7. 3. 2012

MHD



Je ráno, všední den. Vstanete někdy kolem sedmé hodiny, pokud jste z těch šťastnějších a uvědomělejších, nasnídáte se, pokud jste ztěch přirozeně čistotných, pravděpdodobně si dáte i sprchu.
Jistě mi dáte za pravdu, že ačkoli člověk téměř denně vstává s deprimující myšlenkou na dlouhý den před ním, pocit, kdy vycházíte do čerstvého vzduchu a poslední dobou i slunného počasí, pěkně vymydlení a s plnými žaludky není zas tak k zahození. Tudíž, přestaňme fňukat a hurá do života.
Ale skrytý a neodvratný ranní problém obvykle začne vyplouvat na povrch hned za domovními dveřmi. Pokud chodíte do práce pěšky, máte vystaráno a k tomu ještě spálíte roztomilé množství kalorií, které pak dozajista zase doplníte celodenním sezením na zadku v práci či škole. Pokud máte auto, máte vystaráno také až na nutnost dopňovat nelevný benzín a dopady na životní prostředí, které jsou každému brzo ráno vstávajícímu myslícímu tvoru půl hodiny po probuzení úplně šumák.
A pak jsme my ostatní, bytosti bledých tváří, bez řidičáku a nebo bez auta, které jsou odkázány na ony fascinující pojízdné světničky zápachů, záchvatů, nekalých záměrů a zpátečnických módních kreací.
Úžas mě asi nikdy neopustí. Pakliže totiž nastoupíte už pátý den v týdnu, tedy v pátek, do té samé tramvaje v ten samý čas a do obličeje vás jako mokrá houba uhodí čísi specifický tělesný odér, je těžko uvěřit, že zrovna vy jste obdarováni tak malou dávkou štěstí. Komu se povede denně potkat ve veřejné dopravě někoho, kdo se neumí a nebo pravděpodobně z náboženských důvodů nesmí umýt? Zdá se, že nezáleží na elikosti města a počtu obyvatel. Toto lidé jsou všude, hlavně tam kde jste vy, a smrdí. A nebo si zvlášť oblíbili parfémy typu Zmoklá nutrie, Psí dech a Závan z Olomoucké tvarůžkárny. Zajímavá je samozřejmě variabilita smraďochů. Málokdy potkáte dva stejné. Upřímně, kdo má ještě sílu a chuť snídat, když první co v ošklivém světě za okny vašeho domova ucítíte je nějaký ten Psí dech a v okamžiku zatoužíte mít po ruce igelitový sáček, který má tu potenciálně milou vlastnost, že jde po naplnění zavázat a potutelně vhodit do síťovky nemyté osoby.
V případě matek s dětmi se různorodost exemplářů snižuje. Ty se vyskytují obvykle v párech, rvou ohromné kočáry na jim určená místa (a tak to má být, bůh jim žehnej) a okázale ignorují pokusy jejich dětí spáchat sebevraždu skokem z vozítka. Vůbec velká spousta dětí v tramvajích se vyznačuje obrovskou chutí nikoliv k životu, jak by se tomu dalo v jejich nevinném věku předpokládat, ale naopak k ukončení života. Domnívám se, že chtějí být udušeny vlastními holuby z nosu, slinami, ohluchnoout a následně si nechat explodovat hlavu v důsledku vlastního řevu a nebo je toto všechno součástí ohromného celoplanetárního plánu batolat, která jen čekají, kdy se někdo ze spolucestujících zblázní a na místě je zardousí. Pakliže Bradburry napsal povídku malý vrah, myslím, že bych mohla splácat něco na téma Malý sebevrah.
A důchodci? Neboli politicky korektně řečeno senioři? Už jste někdy něco slyšeli o věkové diskriminaci? Už jste slyšeli o tom, jak se bezbranní staří lidé stávají oběťmi kapsářů a jiných kriminálních živlů? Dovolím si hádat, že ano. A při pohledu na nebohou babičku kymácející se vratce nad sedadlem obsazeným mladíkem, jemuž ze sluchátek ostatntativně nahlas zní Sean paul bych tomu i věřila. Ale v momentě, kdy stojím na zastávce, dveře vozu se otevírají, najednou dostanu do zad loktem a přede mě se rychlostí omlypijského sprintera vřítí postava v tesilu, mívám chuť řvát.
Řvát, řvát a řvát, dokud mně někdo nechytí, nenasadí mi svěrací kazajku a neodvede někam, kde budou jen vypolstrované stěny, konejšivé ticho, koktejl sedativ pěkně do žíly a žádná, vůbec žádná hromadná doprava.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Máte na to názor, ne? Tak sem s ním.