31. 3. 2012

Chill the f*ck out

Den strávenej stěhováním, večer strávenej hraním si s pastelkama...a photoshopem. A čajem.

neon verze :D


bw

30. 3. 2012

Když se dobročinnost dostane na scestí


Dvanáctý semestrník hromadného dárcovství krve podporované Západočeskou univerzitou, jinak také známý jako Univerzitní upír, včera vyvrcholil v jednom z menších Plzeňských klubů pořádnou oslavou. Mimo to, že mě inspiroval pozitivní přístup organizátorů k celé záležitosti a nadchl mě kolektiv přítomných lidi jsem se, stejně jako ostatní, stihla taky kvalitně opít. Tím kvalitněji, čím kvalitnější byla společnost. 




rohlík kam se podíváš




a no make-up model na záchodech

Rétorika

Povězte nám, slečno, něco o mluveném projevu. Něco tak o délce deseti minut.
Nu, tedy dobrá. Zapůjčím si tedy stknihu o moderní rétorice a z ní si vyberu kapitolu o trémě, o níž jsem schopna plynule mluvit přibližně tak minutu a půl. Dokud nevyprchá můj počáteční pocit sebevědomí a nezačnu mít dojem, že už není o čem mluvit.
Zkuste si najít doma místo, kam se může člověk ukrýt a beze strachu, že ho členové domácnosti začnou sledovat a posmívat se mu, nacvičit desetiminutový projev. Projev o trémě, která se stupňuje každou další minutou.
Trpíte trémou? Neboli, jak chytrá kniha říká: přirozenou reakcí na stresovou situaci? Já doteď myslela, že ne. Hrála jsme na housle před lidmi, zpívala jsem před lidmi, mluvila jsem před lidmi, dokonce jsem měla kapelu, ve které jsem prováděla taktéž něco jako zpěv a trému jsem neměla, i když se to všechno odehrávalo před lidmi. Jednou jsem se dokonce tak opila, že jsem sebou uprostřed davu na koncertě praštila přímo do bláta a jsem natolik zvrhlá, že jsem se za to potom nestyděla. Ale nedokážu mluvit deset minut o trémě.
"Dobré dodpoledne, kolegové a kolegyně, spolužačky a spolužáci, můj dnešní krátký výklad jsem věnovala tématice stresu. " Povídá ta blond slečna v mojí šestnácti kolegům se semináře a sympaticky se u toho usmívá, papír s poznámkami v ruce. Skutečnost bude poněkud odlišná. Vyčerpaná celovíkendovým omíláním prijevu nastoupím, roztřese se mi nejdřív levá, pak pravá ruka a já se začnu obávat, jetsli to na mě není moc vidět a jetsli to neruší zážitek z projevu, který ještě ani nezačal.
Chytrá kniha říká, že tyto představy jsou neakceptovatelné. Já říkám, že jsem akceptovatelné pro můj mozek, tudíž je musím akceptovat i já, jelikož nejsem pánem svého mozku.


No make-up week, den třetí


29. 3. 2012

Krásné já, ošklivý občan.

