14. 12. 2012

Fuck college, hello world

Zdravím po dlouhé a útrpné době, kdy jsem nedělala nic jiného, než se utápěla v nenávisti vůči přicházející a vlastně už "přišlé" zimě.
Mám pár novinek. Konečně (s vykřičníkem, dvěma či třemi) jsem se rozhodla opustit svou bezpředmětnou, úmornou a smutným způsobem nezajímavých lidí plnou vysokou školu a sháním práci jako au pair v Irsku nebo UK. Musím říct, že v momentě, kdy jsem se utvrdila v tom, že na další přednášku už mě nikdo nedostane, se mi ulevilo víc, než nadšenému konzumentovi ledového čaje, když po dvou hodinách v dopravní zácpě nalezne čerpací stanici.
Tudíž, právě jsem ve fázi, kdy procházím inzeráty, více méně úspěšně se mi daří komunikovat s host families a doufám, doufám a doufám.
Pokud mě sleduje nějaká budoucí, bývalá a nebo nynější au pairka, ráda o ní uslyším.
Pro zatím se loučím. Užijte si šílené období nadcházejících Vánoc.

Jull



29. 10. 2012

Mami, to není nutella, to je můj nový make up...

Jak by řekla Carrie Bradshaw : Halloween was comming and it got me thinking: Poznáme v dnešní době vůbec, co je líčení ke kostýmu a co každodenní vizáž? Odpověď zní : Ne, u velké spousty dívek ne.
Nechápejte mě špatně. Make-up mi v zásadě nevadí a ruku na srdce, neexistuje rozumně smýšlející žena, která by ho někdy v životě nepoužila. Jenže je tu malá drobnost. Mám buď vkus a nebo příliš málo vkusu na to, abych ocenila podkladový make-up nanášený zednickou špachtlí, oční víčka která přitahují samice pavíánů v období páření a řasy, se kterými se musí zacházet stejně opatrně jako s vidlemi, protože jejich tloušťka, ostrost a pravděpodobně i váha jsou srovnatelné.
Uznávám barvy na vlasy, nechodím moc bez podprsenky, používám žiletku, občas si učešu vlasy a když jdu do divadla, nosím boty na podpatku, tudíž není pochyb o tom, že nepatřím do kategorie objímačů stromů. Můj přístup k líčení zůstává kupodivu dost podobný jako přístup zmíněných objímačů a tudíž: Máte-li od přírody něco, co se vám tak úplně nelíbí, nemá smysl se to pokoušet schovat, k čemuž já dodávám : obzvláště ne za třícentimetrovou oranžovou omítkou z make-upu, PROTOŽE SE VÁM TO, SAKRA, STEJNĚ NEPOVEDE S BUDETE VYPADAT HNUSNĚ! Uf. A je to venku.
Když na ulici vidím slečnu, která by mohla být docela hezká, kdyby si obličej nepokryla pomalu schnoucím betonem v barvě čerstvě spadaného listí, působí to na mě ještě stále podobně šokujícím dojmem, jako kdyby si na ulici vykračovala od pasu dolů nahá. Nutno podotknout, že možná ani to by mě esteticky tolik netýralo jako výše zmíněné. Ano, pochopila jsem, že někteří lidé mají chyby. Pochopila jsem dokonce, že všichni lidé mají chyby. Mají na svůj vkus moc malé oči, moc šedé vlasy, odstávající uši, nevýrazné rty, velký nos, silné, nebo úzké obočí... Další věc, kterou zcela chápu je to, že se snaží svoje chyby zakrývat. Co ale nechápu je, proč při tom ze sebe musí udělat chodící horu plastelíny, která původního člověka, komplexní osobnost výraznou některými charakteristickými rysy promění v nedefinovatelné bezpohlavní monstrum.
Připadá vám, že máte nevýrazné lícní kosti? Nu tedy dobrá, pořiďte si tvářenku, naneste tvářenku rozumným způsobem na obličej... Voila! Problém vyřešen.
Jste nepřemýšlející, módní rubriky bravíčka hystericky vstřebávající halda kostí a svalů bez názoru a připadá vám, že máte nevýrazné lícní kosti? Nu tedy dobrá, pořiďte si tvářenku, co zrovna frčí, ať už je její barva a cena jakkoliv nevyhovující vaší pleti či finančnímu stavu, naneste příšernou drahou tvářenku monumentálně přes polovinu obličeje a voila! Problém vyřešen, protože nejen, že už nemáte nevýrazné lícní kosti, ale prakticky nemáte ani nic, co by připomínalo lidský obličej....


Achjo....

16. 10. 2012

Nemocní optimismem

Žijí ve světě plném světlých stránek. Všechno má pevný řád, budoucnost je růžová a pokud všechno půjde hladce (a ono určitě půjde), není důvod, proč by se neměla stát ještě růžovější. Lidé jsou veskrze milí, všechny problémy snadno řešitelné. Jednoduché body pro veselé prožití každého okamžiku života by se daly spočítat na prstech jedné ruky, stačí je jen následovat. Život nemá chybu.
Společnost si v jakémsi záchvatu tvoření eufemistických pojmenování zvykla nazývat osoby výše popsané optimisty. Sangviniky, bodrými, veselými, správnými lidmi, se kterými je dobré se stýkat a nechávat se inspirovat k podobnému způsobu života a myšlení a tuto teorii předhazovat průměrnému člověku jako ideální cíl jeho života. Štěstí! Jen více štěstí! Jen více bezstarostnosti, větru ve vlasech a spontánních nočních výletů k vodě...
Čekali jste, že budu mít výhrady? Správně.
Takzvaní či dokonce samozvaní optimisté totiž přivádějí spoustu lidí k nepříčetnosti. Většinou asi nepřemýšlíme nad tím proč, ale velká část z nás tím faktem není překvapena. Stejně jako se velká část z nás k tomu všemu cítí zahanbena, protože společensky uznávaný cíl milovat život a tryskat serotonin ze všech pórů není radno zpochybňovat, pokud se ovšem zrovna nevyžíváte v celoživotní roli zahořklého cynika. To je totiž přesně to, za co budete považování, pokud odvrhnete určený ideál jednoduchého života. Ale pokud je vám od boha dána schopnost sledovat věci ve škále barev širší, než je černá a bílá, pravděpodobně se nelibosti vůči "optimistickému" způsobu života nevyhnete.
Nemusíte se vzdát veškerého majetku, chodit v bederní roušce a hlásat všeobjímající rozmanitost zázračné planety Země, aby jste byli schopni si uvědomit, že všechno je relativní. Dobro je relativní, zlo je relativní, i vaše celý život hýčkané ustálené názory a postoje jsou relativní. Pochybování je přirozené, myšlenky nežijí v oplocených výbězích. To všechno berete jako fakt, pokud nejste optimista.
Stačí si představit život bez váhání nad podstatou toho, co činíme, život, který nám dává možnosti volby přirovnatelné k volbě dítěte rozhodujícího se mezi točenou zmrzlinou a pastou z nakažených švábů a člověku začínají buď vstávat vlasy na hlavě, nebo propadne blaženému snění o světě, do kterého by mohl za této situace pohodlně sklouznou. Pokud neexistují pochybnosti, problémy mizí. Pokud nemáme co zvažovat, životní cesta je starostí prostá. Naše antipatie vůči věčně veselým ledem tedy pravděpodobně není antipatií vůči pozitivnímu přístupu k životu, ale vůči mělkému prožívání a černobílému pohledu na svět, který v nich tušíme. Nešetrné osekání všech nejasností, které by mohly narušit hladký průběh událostí se jeví jako agresivní zásah do přirozené rozmanitosti světa, tím spíš, pokud se bytost tak v globálním hledisku nedůležitá, jako jeden jediný člověk snaží celou důmyslnou komplexnost onoho systému zjednodušit do několika bodů. Jednoduchost řešení a touha po jednoduchosti lidského života je totiž výrazným znakem jednoduchých duší.


