29. 3. 2012

Krásné já, ošklivý občan.

Abych učinila za dosti stále se zvyšující deníkovosti tohoto blogu, informuji vás, že včera jsem se cítila fyzicky odporná. Sdělila jsem to dobré přítelkyni s poznámkou, jak strašné mi přijde, že mě vůbec napadlo o tom takto uvažovat. Kamarádka, dobrá to duše, opáčila, že mě považuje za vskutku roztomilé stvoření (asi chtěla dostát nepsanému ženskému zákonu : V každé situaci neguj kamarádčinu sebenenávist, hranou či skutečnou) a na oplátku mi pověděla, jak hnusně se cítí ona. Upřímně jsem nesouhlasila, kdyby jste jí znali, objevíte, že problém ohledně vzhledu je u ní neopodstatněný, v návaznosti na tuto výměnu názorů a zvořilostí jsem se zamyslela, a následně jsem silně poklesla na duchu. Tak hluboko, že ani v Ostravě se tak hluboko nefárá.
Mám intenzivní potřebu o tom něco říct, napsat, vyjádřit se, ale mému mozku docházejí slova. Připadám si vymytě. Pravděpodobně taky vymytá jsem, jinak bych se svým BMI v normě, zdravým chrupem, rovnýma nohama a poměrně vysokou inteligencí neměla ani ceknout a co bych naopak měla, je si užívat, že jsem, obecně vzato, zdravá mladá žena. Ale cekla jsem, což mně znepokojuje. Každá z nás už asi někdy cekla.
Nedávno jsem opět narazila na pro ana a pro mia blogy. Zachtělo se mi stát se na chvíli pro mia a strčit si prsty do krku, aby se mi trochu ulevilo.
Myslím, že každý z nás už slyšel o tom, jak je nebezpečné orientovat se na svůj vzhled víc, než je to nutné a nejdůležitější že prý je, že jsme zdraví. Ono totiž je. A taky jsme všichni slyšeli, jak ošklivá zlá společnost nutí nebohé čtrnáctileté dívenky vyhladovět se skoro (nebo v horších případech úplně) k smrti. Jak jsme se stali bezbrannými oběťmi něčeho, co nás prohání skrz stroje určené k absolutnímu brainwashingu. A návaznosti na to mě napadá: Není ono docela cool stávat se obětí? A když se to nepovede a nebude to dostatečně cool, tak to hodíme na společnost. Sejmeme ze sebe břímě zodpovědnosti a vrhneme se vzhůru do zadnic uctívačů svobody ducha, objímačů stromů a závisláků na pocitu, že nezávislost je možná jedině, pakliže se zbavíme veškerých pout ke společnosti, ve které nejen žijeme, ale ve které jsme si, pakliže jsme dospělí rozumní lidé, vybrali žít.
Mé včerejší znechucení nad vlastním pocitem nedostatečnosti a neatraktivity, které jsem se vzápětí pokusila hodit na špatně nastavené a nereálné nastavení pohledu na lidské tělo, jsou sice super výmluvou, pokud se budu chtít zbavit jakékoliv sebereflexe, ale nikam dál se už nedostanu. Zaseknu se na faktu, že svět, jehož součástí jsem, je špatný a půjdu si dát k obědu půlku jablka a projímadlo, protože to pak můžu napsat na blog a mít plno komentářů.  Pokud jsem zhnusená, měla bych se na sebe raději podívat jako na komplexní osobnost, pošťourat se v částech mozku, do kterých se obvykle neodvážím ze strachu, aby mě tam něco nepokousalo a nastříkat trochu Sava na zde nalezenou plíseň a parazity. A ne se vymlouvat na to, že 90% modelek pravděpodobně žije z fotosyntézy. Dál jde hlavně a pouze o to, jestli to já a my všichni uděláme.

Anti pro ana, anti pro mia, pro kavárna







2 komentáře:

Máte na to názor, ne? Tak sem s ním.