Abych učinila za dosti stále se zvyšující deníkovosti tohoto blogu, informuji vás, že včera jsem se cítila fyzicky odporná. Sdělila jsem to dobré přítelkyni s poznámkou, jak strašné mi přijde, že mě vůbec napadlo o tom takto uvažovat. Kamarádka, dobrá to duše, opáčila, že mě považuje za vskutku roztomilé stvoření (asi chtěla dostát nepsanému ženskému zákonu : V každé situaci neguj kamarádčinu sebenenávist, hranou či skutečnou) a na oplátku mi pověděla, jak hnusně se cítí ona. Upřímně jsem nesouhlasila, kdyby jste jí znali, objevíte, že problém ohledně vzhledu je u ní neopodstatněný, v návaznosti na tuto výměnu názorů a zvořilostí jsem se zamyslela, a následně jsem silně poklesla na duchu. Tak hluboko, že ani v Ostravě se tak hluboko nefárá.
Mám intenzivní potřebu o tom něco říct, napsat, vyjádřit se, ale mému mozku docházejí slova. Připadám si vymytě. Pravděpodobně taky vymytá jsem, jinak bych se svým BMI v normě, zdravým chrupem, rovnýma nohama a poměrně vysokou inteligencí neměla ani ceknout a co bych naopak měla, je si užívat, že jsem, obecně vzato, zdravá mladá žena. Ale cekla jsem, což mně znepokojuje. Každá z nás už asi někdy cekla.
Nedávno jsem opět narazila na pro ana a pro mia blogy. Zachtělo se mi stát se na chvíli pro mia a strčit si prsty do krku, aby se mi trochu ulevilo.
Myslím, že každý z nás už slyšel o tom, jak je nebezpečné orientovat se na svůj vzhled víc, než je to nutné a nejdůležitější že prý je, že jsme zdraví. Ono totiž je. A taky jsme všichni slyšeli, jak ošklivá zlá společnost nutí nebohé čtrnáctileté dívenky vyhladovět se skoro (nebo v horších případech úplně) k smrti. Jak jsme se stali bezbrannými oběťmi něčeho, co nás prohání skrz stroje určené k absolutnímu brainwashingu. A návaznosti na to mě napadá: Není ono docela cool stávat se obětí? A když se to nepovede a nebude to dostatečně cool, tak to hodíme na společnost. Sejmeme ze sebe břímě zodpovědnosti a vrhneme se vzhůru do zadnic uctívačů svobody ducha, objímačů stromů a závisláků na pocitu, že nezávislost je možná jedině, pakliže se zbavíme veškerých pout ke společnosti, ve které nejen žijeme, ale ve které jsme si, pakliže jsme dospělí rozumní lidé, vybrali žít.
Mé včerejší znechucení nad vlastním pocitem nedostatečnosti a neatraktivity, které jsem se vzápětí pokusila hodit na špatně nastavené a nereálné nastavení pohledu na lidské tělo, jsou sice super výmluvou, pokud se budu chtít zbavit jakékoliv sebereflexe, ale nikam dál se už nedostanu. Zaseknu se na faktu, že svět, jehož součástí jsem, je špatný a půjdu si dát k obědu půlku jablka a projímadlo, protože to pak můžu napsat na blog a mít plno komentářů.  Pokud jsem zhnusená, měla bych se na sebe raději podívat jako na komplexní osobnost, pošťourat se v částech mozku, do kterých se obvykle neodvážím ze strachu, aby mě tam něco nepokousalo a nastříkat trochu Sava na zde nalezenou plíseň a parazity. A ne se vymlouvat na to, že 90% modelek pravděpodobně žije z fotosyntézy. Dál jde hlavně a pouze o to, jestli to já a my všichni uděláme.

Anti pro ana, anti pro mia, pro kavárna







28. 3. 2012

Welcome home, honey...


Povstaňte a přivítejte nového člena rodiny, pana HP



No make-up week : den 2.

True story
Takže tu máme den dvě, udělalo se krásně, udělaly se pihy a cosi se usadilo vpravo nad mým rtem. Nicméně, nebude to zakryto, takže doufejme, že to zase brzo odejde.

27. 3. 2012

No make-up week, den první

Myslím, že jsem si vzhledem k dlouhodobým problémů se špatnou pletí užila make-upu víc než dost. A taky mám poslední dobou ten dojem, že my všechny jsme si toho užily víc než dost.

Myšlenky na to, jak co zamaskovat, co kde přepudrovat a naopak co kde zvýraznit by podle mě neměly být v podvědomí nás všech tak často, jak v dnešní době bývá a to mluvím z pozice člověka, který si krom boje s akné na výrazný make-up nepotrpí. Je jaro, chce to trochu relaxace, trochu slunce, víc přirozenosti a hlavně( teď to bude znít dost hippie) víc volnosti.
Když jsem dneska vstala a uvědomila si, jak dlouho obvykle strávím v koupelně jenom proto, aby mohla tvrdit světu, že vlastně vypadám jinak, než je ve skutečnosti pravda, trochu mě to zaskočilo. I když jde jenom o pár minut. Tím, že si dovolujeme zakrývat sami sebe a dělat ze sebe někoho jiného se podle mého skromného názoru i trochu zavíráme před světem. A hlavně, chce to trochu odvahy ukázat se v pravém světle. 
Takže směle do toho. Doufám, že se někdo přidá.






Den 1




26. 3. 2012

Basil the new born 2


Pokračovaní malého, pro někoho velmi nezajímavého příběhu mé bazalky v květináči. Musím říct, že jsem čekala, že to bude těžší, než jenom vykopat hlínu z kompostu, zasít a denně zalévat.

Jaro. Konečně.