7. 10. 2012

Run



Říjnová tryzna

Vím, že těch několik málo lidí, kteří pravidelně sledují tento blog jsou zvyklí na jinou atmosféru článků, než bude ten, který právě začínám psát. Nicméně, s příchodem podzimu, prodlužujících se nocí a úmorných dní ve škole mám pocit, že je třeba trochu zvážnět. Hlavně proto, že nepochybuji o tom, že spousta z nás je v tomhle období mnohem náchylnější na černé myšlenky a upřímně řečeno, ani já nejsem poslední dobou v obvykle sarkastické formě. Přišel  čas na konfesi.
Ale není třeba dál protahovat úvod, přejděme rovnou k věci. Před více než osmi měsíci naše rodina přišla o milovaného člena, mého dědečka. Tahle událost bylo první setkání s následky smrti v mém životě. Když umírali mí prarodiče, byla jsem tak malá, že jsem nebyla schopná plně prožít a možná ani pochopit dopad celé situace na mé okolí. Když tedy v lednu po půlročním boji s rakovinou děda odešel na věčnost, stalo se něco, co jsem nikdy předtím nezažila a ani nevěřila, že někdy můžu zažít.
Jako člověk, který má zkušenost s chronickou depresí jsem zvyklá na různé nepříjemné stavy mysli od iracionální strachu po neovladatelný smutek, ale čím déle se podobnými věcmi člověk musí vyrovnávat, tím víc se s nimi naučí zacházet. Něco takového jako smrt člena rodiny je pravděpodobně něco, na co se člověk nemůže nikdy připravit. Je zvláštní, jak naprostá likvidace může proběhnout v nitru člověka v momentě, kdy si uvědomí, že čas, který nestrávil se zemřelým už nikdy nebude delší nebo hodnotnější, že jsou věci, které se nikdy nedozví. Zní to jako fráze klišé, které zaznívají z každého filmu, avšak prožité v praxi se mění v malé osobní peklo, které chci na chvíli oživit, protože mám pocit, že jsou věci, které by měly být vyřčeny, dokud jsou v našich myslích dostatečně jasné, aby se daly vyjádřit slovy. Stejně tak cítím potřebu něco říct. Zanechat po něm něco víc než fotky a vzpomínky.
Stává se, že o věcech, které nejvíc bolí mlčíme. Celá naše rodina mlčela a stále mlčí ani já jsem nikdy neřekla nahlas nic, co by vyjádřilo míru devastace, kterou nejen mě, ale i lidem kolem mě jeho smrt způsobila. Myslím si, že vím proč se to děje. Nikdo se nechce veřejně vyznávat ze svého smutku, protože ví, že je to svým způsobem sebepoškozování. Nikdo se nechce znovu a znovu dívat na věci, kterého ničí. Jenže kdo pak zbývá, aby projevil respekt tím, že se otevřeně rozpláče, že přizná, nakolik zdrcený zůstal po smrti milovaného člověka.
Ještě teď, po devíti měsících jsou chvíle, kdy se mi vybavují detaily, které bych nejraději zase odehnala. Občas, když vařím kuřecí polévku, vzpomenu si, jak jsme jí dělávali s dědou, jak krájel mrkev a celer na přesně stejné kostičky s neomylnou přesností, ženou se mi slzy do očí a schovávám se k sobě do pokoje, aby se mě náhodou někdo ze spolubydlících nechtěl zeptat, co se mi stalo. Přitom jsem si naprosto jistá, že pár slov soustrasti by mi neuškodilo.
Milionkrát jsem si říkala, že bych měla něco udělat, abych přerušila diskrétní ticho, které se rozhostí pokaždé, když na dědu přijde řeč. Ulevilo by se mi, kdyby někdo projevil lítost nad tím, že vět opustila osoba, která měla v mém životě nezaměnitelné místo, člověk, kterého jsem respektovala věc, něž kohokoliv jiného. Aby někdo ocenil jeho životní úspěchy, nezapomněl na to, jak úžasný člověk to byl. Ale nikdy jsem nebyla schopná dostat se přes bariéru hrůzy z tím vyvolaných pocitů smutku.
Můj děda byl nejmilovanější mužskou postavou mého dětství, nejmoudřejší a nejvzdělanější člověk, kterého znám. Přinesl do mého života tolik zážitků, ukázal mi tolik míst, pohledů na svět a řekl mi tolik věcí, které mě přenesly přenesly přes některé překážky v životě s neskutečnou lehkostí a přirozeností, že nikdy nenajdu slova dostatečná k tomu, abych mu odpovídajícím způsobem poděkovala. Byl naprosto stabilním pevným bodem a podporou ve všem co jsem dělala a stejně tak i pro jeho rodinu. I po tom, co jsem vyrostla z naivní holčičí adorace jeho osobnosti, nikdy jsem nepřestala obdivovat jeho schopnost vypořádat se s jakoukoliv situací. Tím děsivější bylo pozorovat ho, jak se za šest měsíců ze zcela zdravého, energického člověka stává bezmocný, na ostatní odkázaný starý muž, stále příliš hrdý na to, aby nám dovolil mu poslední měsíce života poskytnout péči, kterou potřeboval.
Nikdy nezapomenu na večer, kdy mi má matka zavolala, že zemřel, stejně tak jako nikdy nezapomenu na to, jak si se mnou hrál, bral mě do cukrárny a do galerie, nezapomenu na nic, co mě na celý život ovlivnilo.
Na závěr bych chtěla projevit soustrast každému, kdo kdy přišel od drahého člověka. Byla bych ráda, kdyby existovala slova, která by plně vyjádřila hodnotu dobře prožitého lidského života. Kdybych mohla, napsala bych je. Existují věci, které by neměly odejít jen tak, bez rozloučení.








2. 10. 2012

Když to přejdete, nepřejde to.

