30. 3. 2012

Rétorika

Povězte nám, slečno, něco o mluveném projevu. Něco tak o délce deseti minut.
Nu, tedy dobrá. Zapůjčím si tedy stknihu o moderní rétorice a z ní si vyberu kapitolu o trémě, o níž jsem schopna plynule mluvit přibližně tak minutu a půl. Dokud nevyprchá můj počáteční pocit sebevědomí a nezačnu mít dojem, že už není o čem mluvit.
Zkuste si najít doma místo, kam se může člověk ukrýt a beze strachu, že ho členové domácnosti začnou sledovat a posmívat se mu, nacvičit desetiminutový projev. Projev o trémě, která se stupňuje každou další minutou.
Trpíte trémou? Neboli, jak chytrá kniha říká: přirozenou reakcí na stresovou situaci? Já doteď myslela, že ne. Hrála jsme na housle před lidmi, zpívala jsem před lidmi, mluvila jsem před lidmi, dokonce jsem měla kapelu, ve které jsem prováděla taktéž něco jako zpěv a trému jsem neměla, i když se to všechno odehrávalo před lidmi. Jednou jsem se dokonce tak opila, že jsem sebou uprostřed davu na koncertě praštila přímo do bláta a jsem natolik zvrhlá, že jsem se za to potom nestyděla. Ale nedokážu mluvit deset minut o trémě.
"Dobré dodpoledne, kolegové a kolegyně, spolužačky a spolužáci, můj dnešní krátký výklad jsem věnovala tématice stresu. " Povídá ta blond slečna v mojí šestnácti kolegům se semináře a sympaticky se u toho usmívá, papír s poznámkami v ruce. Skutečnost bude poněkud odlišná. Vyčerpaná celovíkendovým omíláním prijevu nastoupím, roztřese se mi nejdřív levá, pak pravá ruka a já se začnu obávat, jetsli to na mě není moc vidět a jetsli to neruší zážitek z projevu, který ještě ani nezačal.
Chytrá kniha říká, že tyto představy jsou neakceptovatelné. Já říkám, že jsem akceptovatelné pro můj mozek, tudíž je musím akceptovat i já, jelikož nejsem pánem svého mozku.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Máte na to názor, ne? Tak sem s ním.