Jeden svět aneb nezřízená žranice


To si tak člověk vyrazí za krásného jarního odpoledne s kamarádem ven, chystaje se pak poctivě dorazit do školy, když tu doprovod navrhne, že by bylo fajn se jít podívat za dalším kamarádem, který se podílí na organizaci zahájení festivalu Jeden svět. A co se nestane, v jedné místnosti Měšťanské besedy jsou narvané ochutnávky typických jídel různorodých světových kuchyní. Sbohem, osobnostní a sociální rozvoji. Vítej, fair trade světe, vítejte, naučné filmy, vítejte další příjemná jarní odpoledne.

Začala jsem opatrně a vegansky hummusem a cous cousem. Ale pak se to zvrhlo. Ničeho nelituju.

2 druhy cous cousu s chlebovou plackou - Izrael



Mimo hummusu a cous cousu byl u izraelského stánku k mání i falafel, jakási výtečná ořechovo jablková buchta, saláty, dresinky a vůbec všechno vypadající naprosto úžasně. Dál se slovně vyjádřovat už nemůžu, protože by mi začala docházet slova. Zkrátím to asi takhle: Miluju zkoušení nového jídla. A je hrozně fajn někdy popustit uzdy jídelníčku a užívat života.




Jarní závitky by Quang :) - Vietnam 
Empanadas, "šátečky" s různou náplí - Argentina

buráková omáčka <3, peklené fazole, rýže, jakási hmota z pšenice (nepamatuju název) batáty

Pečení našich babiček - Česká republika :) Perník, medovník, štrůdl, koblížky atd...


africký stůl
¨

fairtrade cola
izraelský stůl - falafel, cous cous, mrkvový salát
PLOV (Pilaf) s cizrnou, mrkví a hrozinkami - Uzbekistán
Uzbekové znovu 
Promírací sál v Besedě
Tvůrce a dílo
Om nom nom 
fair trade tea




Na závěr dlužím malou omluvu za kvalitu fotek, víc jsem se krmila a bavila, než soustředila. Have a rainbow my little ponny evening....














25. 3. 2012

"Raw party"


Cut it, baby... 
dobrá večeře na špatném stolku

brou...

A na konec zvolejme yay! Karta do foťáku konečně zakoupena.

21. 3. 2012

Vegan day nb. 28

Dva dny do konce veganského měsíce a mě se nechce přestávat. Asi si v pátek na oslavu dám něco smetanového a  pak budu zvesela pokračovat.

Statistika:

Cca 5 kg dole (nevím přesně, předtím jsem se nevážila, ale odhad by měl být poměrně přesný)
Markantní zlepšení pleti (Nutno dodat že v kombinaci s přípravkem od kožažky, který ale nikdy předtím nefungoval)
Žádné bolesti hlavy
Nesrovnatelně lepší nálada
Mnohem víc energie

Doporučuju všem včetně striktních masožroutů




18. 3. 2012

Ženy, dívky, dámy....

V současné době trpím silnou mysogynií.
Nedávno jsem měla tu čest vyslechnout překrývající se rozhovory několika žen v tramvaji. Vypadalo to asi nějak takhle:

Paní do telefonu : "No, ale on o Honzovi ještě neví, stejně je pořád jenom v Liberci, co bys řekla?"
Osmdesátiletá babička: "Dneska k nám přišel takovej milej chlapec, hezkej a pak tam přišla paní Marková..."
Dáma ve středních letech: "A tak jsem mu včera řekla, že mu udělám koprovku, ale on se pořád tak tvářil, tak já nevim, jak to vlastně myslel.."
Holka kolem třinácti: "Myslim, že bych měla zhubnout." 



Kdo stále nepochopil, v čem je můj problém (krom pravděpodobné duševní narušenosti, která se skrývá kdesi kam oko smrtelníka nedohlédne), ráda poskytnu vysvětlení.
Asi jsme si natolik vzaly k srdci vžitý výraz "slabší pohlaví", že pomaličku začínáme mutovat nejen v pohlaví slabší fyzicky, ale i duševně.
"Ježíši kriste!," chce se mi křičet pokaždé, když se přistihnu jak už druhou hodinu diskutuju s někým průběh svého často mizerného vztahového života. Vždycky mi to připomene hlášku ze Sexu ve městě, kdy moje oblíbenkyně Miranda sedí u stolu se svými kamarádkami, které neustále probírají svoje milostné peripetie:

 How does it happen that four such smart women have nothing to talk about but boyfriends? It's like seventh grade with bank accounts.
  Proč se dospělé inteligentní ženy nedokážou bavit o ničem jiném, než o mužích? Proč se neustále obsesivně obmotáváme sítí vztahů, která nás nakonec obmotá jako Odula Froda, úplně stejně nás pak napustí jedem a čeká, než nás bude moct pěkně vysrknout. My přece nemáme za zadkem neustále věrného Sama, který by nás tahal z pavučin, do kterých jsme se dobrovolně nacpaly samy. A pokud ano, brzy ho to přestane bavit.
Vážně si přeju, abych jednoho dne vstala a přežila dvacet čtyři hodin bez myšlenky na to, jak rozmotat, zamotat, narafičit a vyřešit hlavolam kdesi se povalujícího testosteronu (i kdyby byl jen imaginární). Doufám, že až se to jednoho dne stane, stále budu nosit podprsenku, malovat si oči a IQ mi neklesne na úroveň mentálně postiženého.
Ok, dobře, chápu, že jsme tvorové společenští, citliví a potřebujeme sdílet. Ale proč to, proboha, děláme tak strašně přiblble? Proč nemůžeme být jako muži, nechat si to pěkně pro sebe a jít se někam picnout.
Takhle se můžu ptát do nekonečna.
Prosím, přiveďte ke mně krásnou, chytrou a hlavně rozumnou ženu, která chápe, že je zbytečné stěžovat si na vlastní tloušťku, když na ní doma v lednici čekají těstoviny se smetanou, které zají čokoládou. Ženu která si svůj vztahový život nepřipichuje na veřejnou nástěnku a která neponižuje sama sebe i zbytek ženské rasy neustálým kvokáním o neřešitelnosti řešitelných problémů. Ráda bych pro jednou ráda poznala někoho, kdo není jako já.





13. 3. 2012

Vypláznou něco za plasmu?

Vypláznou.
Což je hlavní důvod, proč jsem nakonec nešla na krev, ale na plasmu. Dejte plasmu a dostanete peníze. Dejte plasmu a budete se cítit dobře, že vyděláváte peníze a přitom děláte něco dobrého. Dejte plasmu a dostaňte čtyři stovky za to, že budete ležet na pohodlném lehátku a nic nedělat. Darujte plasmu a všemožně se morálně ospravedlňujte. Všechno je lepší než prodávat dětem drogy.

Ale ne. Vážně. Pokud jste někdy uvažovali, že darujete krev, udělejte to. Pokud k tomu darujete i plasmu, dostanete za to dokonce i zaplaceno. K tomu dostane zdarma rozsáhlý obraz vašeho zdravotního stavu. Taky vám dají zadarmo čokoládu z automatu a když budete hodný a budete mít dostatečně křehký žíly, obdržíte i pěknou modřinku.

Darování plasmy - 400 kč, kelímek čokolády - 6 kč, pocit z dobře zbarvené mořiny - K nezaplacení


12. 3. 2012

Basil the new born

Zasela jsem bazalku a ona nejen, že nechcípla, ona dokonce vzešla. Život je krásný.


8. 3. 2012

Co jste věděli, ale pořád tomu nevěříte

Dneska je to patnáctý den co jsem na veganské stravě a výsledky jsou pořád pozitivní. Loňské léto, kdy jsem na stejné "dietě" vydržela jenom týden, reagovalo moje tělo na změnu jídelníčku velmi podobně. A to veskrze pozitivně. Teď, když jsem se dostala za delší časový úsek než jsou dva týdny, ráda bych zopakovala některá fakta, která padla už v létě. Několik věcí se totiž nezměnilo.
Zaprvé, hubnu. Je to asi tím, že jsem byla zvyklá sníst všechno, co se kolem mě nalézalo a to teď nemůžu, protože ve většině případů je v onom produktu něco živočišného.
Zadruhé, nejsem unavená a nebolí mě hlava. Protože jsem si krom dodržování veganství přikázala dodržovat pitný režim. A tak bych mohla pokračovat pořád dál.
Situace je opravdu stejná jako v létě. Je to způsobeno úplně jednoduchými faktory. Jakmile totiž začnete limitovat to co jíte jasně danými pravidly a slušně řečeno, nejste z těch duchem prostých, brzy vám dojde, že to, co jste do sebe doteď cpali horem dolem je ve velkém procentu "crap" a "junk food". U chudých studentů a   neuvažujících mimibazarových kuchařek krmících svoje děti párky se strouhankou to platí několikonásobně.
Shrňme si to tedy do několika bodů. Všude, v časopisech, na internetu, na kafi, na billboardech vám někdo bude vnucovat základní pravidla, která byste měli dodržovat abyste zhubli, cítili si dobře... cokoliv. Opakují se tak často a v tolika médiích, že člověk tíhne k tomu je ignorovat, což je pochopitelné. Kdybych se čas od času nezbláznila a nepokoušela, co všechno vydržím, ignorovala bych je taky. Ale protože jsem na sobě zkusila a zjistila pár věcí, ráda bych vám ta samá fakta vnutila ještě jednou, z pohledu laika.