Čaj horký, teplota zvýšená, nálada pod bodem mrazu. Podzimní viróza udeřila. A udeřila asi něčím dost těžkým, protože mi tím rozdrtila plíce a pořádně mě majzla i do hlavy. Ležím v posteli, která vzhledem připomíná hnízdo, kolem mě se povalují kapesníky, hrnečky od čaje, knihy, paralen, léky, alpa a z intelektuálně nenáročných seriálů, které jsou jediné, co jsem schopna svou oteklou ucpanou hlavu vstřebat, už mi začíná trochu hrabat.  A nejhorší na tom, je, že si ani pořádně nemůžu postěžovat na nepřízeň osudu, protože si za to z devadesáti procent můžu sama.
Širý světe, slyš pravdivé a tím víc otravné ponaučení : Přecházet jakoukoliv nemoc je velice nezodpovědné. Nedělejte to.
To je totiž tak.: Ve čtvrtek ráno se probudíte s lehkou bolestí hlavy a o něco málo neschopnější a otrávenější, než kterékoliv jiné ráno. Nevěnujete tomu velkou pozornost a jako prevenci si k snídani dopřejete něco plného vitaminů a minerálů, jako třeba koláček z pekárny na rohu. Zbytek dne je všechno v pořádku. V pátek ráno vás hlava bolí o trochu víc a malinko vás škrábe v krku. Vezmete si tedy cucavý bonbón, jistíte to šálkou a nic vás nemůže zastavit, aby jste si páteční večer užili pěkně nevázaně užili s lahví studeného nápoje na studeném čerstvém vzduchu.
V sobotu se situace přiostřuje, ale vy máte stále dojem, že všechno je v pořádku, že dávivý kašel je způsobený tím, kolik kouře jste včera večer nadýchali v baru a bolest hlavy a žaludeční nevolnost snad není ani třeba komentovat.
Neděle probíhá v duchu dospávání pátku a soboty a v pondělí není po bolesti ani vidu. Cítíte se výborně skoro celý týden, užíváte života, dokud se v pátek zase neobjeví nepříjemná bolest v krku. Ale co by nás to znervózňovalo, hurá do víru společnosti... A tak dále a tak dál. Poznává se někdo? Docela by mě potěšilo, kdyby ano. Nebyla bych tu jediný sebedestruktivní idiot.
Vzhledem k výše zmíněnému postupu vyrovnávání se s nemocí je nasnadě, že se někdy musí dostavit následky. Jako u každého normálního člověka se obvykle dostaví, když si naplánujete něco neodkladného ve škole nebo v práci, když má přijet babička, nebo jako já, zrovna v den, kdy máte samé povinné semináře s přísně hlídanou prezencí a doma bordel jako v tanku. A to si přeci nikdo nepřeje. Takže na závěr, znovu apeluji: Vy, tam venku, vy obklopení bakteriemi řinoucími se ze všech pórů a tělních otvorů podobných lidí jako jsem já, kteří chodí mezi lidi i polomrtví a napěchovaní infekčními nemocemi, cpěte se vitamíny a až poprvé zakašlete, padněte do postele, jako kdybyste právě zjistili, že máte těžkou tuberkulózu. Ušetříte si plno nepříjemností.


30. 9. 2012

Děti jsou naše budoucnost... Budoucnost mě fakt netankuje.

Představte si ten okamžik, kdy se osoba, připadající si zrovna velice důležitě usazuje v kavárně s notebookem, aby pokračovala na psaní své nové povídky (Ha, ha, jo, mluvím zase o sobě). Přinese si výbornou kávu a dortík a pokud má vedení kavárny hudební vkus, zaposlouchá se do příjemné hudby. Otevře dokument s rozdělanou prací a položí prsty na klávesnici, když v tom okamžiku se vhrne rodina s dětmi a všechno je rázem v háji borovém. Bylo by nesmyslné obviňovat děti, nebo jejich rodiče z toho, že jsou. Další nesmysl bych udělala, kdybych snad chtěla vinit kavárnu, že poskytuje pro děti vstřícné prostředí. Jediný, kdo je tady na straně zla, jaké ho popisuje obecně přijímaná definice, jsem, jako ve většině případů, já.
Každý, kdo na tomto blogu není poprvé už pravděpodobně stihl pochopit, že můj přístup k přirozené lidskosti je tak trochu posunutý. Posunutý směrem k nenávisti. Proto se jistě nikdo nebude divit, když řeknu, že děti, jakožto silné koncentráty lidskosti, jsou pro mě peklo na zemi.
Děti jsou, vážení přátelé, jako kaštany. Ano, jako kaštany. Dokud jsou malé a v očích většiny lidí nevinné, obalujeme je starostlivě do zelené slupky s trny, aby jim nikdo nemohl ublížit. Čímž na sebe přivoláváme záhubu, neboť jim tím dovolíme, aby se pod onou slupkou nepozorovaně vyvíjeli v balíky nekorigovaného a mnohdy dost hyperaktivního zla. Pak najednou, obvykle v momentě, kdy jsou vystaveny každodenní interakci se světem, spadnou na zem mezi nás, společenskými očekáváními ohoblované ubožáky a způsobí naprostý chaos.
Dítě neví, co se nesluší. Dítě neví a nemá sebemenší zájem o to, jaké je všeobecné mínění. Už vůbec ho nezajímají ostatní a tak, ten šťastný zcela sobecký tvor, nemá žádné zábrany. Ničí jakékoliv důležité společenské události, se samozřejmostí vlastní všemu, co činí, uvádí své příbuzné, známé, kolemjdoucí a všechny ostatní do rozpaků a hysterické osoby, jako jsem já, v záchvaty potlačovaného hněvu. Nejsem velkým příznivcem křesťanství, ale jedna z věcí, se kterou musím souhlasit je názor, že člověk je v podstatě zlý.
Nikdo neschvaluje, aby dospělý člověk pobíhal po kavárně a rozléval ostatním kávu. Přinejmenším by se o něj očekávalo, že kávu zaplatí a v horším případě by byl vyveden. Dospělého člověka zastaví policie, pokud se vrhne na ulici na zem vřískaje, že chce bonbón, nebo kebab, nebo ho tlačí botičky.To by si k dítěti nikdo nedovolil. No a není to škoda? Ráda bych se zasadilo o změnu všeobecného názoru, že děti se mají nechat býti dětmi a dospělí se mají chovat jako dospělí. Jak jsem už zmínila, děti neví, že kopat vás v tramvaji do holeně jen pro čirou radost z oné činnosti je nepřípustné. Tak proč bychom my měli mít problém s tím jim to výchovně vrátit? Netvrdím, že je zrovna dobrý nápad zlomit cizímu dítěti dobře mířeným kopancem nohu a nadosmrti ho tak zmrzačit, ale zamyslete se.... No, nebylo by to uvolňující to těm zmetkům moct alespoň jednou v životě oplatit?



27. 9. 2012

Inteligence národa...

Začíná akademický rok. Ano, přátelé, je to tak. Ruce se třesou, můj už tak bledý obličej se zbarvuje do světle zeleného odstínu křídy rozmazané na tabuli v přednáškovém sále. (květnatá metonymie, že? ) Dlouhé měsíce naprostého klidu, který čas od času narušila jen menší alkoholová smršť nebo nevyhnutelná rodinná oslava se řítí v nepropustnou temnotu  nekonečně dlouhých nocí, začínajících v pět hodin večer a končících v půl osmé ráno. V onu temnotu zažírající se do duše studenta jako to nedokáže nic jiného.
V této situaci jsem nucena si přiznat, že nastal, lidově řečeno, konec srandy. A co člověk dělá, když nastane konec srandy? Buď se může obrnit sarkasmem, (což pro mě nefunguje, protože poslední dobou se máčím v tak koncentrovaném odvaru cynismu, že by to normálního člověka zabilo) a nebo se nabízí možnost přemluvit sebe sama, že situace vlastně není zdaleka tak děsivá. (A to, jak jistě sami uznáte, není pro člověka dlícího ve zmíněném odvaru zrovna nejlehčí úkon).
Ve stavu prohlubující se deprese mě napadlo jen málo věcí, které se dají na procesu vysokoškolského vzdělávání považovat za pozitivní. Obvykle to bývají třeba lidé. Škoda, že nemám ráda většinu lidí. Ha. Ha, ha...

