18. 3. 2012

Ženy, dívky, dámy....

V současné době trpím silnou mysogynií.
Nedávno jsem měla tu čest vyslechnout překrývající se rozhovory několika žen v tramvaji. Vypadalo to asi nějak takhle:

Paní do telefonu : "No, ale on o Honzovi ještě neví, stejně je pořád jenom v Liberci, co bys řekla?"
Osmdesátiletá babička: "Dneska k nám přišel takovej milej chlapec, hezkej a pak tam přišla paní Marková..."
Dáma ve středních letech: "A tak jsem mu včera řekla, že mu udělám koprovku, ale on se pořád tak tvářil, tak já nevim, jak to vlastně myslel.."
Holka kolem třinácti: "Myslim, že bych měla zhubnout." 



Kdo stále nepochopil, v čem je můj problém (krom pravděpodobné duševní narušenosti, která se skrývá kdesi kam oko smrtelníka nedohlédne), ráda poskytnu vysvětlení.
Asi jsme si natolik vzaly k srdci vžitý výraz "slabší pohlaví", že pomaličku začínáme mutovat nejen v pohlaví slabší fyzicky, ale i duševně.
"Ježíši kriste!," chce se mi křičet pokaždé, když se přistihnu jak už druhou hodinu diskutuju s někým průběh svého často mizerného vztahového života. Vždycky mi to připomene hlášku ze Sexu ve městě, kdy moje oblíbenkyně Miranda sedí u stolu se svými kamarádkami, které neustále probírají svoje milostné peripetie:

 How does it happen that four such smart women have nothing to talk about but boyfriends? It's like seventh grade with bank accounts.
  Proč se dospělé inteligentní ženy nedokážou bavit o ničem jiném, než o mužích? Proč se neustále obsesivně obmotáváme sítí vztahů, která nás nakonec obmotá jako Odula Froda, úplně stejně nás pak napustí jedem a čeká, než nás bude moct pěkně vysrknout. My přece nemáme za zadkem neustále věrného Sama, který by nás tahal z pavučin, do kterých jsme se dobrovolně nacpaly samy. A pokud ano, brzy ho to přestane bavit.
Vážně si přeju, abych jednoho dne vstala a přežila dvacet čtyři hodin bez myšlenky na to, jak rozmotat, zamotat, narafičit a vyřešit hlavolam kdesi se povalujícího testosteronu (i kdyby byl jen imaginární). Doufám, že až se to jednoho dne stane, stále budu nosit podprsenku, malovat si oči a IQ mi neklesne na úroveň mentálně postiženého.
Ok, dobře, chápu, že jsme tvorové společenští, citliví a potřebujeme sdílet. Ale proč to, proboha, děláme tak strašně přiblble? Proč nemůžeme být jako muži, nechat si to pěkně pro sebe a jít se někam picnout.
Takhle se můžu ptát do nekonečna.
Prosím, přiveďte ke mně krásnou, chytrou a hlavně rozumnou ženu, která chápe, že je zbytečné stěžovat si na vlastní tloušťku, když na ní doma v lednici čekají těstoviny se smetanou, které zají čokoládou. Ženu která si svůj vztahový život nepřipichuje na veřejnou nástěnku a která neponižuje sama sebe i zbytek ženské rasy neustálým kvokáním o neřešitelnosti řešitelných problémů. Ráda bych pro jednou ráda poznala někoho, kdo není jako já.





3 komentáře:

  1. veľmi pekná a pravdivá myšlienka 8)
    ale väčšina žien ti aj tak bude tvrdiť, že oni to čo si opísala nerobia, ale v skutočnosti sú posadnuté kecaním o svojich vzťahoch 8D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je docela dobře možný... Díky za komentář :)

      Vymazat
  2. Kluci to dělaj taky, jenom ne tak veřejně.)

    OdpovědětVymazat

Máte na to názor, ne? Tak sem s ním.