Bilý cukr : a cukr celkově
               
Zakázat si bílý cukr je jednoznačně dobrá volba. Lidově řečeno, nemá smysl ho do sebe cpát, protože chemickým procesem kterým je vyráběný z něj stejně vyprchají všechny prospěšné látky a zbyde jenom sladká chuť. Co se týče mě osobně, obyvykle do sebe cukru dostanu nejvíc v čaji a v kávě. Pro tyhle případy doporučuju zakoupit cukr třtinový, nikoliv dobarvený a zároveň se učit nesladit a nebo sladit málo. Dobrý čaj obvykle stejně cukrem zničíte a v prospěšnost kávy celkově moc nevěřím.
Dál bych pobídla k úplnému vynechání slazencýh jogurtů (které já teď stejně nemůžu, k mléku se ještě dostanu)
Jednou z překážek ohledně cukru je pečení. Hrnečkový recept na bábovku zná každý, takže vám asi dochází, kolik cukru do sebe nasypete, pokud jste velkým fandou domácích buchet. Mimo jiné se většinou pečou z bílé  mouky která funguje prakticky jako jeden obrovský a co se živin zbytečný špunt. Vlákninu seženete i jinde než mouce.

Pokud někdo nevěří, že péct sladké se dá i bez hromady cukru, mrkněte sem

V návaznosti na cukr se logicky dostávám ke slazeným nápojům 

Abych byla upřímná, k cukru chovám z pochopitelných důvodů sentimentální vztah a když na to přijde, stává se ze mě pudy rvaný šílenec vytrhávající zásuvky kuchyňské linky pátraje po sebemenším kousku čokolády. Ale jakkoliv velkým příznivcem Kofoly a Viney jsem, stále považuju pití slazených nápojů za zcestné. Primárně neexistuje žádný důvod, proč bychom měli do čisté vody, za kterou by leckde zabíjeli, sypat hromady cukru, pak ten cukr "zjemňovat" kyselinami a všechno to sebe lít. Tak to nedělejte. Radši si zajděte na pivo nebo na víno. Nejsem si jistá, ale mám dojem, že mají míň kalorií, obojí je vyrobené z přírodních surovin a v přiměřeném množství je vám po nich děsně príma, což se o kole říct nedá.

Bílá mouka: Dobrá tak na to, aby jste si z ní občas udělali zavářku nebo nudličky do polívky. Zjednodušeně řečeno, je to podobné jako s bílým cukrem. Dostanete s ní do sebe sice dost bílkovin, ale ty si nažeňte jinde. Podstatné je to, že bílá mouka je vyráběna ze středové části obilného zrnka, které je po oloupání zbaveno v podstatě veškerých prospěšných látek. Pokud dobře chápu, bílkoviny v něm obsažené sice zpomalují trávení a stabilizují krevní cukr, ale mimo ně obsahuje mouka taky hromadu škrobu, která vám vystaví ve střevech Berlínskou zeď. Je tedy nasnadě, že je mi mnohem líp, když se necpu rohlíkama.

Luštěniny: Go, čočka! Go, fazole! Tady je třeba uvědomit si, že čočka na kyselo není jediný způsob jak využít luštěniny, trochu se oklepat z traumat způsobených školní jídelnou a popustit trochu uzdu kuchařské fantazii. Nejen, že při kreativním použití dobře chutnají, ale moc nestojí a zasytí na dlouhou dobu. Jo... a kdžy máte školu od půl desátý do čtvrt na devět, dají se jíst i studený.

Voda!:  To doufám komentář nepotřebuje.

Mléko: Ok. Nevěřím sama sobě, že to říkám, ale mlíko asi neni dobrý. Teze o tom, že je určeno pro lidi ale pro telata a tudíž by ho lidé neměli vůbec pít mi sice připadá trochu přehnaná, ale jednoznačně souhlasím s tím, že dnešní společnost je "přemlékovaná". Jogurty, sušená syrovátka, smetana, čokoláda... Nejsem proti, ale každopádně nejsem pro požívání mlíka na denní bází. Jsou to zatím dva týdny a nebudu se k tomu radši víc vyjadřovat. Uvidíme později.