20. 9. 2012

Takže, posbíráme čelisti ze země...



Ráda bych poděkovala mému oblíbenému dámskému kolektivu, že mě nezklamal, když jsem předpokládala, že mu nic na dlouho neunikne. Dlouho jsem se tak nepobavila. Very bright, girls, very bright move. 



13. 9. 2012

Proč nenávidím ženy


Pravidelnější čtenáři si vzpomenou, že tohle téma jsem se tu jednou už vyjadřovala, ale nějak mi to nestačilo. Přesto, že jsem žena (a možná z části proto, že jsem žena) někdy trpím nesnesitelnou nenávistí vůči našemu plemeni. Nenávistí a studem, že k němu patřím. Vy, patriotky zdravého rozumu a zdravé sebeúcty, prosím, čtěte. Vy ostatní si jděte po svým

1) Neustále mají nějaký problém.
2) Nejsou ochotny sedět a mlčky uvažovat.
3) Stěžují si na svou váhu a vzhled, ale nedělají se sebou nic jiného, než že se pokryjí tunou make-upu a uklidní se čokoládou.
4) Očekávají, že k nim jejich velmi idealizovaný partner přijde sám od sebe, aniž by se musely snažit.
5) V kolektivu utvářejí nenávistné kroužky.
6) Jsou ochotné pohádat se naprosto o všem.
7) Nemají aktivní smysl pro humor.
8) Mají dojem, že jsou neskutečně rafinované co se týče svých nepodstatných žabomyších válek, což mohou ve skutečnosti vsugerovat jenom sobě a dalším podobně omezeným bytostem.
9) Mluví o emancipovanosti, ale nejsou samy schopny ani dojít na záchod.
10) Sledují módní trendy.
11) Berou vážně dámské časopisy.
12) Chodí namalované i pro rohlíky.
13) ve vztahu se stávají přitakávající kopií svého přítele.
14) Nikdy neřeknou, co vlastně chtějí a očekávají, že jim lidé vidí do hlavy.
15) Nikdy si nepřiznají, že nejsou středem zájmu.
16) Nikdy nejí před lidmi, aby nevypadaly nenažraně a to i když jsou tlusté.
17) Nenávidí espresso, protože jediná možná verze kávy je pro ně vanilkové latté se třemi cukry.
16) Nikdy si neumažou boty.
17) Neustále mrznou, pokud je venku méně než 10 stupňů.
18) Veřejně se kritizují, aby se jim dostalo lživé útěchy.
19) Nenávidí sex a nebo předstírají, že nenávidí sex.
20) Tropí hysterické scény
21) Neumí chlastat
22) Přehnaně žárlí a pak to popírají
23) Nosí boty na vysokých podpatcích, i když na nich neumí chodit.
24) Nemluví o ničem jiném než o mužích.
25) Předstírají orgasmus
26) S příchodem dětí naprosto zpitomí
27) Potřebují k životu ovladatelného pitomce
28) Nemají tolik sebeúcty, aby se přestaly oblékat jako děvky.
29) Dávají si své partnery do vztahu na facebooku.
30) za každou cenu se chtějí vdávat.
31) Nikdy se nesmí ušpinit.
32) Nikdy vás nevybídnou, aby jste s nimi něco podnikli a pak si stěžují, že se doma nudí.
33) V cizím městě se ztratí.

....

Prosím všechny zájemce a zájemkyně aby pokračovili v komentářích.

10. 9. 2012

Superhejt na začátek semestru

Ráda bych před světem hrdě prohlásila, že nenávidím svoje spolužačky. Nenávidím jejich umělé nehty, odbarvené vlasy, tupé úsměvy a stejnokroje složené z džínové minisukně a halenky z Orsaye. Nenávidím jejich modré oční stíny a odporně výrazné tvářenky, stejně tak jako nemůžu snést intelektuální typy, které naopak nemají ani ponětí o tom, co je holítko na nohy a deodorant, ale vždy nosí v podpaží pravidla pravopisu. Nenávidím lidi, kteří tráví letní prázdniny čtením podmínek a dat předzápisu v nadšeném očekávání dalšího semestru, aby pak mohli s hrůznou samozřejmostí poučovat na společných facebookových stránkách. Nenávidím tlusté metalistky s prasečími obličeji a ptačími mozky, které z nepochopitelného důvodu pobraly obrovskou hromadu rozčilujícího sebevědomí. Nenávidím je všechny tak šíleně, že moje čakry se proměnily v černé díry pohlcující naději a štěstí v okolí deseti kilometrů a karma si na mě připravuje obrovskou železnou palici infikovanou leprou a AIDS, aby mi všechnu tu nenávist hodila pěkně zpátky. Nenávidím jejich výrazy čišící přesvědčenou nadřazeností, jejich boty, jejich hlasy, jejich módní blogy.
Co si naopak užívám jsou pohrdavé výrazy, které se na mě upírají, když o půl hodiny později přijdu na přednášku nenamalovaná, ospalá, ve vytahané mikině a kávou v ruce, abych se zoufale zhroutila do jediné volné přední lavice, polevajíc přitom desku stolu. Zbožňuju, když jsem pravděpodobně jediná ze sto dvaceti lídí na hodině literatury, která rozebíranou báseň četla, protože jí připadala zajímavá a ne protože jí má v povinné četbě. Není nic lepšího, než když vím správnou odpověď a třídní šprtka ne. Miluju pocit zbytkového alkoholu v krvi na přednáškách od půl osmé. Miluju drby, co se o mě šíří.
Ach bože, to bude letos zase srandy...




30. 8. 2012

Insanity : 60 dní šílenství za mnou

A tady je zcela otevřený důkaz. Jen škoda těch prochlastných dní na fesťácích poslední měsíc. Mohlo být i lépe, mohlo být ale i mnohem hůř.
Je to zvláštní, protože jsem si výsledky kdoví proč představovala zázračnější ale stejně jsem na sebe neuvěřitelně hrdá. Welcome the Iron Woman...









A jako další .... THE ASYLUM!
Protože Insane is not insane enough.

26. 8. 2012

Vzpomínky na Trutnov

Vezmu to přímočaře. Na bránách trutnovského festivalu by melo být psáno "Vítejte v ráji." O tomhle festivalu toho bylo napsáno mnoho a tak nevím, jestli má smysl psát víc. Pro mě symbolizuje nejlepší zážitek tohoto léta. A snad i toho příštího a přespříštího a toho potom...





táborová povinná četba
hamaka

podpořte PUSSY RIOT!

