rozumu a zdravé sebeúcty, prosím, čtěte. Vy ostatní si jděte po svým

1) Neustále mají nějaký problém.
2) Nejsou ochotny sedět a mlčky uvažovat.
3) Stěžují si na svou váhu a vzhled, ale nedělají se sebou nic jiného, než že se pokryjí tunou make-upu a uklidní se čokoládou.
4) Očekávají, že k nim jejich velmi idealizovaný partner přijde sám od sebe, aniž by se musely snažit.
5) V kolektivu utvářejí nenávistné kroužky.
6) Jsou ochotné pohádat se naprosto o všem.
7) Nemají aktivní smysl pro humor.
8) Mají dojem, že jsou neskutečně rafinované co se týče svých nepodstatných žabomyších válek, což mohou ve skutečnosti vsugerovat jenom sobě a dalším podobně omezeným bytostem.
9) Mluví o emancipovanosti, ale nejsou samy schopny ani dojít na záchod.
10) Sledují módní trendy.
11) Berou vážně dámské časopisy.
12) Chodí namalované i pro rohlíky.
13) ve vztahu se stávají přitakávající kopií svého přítele.
14) Nikdy neřeknou, co vlastně chtějí a očekávají, že jim lidé vidí do hlavy.
15) Nikdy si nepřiznají, že nejsou středem zájmu.
16) Nikdy nejí před lidmi, aby nevypadaly nenažraně a to i když jsou tlusté.
17) Nenávidí espresso, protože jediná možná verze kávy je pro ně vanilkové latté se třemi cukry.
16) Nikdy si neumažou boty.
17) Neustále mrznou, pokud je venku méně než 10 stupňů.
18) Veřejně se kritizují, aby se jim dostalo lživé útěchy.
19) Nenávidí sex a nebo předstírají, že nenávidí sex.
20) Tropí hysterické scény
21) Neumí chlastat
22) Přehnaně žárlí a pak to popírají
23) Nosí boty na vysokých podpatcích, i když na nich neumí chodit.
24) Nemluví o ničem jiném než o mužích.
25) Předstírají orgasmus
26) S příchodem dětí naprosto zpitomí
27) Potřebují k životu ovladatelného pitomce
28) Nemají tolik sebeúcty, aby se přestaly oblékat jako děvky.
29) Dávají si své partnery do vztahu na facebooku.
30) za každou cenu se chtějí vdávat.
31) Nikdy se nesmí ušpinit.
32) Nikdy vás nevybídnou, aby jste s nimi něco podnikli a pak si stěžují, že se doma nudí.
33) V cizím městě se ztratí.

....

Prosím všechny zájemce a zájemkyně aby pokračovili v komentářích.

10. 9. 2012

Superhejt na začátek semestru

Ráda bych před světem hrdě prohlásila, že nenávidím svoje spolužačky. Nenávidím jejich umělé nehty, odbarvené vlasy, tupé úsměvy a stejnokroje složené z džínové minisukně a halenky z Orsaye. Nenávidím jejich modré oční stíny a odporně výrazné tvářenky, stejně tak jako nemůžu snést intelektuální typy, které naopak nemají ani ponětí o tom, co je holítko na nohy a deodorant, ale vždy nosí v podpaží pravidla pravopisu. Nenávidím lidi, kteří tráví letní prázdniny čtením podmínek a dat předzápisu v nadšeném očekávání dalšího semestru, aby pak mohli s hrůznou samozřejmostí poučovat na společných facebookových stránkách. Nenávidím tlusté metalistky s prasečími obličeji a ptačími mozky, které z nepochopitelného důvodu pobraly obrovskou hromadu rozčilujícího sebevědomí. Nenávidím je všechny tak šíleně, že moje čakry se proměnily v černé díry pohlcující naději a štěstí v okolí deseti kilometrů a karma si na mě připravuje obrovskou železnou palici infikovanou leprou a AIDS, aby mi všechnu tu nenávist hodila pěkně zpátky. Nenávidím jejich výrazy čišící přesvědčenou nadřazeností, jejich boty, jejich hlasy, jejich módní blogy.
Co si naopak užívám jsou pohrdavé výrazy, které se na mě upírají, když o půl hodiny později přijdu na přednášku nenamalovaná, ospalá, ve vytahané mikině a kávou v ruce, abych se zoufale zhroutila do jediné volné přední lavice, polevajíc přitom desku stolu. Zbožňuju, když jsem pravděpodobně jediná ze sto dvaceti lídí na hodině literatury, která rozebíranou báseň četla, protože jí připadala zajímavá a ne protože jí má v povinné četbě. Není nic lepšího, než když vím správnou odpověď a třídní šprtka ne. Miluju pocit zbytkového alkoholu v krvi na přednáškách od půl osmé. Miluju drby, co se o mě šíří.
Ach bože, to bude letos zase srandy...