Zelenina: jestli mi ještě jednou někdo řekne, že nejí zeleninu, spolčím se s jamiem Oliverem a začnu mezinárodní kampaň s názvem "Ten hrášek dojíš a nebo nejdeš od stolu."

Eat your vegetables even if it looks like cat vomit.


Když to tak po sobě čtu, překvapuju sama sebe, jak moc kriticky to celé zní. Že by se nemoc "Jsem víc než vy" přenášela sledováním dokumentů a čtením složení chleba? Tak si to neberte osobně ;)

Uvidíme, jak mi to půjde dál.

7. 3. 2012

MHD



Je ráno, všední den. Vstanete někdy kolem sedmé hodiny, pokud jste z těch šťastnějších a uvědomělejších, nasnídáte se, pokud jste ztěch přirozeně čistotných, pravděpdodobně si dáte i sprchu.
Jistě mi dáte za pravdu, že ačkoli člověk téměř denně vstává s deprimující myšlenkou na dlouhý den před ním, pocit, kdy vycházíte do čerstvého vzduchu a poslední dobou i slunného počasí, pěkně vymydlení a s plnými žaludky není zas tak k zahození. Tudíž, přestaňme fňukat a hurá do života.
Ale skrytý a neodvratný ranní problém obvykle začne vyplouvat na povrch hned za domovními dveřmi. Pokud chodíte do práce pěšky, máte vystaráno a k tomu ještě spálíte roztomilé množství kalorií, které pak dozajista zase doplníte celodenním sezením na zadku v práci či škole. Pokud máte auto, máte vystaráno také až na nutnost dopňovat nelevný benzín a dopady na životní prostředí, které jsou každému brzo ráno vstávajícímu myslícímu tvoru půl hodiny po probuzení úplně šumák.
A pak jsme my ostatní, bytosti bledých tváří, bez řidičáku a nebo bez auta, které jsou odkázány na ony fascinující pojízdné světničky zápachů, záchvatů, nekalých záměrů a zpátečnických módních kreací.
Úžas mě asi nikdy neopustí. Pakliže totiž nastoupíte už pátý den v týdnu, tedy v pátek, do té samé tramvaje v ten samý čas a do obličeje vás jako mokrá houba uhodí čísi specifický tělesný odér, je těžko uvěřit, že zrovna vy jste obdarováni tak malou dávkou štěstí. Komu se povede denně potkat ve veřejné dopravě někoho, kdo se neumí a nebo pravděpodobně z náboženských důvodů nesmí umýt? Zdá se, že nezáleží na elikosti města a počtu obyvatel. Toto lidé jsou všude, hlavně tam kde jste vy, a smrdí. A nebo si zvlášť oblíbili parfémy typu Zmoklá nutrie, Psí dech a Závan z Olomoucké tvarůžkárny. Zajímavá je samozřejmě variabilita smraďochů. Málokdy potkáte dva stejné. Upřímně, kdo má ještě sílu a chuť snídat, když první co v ošklivém světě za okny vašeho domova ucítíte je nějaký ten Psí dech a v okamžiku zatoužíte mít po ruce igelitový sáček, který má tu potenciálně milou vlastnost, že jde po naplnění zavázat a potutelně vhodit do síťovky nemyté osoby.
V případě matek s dětmi se různorodost exemplářů snižuje. Ty se vyskytují obvykle v párech, rvou ohromné kočáry na jim určená místa (a tak to má být, bůh jim žehnej) a okázale ignorují pokusy jejich dětí spáchat sebevraždu skokem z vozítka. Vůbec velká spousta dětí v tramvajích se vyznačuje obrovskou chutí nikoliv k životu, jak by se tomu dalo v jejich nevinném věku předpokládat, ale naopak k ukončení života. Domnívám se, že chtějí být udušeny vlastními holuby z nosu, slinami, ohluchnoout a následně si nechat explodovat hlavu v důsledku vlastního řevu a nebo je toto všechno součástí ohromného celoplanetárního plánu batolat, která jen čekají, kdy se někdo ze spolucestujících zblázní a na místě je zardousí. Pakliže Bradburry napsal povídku malý vrah, myslím, že bych mohla splácat něco na téma Malý sebevrah.
A důchodci? Neboli politicky korektně řečeno senioři? Už jste někdy něco slyšeli o věkové diskriminaci? Už jste slyšeli o tom, jak se bezbranní staří lidé stávají oběťmi kapsářů a jiných kriminálních živlů? Dovolím si hádat, že ano. A při pohledu na nebohou babičku kymácející se vratce nad sedadlem obsazeným mladíkem, jemuž ze sluchátek ostatntativně nahlas zní Sean paul bych tomu i věřila. Ale v momentě, kdy stojím na zastávce, dveře vozu se otevírají, najednou dostanu do zad loktem a přede mě se rychlostí omlypijského sprintera vřítí postava v tesilu, mívám chuť řvát.
Řvát, řvát a řvát, dokud mně někdo nechytí, nenasadí mi svěrací kazajku a neodvede někam, kde budou jen vypolstrované stěny, konejšivé ticho, koktejl sedativ pěkně do žíly a žádná, vůbec žádná hromadná doprava.