Šťastná majitelka kelímku s růžovým vínem
skvadra

do každé rodiny kousek Trutnova
stvrzení festivalového sesterství

lennonky, tričko s náčelníkem Václavem, samizdat a náramek, výbava každého správného spolubojovníka nebo squaw


31. 7. 2012

Superhejt

Aktivisti všech zemí, vyližte si prdel. Každej  zachraňuje planetu a nežere maso a je hrozně smutnej z politiky, z dětí v Africe, každej debil bulí nad tim, že tohle bylo zbouráno a tamhle staví místo kulturáku obchoďák a že nemáme dost pitný vody pro celou planetu a že se nám vyčerpávaj neobnovitelný zdroje a 99% procent z nich nechodí jíst do mekáče jenom proto, aby je tam neviděl někdo z těch, co četli a slyšeli jejich fňukání nad tim, jak je to všechno hroznej reklamní tah na naše nebohý zmanipulovatelný mozečky. Vážení přátelé, obránci a odpůrci hnutí Duha, zachránci somálských sirotků, kteří o zachraňování jenom kecáte, rádoby milovníci morálky, zákona, pořádku, přírody, boha, kecálci a nečinný čumilové, vytáhněte prosim svoje svědomí z latrín a přestaňte prudit všechny kolem bezpředmětnýma blábolama o tom, jak je svět zlej. Nikdy jsem nebyla hrdější na to, že jenom dřepim a mlčim, když kolem sebe vidim ty řady blbců co sice taky jen dřepí. ale nezavřou o tom tlamy.

25. 7. 2012

Strč mrkvovej dort srzk krk...

Vážení přátelé, ve dnešní epizodě pořadu Pečení s nadřenci si připomeneme recept, v naší branži opomíjený od dob, kdy vznikly kuchyňské mixéry a jiné vymoženosti. Mrkvový koláč! Ano, je to tak. A v čem že to tví tajemství, kterým nás tento recept potěší? Nejen, že výsledek je zdravý a chutný, ale zároveň představuje velice účinné cvičení pro krásně pevné paže. Tak tedy hospodyňky, kulturisté, občané všeho věku, odhoďte elektrické přístroje a pište si.


Vraž do toho:



  • 5 velkých mrkví nastrouhaných na hrubo (v ruce, hlavně všechno pěkně v ruce)
  • dva banány
  • půl vaničky odtučněného tvarohu
  • vrchovatý hrnek ovesných vloček
  • dvě lžíce medu
  • lžíce mleté skořice
  • olej a mouka na vysypání formy
  • lžička jedlé sody a polovina sáčku prášku na pečení
Postup: Troubu rozehřejeme na 150 stupňů. Banány rozmixujeme s tvarohem a smícháme v míse s nastrouhanou mrkví. Vločky v hrnku namočíme a přimícháme do směsi. Přidáme med, skořici, nakonec sodu a prášek do pečiva. Hmota by neměla být moc tuhá. Podle potřeby můžeme přisypat trochu vloček. Těsto přemístíme do vysypané formy. Pečeme na 150 stupňů přibližně půl hodiny, pak zvýšíme na cca 180 a čtvrt hodiny dopékáme. Po dopečení by měl být dort uvnitř mokrý s křupavou krustou. Podávejte s tvarohem.


jak je vidno, se vzhledovou stránkou věci není třeba si dělat hlavu...





Nutkavá potřeba zvracet lidem do obličeje

Jsem misantrop. Intenzivně zaujatý misantrop a hodlám v tom pokračovat. Moje sebevědomí není nikterak závratné, ale pravidelně se dostávám do situace, kdy mi připadá, že proti lidem, které denně potkávám jsem nadměrně inteligentní, slušně vychovaná, slušně oblečená, dodržuji osobní hygienu a podle všeho si zasloužím být za to fyzicky a duševně týrána.
Když po sobě přečtu těch pár prvních řádků, děsím se, jaký totální nedostatek tolerance z nich čiší. jasně, jak se povídá, každý jsme jiný, žij a nech žít. Člověk by se z toho měl poučit a žít podle toho. Panenkomarjápodsrpenská, já bych děsně ráda! Jenže to by se stejnými hesly museli řídit i ostatní.
Říkám si, co za člověka vpadne do přeplněné tramvaje, vyrazí vám tašku s nákupem z ruky a ještě vám za to vynadá? Co za člověka sedí vedle vás v autobuse a nepřetržitě nahlas nadává, protože mu zrovna přestal fungovat telefon? Komu chybí schopnost vyjadřovat se ve smysluplných větách natolik, aby musel místo jednoduchého "S dovolením" odstrkávat lidi kolem sebe lokty? Odpověď na tyhle otázky zní : Přibližně tak každý třetí.
Možná, že jsem přecitlivělá, ale nedokážu se smířit s tím, že každý den někde potkám člověka, co na mě upřeně a pohrdavě zírá, leze mi do osobní zóny, způsobuje mi fyzickou bolest v dopravních prostředcích, předbíhá ve frontě, sleduje na zastávce každý můj lok z krabičky kefíru, komentuje moje dnešní oblečení a nebo mě jinak obtěžuje svým tělesným pachem, řevem, agresivním chováním nebo přehnanou přítulností.
Jsme hloupá, nesmyslně rozrostlá rasa, neumíme se chovat, myslíme si, že jsme to nejlepší, co tuhle planetu potkalo a ega nám rostou tak, že přesahují nejen naše fyzické schránky, ale lezou nám z oken. A jakkoliv jsem možná zahořklá a nenávistná, jsem si stoprocentně jistá, že mám pravdu.


23. 7. 2012

Bacha ať si to nekoupím, mohlo by to být určeno k jídlu!

"Sežer mě." Povídal banán ležící v regálu supermarketu. Přistoupil jsem k regálu, vzal jsem ho do obou rukou a řekl: "Ne."
"Sežer mě." Opakoval. Nakrucoval se mi v rukou, svůdně, jak nějaká levná děvka. Plný vitamínů. Žlutá protáhlá zrůda.
"Ne." Opakoval jsem a položil ho zpátky. Z dalšího regálu na mě zaútočila paprika. Červená, lesklá, křupavá. "No tak," řekla. "Stačí mě jen umýt a nakrájet..." Nakláněla se ze strany na stranu a její lesklá slupka se třpytila v umělém světle. Začal jsem couvat z oddělení ovoce a zeleniny dřív, než se mohlo stát něco hrozného. V uličce s moukami na mě vyskočily ovesné vločky. "Dělej, kup si nás." zašustily. Jsme plné bílkovin, zlepšíme tvé zdraví, stačí si nás dát ráno do jogurtu. Třeba támhle s banánem." Banán na regálu přitakal. Zmocnila se mě panika. Překročil jsem pytlík vloček a dal se do běhu k jedinému záchrannému bodu, který mě napadal. Chladnička s uzeninami byla blízko. A hned vedle majonézové saláty a krabí tyčinky. Udýchaný jsem doběhl až k nim a s úlevou hrábl po balíčku lovečáku a vlašáku. V tom se ale stalo něco, s čím jsem nepočítal. Z police mi přímo do košíku vypadla krutí šunka s devadesáti procenty masa ve složení. Zbledl jsem. Co teď. Rychle jsem jí nacpal zpátky na její místo a s lovečákem a salátem se rychle belhal dál. Ach, bože, zas to děsivé oddělení pečiva. Kolik celozrných housek a knackebrotů musí člověk minout, aby se dostal k poctivému českému rohlíku! Z cesty, vy vícezrné bestie, mé srdce patří bílému pečivu! "Rasisto!" řvala za mnou rustikální bageta, záda propečená do tmavě hněda, zatímco jsem roztřesenýma rukama strkal spokojeně se tvářící rohlíky do igelitového sáčku. Proletěl jsem oddělením pečiva, raději se obloukem vyhnul mléčným výrobkům a masu, co kdyby mě zas zastavila nějaká ryba a chtěla se mnou chvíli mluvit o mém vztahu k omega mastným kyselinám. Oddechl jsem si až v uličce se sladkostmi. Všechny se na mě vlídně usmívaly, vůbec se mi nevnucovaly, barevné, voňavé, krásné... Popadl jsem několik sáčků s želatinovými bonbony a sedm tatranek, přidal něco pomerančové limonády (za horlivého pokřiku balené neperlivé vody) a zamířil ke kase. Srdce mi v hrudi tlouklo jako šílené a na čele mi vyrážel studený pot....