5. 3. 2012

Nový a lepší

V každém časopisu typu Žena a život se dozvíte, jak je důležité nežít ve stereotypu. Jak je nutné zahrnovat se drobnými změnami, jak máme být odvážní a neohrožení, vrhat se spontánně do sociálně podivných situací.
Na to můžu říct jedinou věc. Polibte mi.
Nejsem staromilská slečna Stará kráva, ale silně mě obtěžuje být stále médii upozorňována na to, že pokud se nestěhuju víc než třikrát do pěti let, pokud neměním práci a pokud se neučím každé léto nový jazyk, jsem zcela zbytečná, podprůměrná a umřu sama v příkopě, sloužíc jako potrava pro larvy masařek.
Změňte svou postavu! Změňte svůj jídelníček! Změňte svůj operační systém! Změňte funkci svého trávícího systému a do konce života nechte ze svých úst vypadávat produkty určené k vylučování druhou stranou. Změňte svůj život a pokud to nepůjde hned, postavte se třeba na hlavu a stůjte na ní, dokud se vám nezmění barva v obličeji.
Hlavním tématem, na které narážím je to, jak se nám neustále někdo snaží vnucovat, že máme být flexibilní a schopní všeho. Sice věřím, že každý z nás je flexibilní a schopný všeho, jenže některým z nás prostě neustálá emocionální a  jiná nejistota nedělá dobře na hlavu.
A teď jsi jdu balit věci, protože se budu zase stěhovat.

4. 3. 2012

Vegan day num. 11

Po dlouhé době návrat k veganskému jídelníčku. Ať žije jarní detox. Ta nevábně působící věc níž je tortila se sójovým granulátem, sojanézou, hráškem a zelím...


Mimo jiné, aniž bych chtěla někoho urazit, musím přiznat, že od doby, co si opět začínám všímat některých veganských stránek, například kuchařek na facebooku a různorodých diskusí, mě poměrně zaráží míra arogance některých přispěvatelů.
Viz případy typu : "Ahoj, já jsem Pepa, nejsem sice vegan, ale chtěl bych se na něco zeptat.."  
Odpověď? > "Milý Pepo, polib mi p*del, všichni jsme lepší než ty a měl by sis jít strčit hlavu do vroucí vody a při tom myslet na utrpení milionů humrů."
Vážení přátelé, já nejsem příznivcem smrti v bolestech a omezování svobody zvířat, zato jsem příznivcem slušného chování a asertivity, která mě pravidelně opouští, jakmile se mi někdo s patřičnou přezíravostí snaží vysvětlit, že tím, že jsem občas ochotná pozřít maso se stávám velmi živočišným exkrementem na podrážce jeho koženkových bot.
 Nebudu tvrdit, že tyhle reakce jsou v internetové komunitě veganů v převaze, stejně jako v diskuzi na jakékoliv jiné téma obvykle nepřevažují hádkychtiví parchanti, protože opak je pravdou. Já chovám přirozený respekt k lidem, kteří si cílevědomě určili své životní priority. Ale v momentě, kdy narazím na někoho vyznačujícího se výše zmíněnými rysy, mách chuť popadnou svůj počítač do náruče, vyběhnout s ním na hlavní ulici a sprostě řvát, skákaje na něm uprostřed dvouproudovky v nesnesitelném morálním deliriu.
Vážně. Dokud budou tihle lidé dělat veganství dělat negativní reklamu, upřímně pochybuju o tom, že se řady přesvědčených veganů začnou nějak výrazně rozšiřovat. Naopak ubydou, protže se brzo najde někdo s plamenometem, kdo si je najde, nažene do ohrady na značkování skotu a učiní svým zvhlým choutkám za dosti.