Doufám, že je vám už jasné, jak strašnou oběť musí přinášet běžný občan, kdykoliv se pokusí navštívit supermarket. Tlak levných a zdravých potravin je totiž přímo nesnesitelný. A, pane na nebi, co teprve letní slevy na ovoce a zeleninu! Neuvěřitelně stresující. Kolik práce dá dostat se k pokladně a v košíku nemít nic jiného, než bílé pečivo, uzeninu, máslo a několik sladkostí. Málo kdo chápe, kolik vůle člověk potřebuje, aby došel až k placení, aniž by přidal k nákupu ovoce. Proč s tím proboha nikdo nic neudělá, vždyť se to šíří jako mor. Pokaždé, když vykládám zboží na pás, objeví se někdo, kdo si kupuje salát. Hlávkový salát! No chápete to někdo?


toto je špatné, pozor na to

22. 7. 2012

La célébration avec mousse au chocolat

Vítězství, oslava, čokoláda. Všechny tyhle tři pozitivní věci v jednom dni. Dnes jsem slavnostně, louži potu, usupěná a nadávající pro dámu zcela nevhodným způsobem dokončila poslední workout prvního měsíce Insanity programu. Endorfiny mi právě lítají ven ušima. K tomu má dokonala spolubydlící dnes narazila v DM drogerii na skvělou, přírodní a neskutečně výbornou mousse au chocolate (pozn. redakce: titulek článku pro mě, francouzského jazyka zcela neznalou, přeložila ona). Nejen, že jí duchapřítomně odchytila ve slevě a přinesla jí domů, ale dovolila mi si jí ochutnat,  takže  připadla na sváteční recovery food po svátečním výročním cvičení. Ve sto gramech má sice tahle s Nutellou nesrovnatelná lahůdka 500 kcal, ale to leckterá pochutina, takže pokud se jí nehodláte zrůdně cpát, nemusíte se obávat, že by na vás zanechala horší následky než dokonalé uspokojení chuťových buněk. K tomu si můžete být téměř jistí, že tahle záležitost z ekologického zemědělství nelikviduje planetu víc, než je nezbytně nutné. takže, ladies and gentlemen, give it up for... ALNATURA! (a taky pro mě, jelikož jsem skutečně vytrvalá sportovkyně)

Slunce v duši a nerušený průběh večera přeje Jull

P.S. Dnešním dnem jsem dosáhla roztomilých 34 pravidelných čtenářů, což je pro blog mého formátu úspěch, takže tímto díky všem, co mě rádi čtou a rádi komentují.


20. 7. 2012

Líná kuchařka, dobrá kuchařka

Moje maminka si myslí, že neumím vařit. Nedávno na to přišla řeč, když má čtrnáctiletá, velice nadaná sestra uvařila jednu ze svých vynikajících kuřecích polévek. Celá rodina byla nadšena, opěvovala její schopnosti a srovnávala jí, jak už to bývá, se mnou, směsicí stejných genů. A tak jsem se dozvěděla, že neumím vařit. Respektive, cituji: "Vždycky tak něco splácám". Nejdřív jsem se, samo sebou, urazila. Ale jak mi to běželo hlavou, musela jsem uznat, že to je vlastně pravda. Klíčová je jedna věc. Vysvětlím vám rozdíl mezi mým přístupem k vaření a přístupem mé matky (abych vás neuvedla v omyl, skvělé kuchařky), potažmo po ní nadané sestry.
Moje maminka je žena, která k plotně přistupuje s jasným plánem a přímou vizí konečného dokonalého pokrmu. Přichystá si všechny suroviny, připraví je na chlup tak, jak se jí to nejvíc líbí, pokud je třeba, den předem naloží svíčkovou, nikdy do ní nedá moc mrkve, nebo moc bobkového listu, vždycky ví kam sáhnout a výsledkem je plnohodnotné domácí jídlo výborné chuti připravené posloužit svému účelu, tedy k nakrmení rodiny. Tím je mise splněna. Naprosto stejný přístup zdědila i sestra a k tomuto základu přidává sobě vlastní promyšlené vychytávky.
Oproti nim, je můj pobyt v kuchyni esencí chaosu. Přicházím sice také s plánem, ale odcházím s něčím, co se  s původním plánem moc neslučuje. Jakmile začnu vařit, stává se ze mě chemik v bílém plášti, zvědavě upouštějící jednotlivé ingredience do zkumavek a Petriho misek v radostném očekávání reakce či výbuchu, který na sebe obvykle nenechá dlouho čekat. A proto kuchyně po ukončení mé kuchařské seance skutečně vypadá, jako kdyby v ní vybuchl tlakový hrnec se všemi ten den použitými přísadami. A jelikož jsem (další markantní rozdíl mezi povahou mnou a povahou mé matky) neskutečně neochotna věnovat čas něčemu tak málo povznášejícímu jako jsou domácí práce, snažím se eliminovat množství použitých zkumavek, spojených nádob a mikroskopů co nejvíc to jde. Svíčkovou jsem vařila jednou a bylo to jedinečné dobrodružství. Na celý život. Jednou jsem to zvládla, úloha má řešení, hurá. Řídím se heslem: "Čím méně času to zabere a čím méně nádobí budu muset umýt, tím lepší jídlo." Výsledkem jsou jídla obecně známá jako jídla "v jednom hrnci" a další nebezpečně praktické vynálezy. Lenost je totiž, přátelé, hnacím motorem vědy!


Několik pravidel pro rychlé odbavení:

  • pokud je potravina balená ve vlastní misce, nemíchejte jí v jiné
  • pokud to nemusíte mixovat mixérem, nedělejte to
  • pokud se to musí mixovat mixérem, neplačte
  • pokud se z něčeho může vyvařit voda, aniž by se to zkazilo, nechte jí vyvařit, odpadne mytí cedníku
  • pokud se něco připálilo ke dnu, kápněte do toho jar a nechte to na sporáku chvilku bublat na nejmenší teplotu
  • Nevařte nic v hrnci, ve kterém se všechno připálí, pokud to můžete udělat v nepřilnavé pánvi
  • pokud to nemusí mít dokonalý tvar a texturu, nedělejte tomu doknalý tvar a texturu a nazvěte to rustikálním nebo domácím
Věřím, že většina těchhle věcí už vás někdy napadla, ale pro jistotu, přidám dnešní zcela banální recept na jednohrncové těstoviny s brokolicí. Odhadem vyjdou maximálně na 400 kcal a k umytí pak zbude je nůž, vidlička, prkýnko na krájení a pánev.

Do velké pánve nalijeme po dně v konvici předem uvařenou horkou vodu, osolíme, vhodíme hrst těstovin a vrhneme se na krájení brokolice. Mělo by jí být tak o třetinu víc, než těstovin. Nakrájenou jí přidáme do pánve, všechno dolijeme vodou tak, aby brokolice byla namočená do poloviny a těstoviny celé, necháme vysokou teplotu a čekáme, než se všechna voda vypaří, v té době by mělo být už všechno uvařené do měkka. Mezi tím, co se voda vypařuje si nakrájíme stroužek česneku na jemno přidáme ho do vaničky s cottage cheese light, všechno trochu opepříme, a osolíme a opatrně promačkáme vidličkou, aby se se větší kousky rozlámaly. Můžeme přidat i trochu kari. Až bude voda skoro vypařená, nalijeme obsah misky do pánve, mícháme, než se kousky cottage trochu rozpustí a můžeme jíst. Na obrázku jsou těstoviny sypané špetkou sezamových semínek.

Jak je vidno, na receptu není nic přelomového. Samozřejmě až na můj dokonale geniální a hystericky praktický laxní přístup k povinnostem. Celá příprava zabere maximálně 15 minut. tak ať mi nikdo neříká, že nemá čas vařit. Brou...







Vzrušující volné dny

Připadam si, jako kdyby mi pršelo už i v hlavě. V bytě se dá ale taky zažít plno fascinujících dobrodružství, že...Třeba s úžasně nahodilým uspořádáním pírek do vlasů. Toliko k akčním prázdninám.










19. 7. 2012

Ryba se zázvorem



Já vim, vypadá to hrozně. Původně jsem ani neměla v plánu to dávat na blog, ale ve výsledku byla chuť tak super, že se prostě  musím podělit. Recept je tak banální, že nemá smysl se s ním dlouho rozepisovat.
V misce smícháme cca 3 cm nastrouhaného zázvoru, promícháme se lžící olivového oleje, solí, pepřem, přidáme asi 100g nízkotučného jogurtu, naložíme do směsi rybu (treska) a necháme v lednici odležet. Přibližně po dvou hodinách všechno vylijeme na rozpálenou pánev, opečeme zprudka z obou stran, stáhneme plamen a pomalu dopékáme. Pak přidáme k rybě na pánev hrášek a zelené fazolky, osolíme, přikrájíme trochu jarní cibulky a je hotovo. Doporučuju podávat s kouskem citrónu.


18. 7. 2012

Mňam, to je ale hummus

Dneska jsem uvařila hromadu hummusu. Což by čistě foneticky nebylo nic příznivého, ale ještě že to tu máme pěkně napsáno, takže se radujme! Hummus je záležitost velmi výživná, takže pozor na množství, které do sebe nacpete, jedna lžíce je odhadovaná cca na 23 kcal (což znamená, že po všem ochutnávání a následné "oficiální" porci jsem už docela nad limitem :) Má v sobě plno vápníku, železa a vůbec všeho, takže je pokrmem, lidově řečeno, proti smrti.


Vraž do toho:

  • 400 g vařené cizrny
  • čtyři stroužky česneku
  • dvě hrsti čestvé bazalky
  • olivový olej
  • šťáva z půlky citrónu
  • sůl, pepř
  • vodu, podle toho, jak chceme hmotu vláčnou
Postup není žádná věda. Cizrnu přes noc namočíme, pak neosolenou vaříme asi hodinu, dokud se po stisknutí nerozpadne mezi prsty. Pak jí rozmixujeme, nejlépe v kuchyňském robotu. Já to dělala tyčovým mixérem, protože jiný nemám a nešlo to zrovna lehce. Všechno jemně zalijeme olivovým olejem, trochou vody, přidáme nasekaný česnek a bazalku, sůl a pepř a mixujeme tak dlouho, dokud hmota není hladká. Podávat jde se zeleninou, pečivem... Můj poslední vynález je přidat trochu jogurtu.


11. 7. 2012

14 days of insanity

Dnes je den číslo šestnáct. Moc tomu nevěřim. Hrozně mi to utíká. Chtěla jsem se původně pochlubit všema fotkama, co jsem si udělala na porovnání, ale teď se najednou nějak stydim. Přece jenom, polonahhý fotky jsem ještě nikdy na net nedávala. Podívejte se tedy na moje záda a rozhodněte se, jestli se udály změny. O
Dig deeper, woe.


10. 7. 2012

Kašing za cash



Zjistila jsem, že v Tescu nemaj kus kus. Taky maj všechny košíky rozflákaný. Asi se někdo neunes, že nemají kus kus.  Tak jsem se napakovala alespoň od pana Dr. Otkera a pořídila kašičky. Slibují rychlou přípravu plnohodnotné snídaně a to vše ve 209 kcal, což znamená, že si k tomu ještě něco kolem 200 kcal klidně dát můžu a pokud to rychlý bude, dost se mi to hodí, protože vstávám v půl pátý. A to se mi nelíbí.

Ve spodní části fotografie si povšimněte mé zbrusu nové, doma dělané plátěné nákupní tašky, pozáviďte... A pak mi sdělte, jaké máte zkušenosti s kašičkami. Jsem totiž kašičkový maniak a ráda bych se do budoucna ještě poučila.


9. 7. 2012

Animated oldest friends

Konečně jsem dočkala, konečně jsem si ho vydupala. Tenhle báječnej, sentimentální dvojportrét na základě staré, stejně sentimentální fotky mi bude teď trůnit nad postelí a vyřvávat, že autorku veledíla znám. Dokonce jí znám už 12 let. Nechám si ho od ní podepsat a až dostuduje ilustraci a bude slavná, budu strašně machrovat a poskytovat rozhovory. Jull a Jackie jsou animovaný. Oujé.






Příspěvek se zdravým jídlem číslo 2325637806537494

Cvičim a vařim, A cvičim a vařim. A tak se pěkně podělím o recepty.