3. 3. 2012

How to spend a sunny day


Někdy je venku nádherně a člověk se válí  u čaje doma a kreslí čajové konvičky. Tímto bych ráda poděkovala svému učiteli na malbu, že tak pečlivě dbá na mou výtvarnou přípravu nutnou k pedagogické praxi a připomněla si, proč jsem nechtěla po umělecké střední jít na uměleckou vysokou školu.



A také děkuji své čtrnáctileté sestře, které nevadí, že jí deformuji do podoby třicetileté manga postavičky.






10 nepochopitelných otázek, které matky kladou

Z jistého důvodu jsem se odstěhovala z domova. A teď, když jsem tu zase na měsíc přechodně zpět, začíná mi docházet, proč. Následuje výčet otázek, které má matka pokládá z neznámých důvodů.

1) To jsi neviděla, že ta myčka je umytá?
Odpověď odehrávající se z pochopitelných důvodů pouze v hlavě: Ne, neviděla. Užívám si dávat špinavé talířky do čisté myčky, protože mě baví sledovat, jak hystericky ječíš a stejně tak miluju přemývání nádobí ve dřezu.

2) Proč jsi šlápla na ten králičí bobek?
 - Protože mě to duševně naplňuje a mimo to zbožňuju králičí bobky na zemi v kuchyni, viď Zrzečku, že miluju, když si je slepuju z ponožek.



3) Kdo to udělal, Lenko?
 - Já. Jmenovitě já. Za všechno můžu já. Globální oteplování po nocích způsobuju já. Tsunami, zemětřesení, ekonomickou krizi, všechno já.

4) Proč si neuklidíš to oblečení z postele?
 - Protože si ho za pět minut obleču.

5) Proč mi nemůžeš s ničím pomoct?
 - Protože v mém podání je například mytí nádobí jeden velký epic-fail, na což mě obvykle upozorníš ještě dřív, než stihnu vzít do ruky první talířek.

6) To ti nevadí, že na to nevidíš?
 - Ne. Mám na to speciální zařízení od batmana, takže ke čtení nepotřebuju lampičku.

7) Proč to tam nedáš tak, jak to tam má být?
 - Protože je mi to tak jedno, že jsem za celých 20 let nestihla postřehnout v jakém pořadí se skládají skleničky do poličky, voňavky na sříňku, prádlo na šňůru, jednotlivé vlasy v ofině....

8)  To mě to necháš všechno udělat samotnou?
 - Ano.

9) Jak to, že ostatní v tvém věku, to považují za přirozené a ty to neděláš?
 - protože jsem nekulturní, sociopatické hovado beze smyslu pro kolektivní spolupráci a se zpomalenými kognitivními funkcemi.


10) Co zase děláš u toho počítače?
 - Pokouším se odprostit od reality, ukrývaje se v záhybech konejšivé virtuální flísové dečky a představuju si, že jsem úplně někde jinde.

1. 3. 2012

Milujte se a množte se

V určitém bodě se člověk přistihne, že většinu svého času tráví hleděním přes hlavy spolužáků z oken univerzitních budov a místo naděje na brzký konec ho naplní pouze pusté zoufalství. Je jaro a jsme vlastně zoufalí. Šílení z  toho přicházejícího něčeho co se nám lepí na paty a řve abychom něco udělali. A tak začneme pobíhat kolem a něco dělat. Někteří z nás si obarví vlasy na fialovo. Někteří se přihlásí na kurzy italštiny. Někdo odcestuje do Grónska a založí tam rodinu. A ten zbytek se potlouká po rodné hroudě a jako by nevěděl co s energií náhle přijatou, nevyloučenou a svým způsobem nevyloučitelnou. A tak se párujeme, vodíme za ruce, líbáme a souložíme. A někteří sedí doma a píšou dlouhé články na blogy.
Jako by bylo na světě najednou jenom krásně. Každý pohled z výloh kaváren v úplně novém světle, každá nová blbá lavička je trůn, nedejbože až začnou rašit poupata. Co se stane? Budeme se vrhat na ulicích po náhodných kolemjdoucích a s nepříčetným úsměvem nejen na rtech, ale i v očích budeme se družit až k smrti v křečovité extázi? Čím jsem starší, tím jako by mě každé nové roční období naplňovalo podvědomou hrůzou z neodvratné cesty ke smrti. Už nám nezbejvá moc času. Je jaro. Staňme se lepšími lidmi...
What the hell is happening....