Kuřecí v medovo-hořčičné omáčce a salát co dům dal s kefírovou zálivkou
Kuře:

  • Jedno kuřecí prso
  • lžička hořčice
  • lžička medu
  • citrónová šťáva
  • pepř, sůl
Salát:
  • čínské zelí
  • libovolná zelenina
  • tři lžíze odtučněného kefírového mléka
  • provensálské koření
  • pepř
  • citrónová šťáva
Kuře den předem NAKLEPEME, potřeme medem a hořčicí, zalijeme polovinou hrnku vody s citrónovou šťávou, oslíme, opepříme a necháme naložené. Smažíme, dokud to neni vono. U salátu není co komentovat :)

veganská "řapíkatá" polévka, co vypadá jako přesnídávka

  • Půl velké cibule na jemno
  • dvě mrkve
  • svazek řapíkatého celeru
  • dva stroužky česneku (nebo míň, podle toho, kolik dáte mrkve)
  • sůl, pepř, zelennový bujón
  • špetka rozmarýnu
  • bazalka
Osmahneme cibulku, zalijeme vodu, přidáme bujón, zeleninu vaříme do změknutí, rozmixujeme, dokořeníme a pak si s tím dělejte co chcete, ale já jí snědla.


A na závěr bez receptu: důkaz mé oddanosti vůči cottage sýru


8. 7. 2012

Jak řešit smrad

Poslední dny si přeju být akvabela. Akvabely mají skvělé povolání. Jsou často ve vodě, tudíž jim není horko. A potom, a to hlavně, mají kolíčky na nose. Takže nejen, že jim není horko, hlavně nic necítí. To je prostě skvělý. Taky závidím alergikům, protože mají věčně ucpaný nosy. Závidím lidem po plastice nosu, kteří mají obě nosní dírky zacpané obrovskými kusy vaty. Protože, víte co? Lidi smrdí.
Strašně, intenzivně, vytrvale smrdí. Smrdí v tramvaji, smrdí v autobuse, smrdí na koupališti, v práci, smrdí i v restauraci, ve frontě v obchodě, smrdí na ulici a smrdí určitě i u sebe doma, ale to je mi jedno, protože nejsem masochista, abych lezla do bytu někoho, kdo smrdí. Doma ať si smrdí jak chtějí, pokud zrovna nebydlí vedle mě a hodně nevětrá.
Vyvstává tady otázka, která se mi honí hlavou už od chvíle, kdy začalo léto a s ním i vedro a přítomnost lidského puchu se rozšířila jako pandemie po celém městě, ne-li státě. Proč je těch smrdících lidí tolik? To, že se zvedla teplota a tím přirozeně i produkce lidského potu a rychlost šíření smradů vzduchem, přece nijak nesouvisí s tím, že každý den potkáte desítky, stovky, snad tisíce rozličně páchnoucích lidí s obrovskými mokrými koláči v podpaží.
Jak je to dlouho, co byl vynalezen deodorant? Jak je to dlouho, co spatřil světlo světa antiperspirant? Dlouho. Už několik desítek let máme, lidé drazí, možnost nesmrdět. Můžeme jít do obchodu, (kdo by si nebyl jist do jakého, poradím, že obvykle je to drogerie) a zakoupit si za směšný či méně směšný peníz , sprej, nebo jinou formu onoho zázračného produktu, který nás poměrně jednoduše a na dobu dostatečně zbaví tělesného zápachu.
Vzhledem k tomu, že spousta spoluobčanů se o této vymoženosti stále ještě nedozvěděla a je tedy dobře možné, že si není zcela jista, jak tento výrobek  používat a nebo jak k němu přistupovat, cítím se povinna v dalších řádkách vytvořit krátkého průvodce k užití deodorantu či antiperspirantu, který by měl náhodnému návštěvníkovi tohoto blogu, a nebo přímo nováčku, který s antiperspiranty/deodoranty teprve začíná a vyhledal si tedy na internetu potřebné informace, tyto informace poskytnout, a tím přispět k celkově osvětě.
Tak tedy, pro začátek je nutné vědět, že deodoranty a antiperspiranty (dále jen DD a AP) jsou produkty zcela zdravotně nezávadné, dermatologicky testované a tedy zcela bezpečné. Zakoupit je lze nejen ve specializovaných prodejnách jako jsou drogerie, ale i v odděleních větších supermarketů, obvykle mezi kosmetikou. Existuje několik druhů, ale jejich četností se dnes zaobírat nebudu. V základě je třeba vědět, že se nanášeji na čistou, umytou kůži na místa, kde se člověk nejvíce potí. To obvykle znamená oblast podpaží, dolní část zad, či nohy, na které existují různorodé spreje. Návod jak užívat produkty je popsán níže:

1)Než odejdeme z domova a než si oblékneme čisté oblečení, naneseme deodorant na problematické místo, (zde užijeme příkladu podpaží)
2) Deodoranty mají různou dobu trvání a proto, jakmile začneme mít pocit, že se začínáme opět nadměrně pocit, nalezneme klidnou lokaci, produkt vyjmeme z místa, na které jsme ho uložili před odchodem a aplikaci zopakujeme.


Mimo produkty jako jsou DD a AP, lze tělesnému pachu zabránit i jinými způsoby. Mé tři nejoblíbenější jsou mytí těla a zubní hygiena, častá obměna zpoceného a jinak špinavého prádla a volba vhodné obuvi a antiperspirantu na nohy. Mluvme upřímně: I jinak neomylné autorce tohoto článku se občas stane, jsme jen lidé, že přijde domů a, nebudeme chodit horké kaše, jí smrdí nohy. Ale to není důvod k zoufalství! Celá situace jde rychle řešit prostým vložením končetin do teplé vody a aplikací malého množství mýdla či sprchového gelu s libovolnou vůní tento problém odstranit. Stejný postup funguje i na všechny další části těla.

Doufám, že můj článek se stane přínosným pro mnoho ztracených duší, které dosud bloudí našimi rozpálenými městy a vískami bez tolik potřebných informací. Prosím, nebojte se rozšiřovat osvětu mezi obyvatelstvo a v případě nejasností se na mě neostýchejte obrátit s dotazy na emailové adrese U_stink@seznam.cz

7. 7. 2012

Dizzy

Déšť, slunce, déšť, slunce, déšť....Je čas říct počasí : "Díky, že se snažíš nezapadnout do stereotypu, ale už toho bylo dost, kámo." Právě ležím v posteli a moc se nehýbu, protože když se pohnu, udělají se mi mžitky před očima. Kolem je bordel, v kuchyně hromada nádobí, koupelna vypadá jak po vodní bitvě a z koberce lezou cucky, čehož jsem si stihla laskavě povšimnout, když jsem se ještě před půl hodinou válela na zemi pokoušejíc se překonat sama sebe při dalším "Insanity session". Je mi blbě. Hodně blbě. Jediné, co jsme zvládla bylo spát, probudit se, uvařit si oběd a zase zalézt do postele. Miluju změny tlaku. Přeju příjemné letní bouřky.

dnešní (zatim jediná) světlá chvilka - oběd




6. 7. 2012

How the fuck is it July already?




tak dlouho jsme čekali, až jsme se dočkali. Prázdniny, vole. Plno času. Můžeme provozovat outdoorový sporty. Můžeme sedět ještě v jedenáct venku s vínem, aniž by nám byla kosa. Volejte sláva.


Snídaně u mý osobní malý "zahrady"





rodinné barvení vlasů (figurují z leva: sestra, sestra dvě)
dajrekšns
A prej že cvičení tě udělá sexy aneb makáme na postavě do plavek
Nízkorozpočtové vylepšování studentského bytu
zrůdná ovarová párty na oslavu konce zkouškovýho