28. 7. 2011

Go Soya! Veganský týden, den druhý

Ó, bože, co jsem to udělala. Hned druhý den se začínám setkávat se základními problémy. Jedním z nich je pečivo. Jestli mě rozum nemate, v běžných potravinách jako jsou rohlíky nebo chleba není nic jako mléko nebo vejce. Další problém je ovšem zjistit v čem je či není sušená syrovátka nebo podobné dehydrované mléčné výmysly. Nehledě na to, že jsem zjistila, že občas nemám ani pojem o tom, z čeho se skládají věci, které běžně jím. Například droždí. Léta jsem měla mylný dojem, že se ty smrdutý kostičky vyrábějí z mléka. No... ,kdo je bez viny ať hodí kamenem, žejo.
Další naprosto mylná představa se týkala tofu. Ne. Není to sýr. Fakt ne. tento fakt mě na jednu stranu zahanbil, ale zahanbení vzápětí přebila šílená radost, protože tofu.... Je prostě tofu. Takže, ladies and gentlemen, here comes the hero! *standing ovations* Oblíbený nesýre, vítej v projektu Veganský týden. Jsme rádi, že tě mezi sebe můžeme přivítat.
Co se týče dnešního jídelníčku, snídaně se opět neřešila, takže čítala asi tři mini banány a štědrý příděl melounu. Oběd byl poměrně nekomplikovaný a recept jsem si v podstatě vycucala z prstu na základě toho, že jsem v ledničce našla řapíkatý celer. Stačilo ho uvařit, osolit, zakápnout citrónem, trochu obalit v mouce a hodit na pánev. jako příloha posloužily klasické šťouchané brambory s cibulkou, tentokrát ještě se strouhanou mrkví. Obrázek níž.


Musím říct, že ačkoliv to vypadalo trochu jako kočičí zvratky, vážně jsem si pochutnala. Tím byl tedy oběd vyřešen.

Už od včerejška jsem se těšila na to, až vpadnu do supermarketu do oddělení bio a budu bezhlavě vrhat do košíku každou druhou věc, načež se zkroušeně odplížím, zbavena všech momentálně dostupných financí. Ve výsledku jsem odešla zcela nepoznamenána finanční hodnotou věci, protože má drahá matka projevila nevídané porozumění a zakoupila litr sójového mléka a sójový dezert s čokoládovou příchutí, to vše na vlastní náklady. K většímu nákupu jsem se vůbec nedostala, i když mi padlo do oka dost věcí, jako třeba rýžové nudle a nebo cous cous.
Musím poznamenat, že pokoušet se nalít sójové mléko do kávy byl akt který, abych byla upřímná, málem vyvrcholil tryskáním mohutného gejzíru natrávené potravy z orálních partií. Hnus. Oproti tomu byl dezert k nerozeznání od klasických čokoládových pudinků, které najdete v každém regále s jogurty. Myslím, že do konce týdne si jich ještě pár pořídím. I když cena 18kč za cca 70g mi náladu zrovna nezvedá.

Z nějakého důvodu mám teď pořád hlad. Nevím, jestli to přičítat tomu, že teď v podstatě pořád myslím na jídlo, hledám recepty a přemítám, co k večeři/obědu/snídani, nebo mě neustálé cpaní se zeleninou prostě nezasytí. Jako příklad můžu uvést večeři, která se skládala z rajčatové omáčky s jarní cibulkou a rýže. Nemám ponětí, kdy jsem naposled snědla tolik rýže. Vážně. Co se děje s mým žaludkem?

A mimochodem. Po přidání dvou lžic kakaa a dvou lžic cukru do cca dvou decilitrů sójového mléka lze docílit poměrně pitelné směsi. S kýženým klasickým  "kravským" kakaem ovšem nesrovnatelné.

Přejte mi štěstí.

27. 7. 2011

Go Mrkev!

Vážení a milí, vrhalo se TO na mě už dlouhou dobu ze všech stran. Nutno podotknout, že vzhledem ke složení mého seznamu přátel se to na mě vrhalo většinou ve formě velmi nadneseného posměchu na adresu lidí, kteří se z nějakého, mě dosud neznámého důvodu rozhodli stát se vegany. V návaznosti na časté narážky, které slýchám v okolí, jsem se na chvíli zamyslela a došla k závěru, že o celé záležitosti skoro nic nevím. Mám pouze mlhavou představu o tom, jestli jsou příznivci veganství oblíbení v kolektivu lidí, kteří se rádi a bez výčitek cpou masem a k snídani si klidně dají míchaná vajíčka, aniž by je pak pronásledovaly děsivé sny o klecových chovech.
Jak už jsem zmínila, časté setkávání se zmínkami o tomhle, pro většinu z nás nepochopitelném životním stylu, mě donutilo přemýšlet a zvažovat. Což ve výsledku vedlo k závěru, že musím nějak proniknout k podstatě věci, pěkně se pohrabat ve vlastní hlavě a malinko i v hlavách a svědomích ostatních.
A proto se já, poměrně klasicky vychovávaná dívka z poměrně normální a normálně se stravující rodiny, právě vrhám do akce s pracovním názvem "Veganský týden" (což doufám mluví za vše a mělo by to být akceptováno jako plnohodnotná záležitost, přestože vymýšlení názvu očividně nevyžadovalo nijak výraznou dávku kreativity).
Jak tento zajímavý název napovídá, jde o týdenní přechod na veganský jídelníček. Aby bylo zcela jasno, o týdenní přechod na veganský jídelníček člověka, který se o tuto problematiku dříve zajímal přibližně asi tak jako se ten chlápek se startkou v ruce sedící v knajpě vedle vás stará o neposkvrněnost vašich plic. Pro ty, jimž stále uniká má zábavná metafora, veganství mě nezajímalo vůbec. Krom tříměsíčního vegetariánství pramenícího z dočasnému odporu k přežvykování mrtvé svaloviny, a záchvatovitých přechodů na zdravou stravu za účelem snížení tělesné hmotnosti, jsem nikdy neměla potřebu cokoliv radikálně měnit na tom, co jím. Vzhledem k okolnostem tedy očekávám, že prvních pár dní budu mít co dělat, abych vůbec v okolí našla něco, co můžu pozřít.
Akce veganský týden (VT) byla původně plánovaná až od prvního dne následujícího měsíce, jenže o náhody není nikdy nouze, a tak jsem ke včerejší večeři měla shodou okolností smaženou cuketu. K cuketě brambory, půl lahve sangrie a přátelskou společnost s podobnými ambicemi jako mám momentálně já, čili, uvrhnout své tělo a mysl na čas do nezvyklé situace. A tak, když už jsme tak pěkně začali, proč v tom rovnou nepokračovat.
V následujících sedmi dnech se pokusím alespoň trochu přiblížit smýšlení "vyznavačů" veganství, zkusím žít jejich běžný život a mimo jiné se konečně dozvědět, vo co v teda vlastně de. K tomu mi dopomáhej Google.

Julliin Veganský týden: den 1.

Snídaně mě přepadla naprosto nepřipravenou. Je právě 9:47 ráno a já zjišťuji, že bych si dala kávu. S mlékem. S velkým možstvím mléka a cukru. Ale mléko je z krávy a jelikož byla kráva pravděpodobně utiskována a bylo jí ošklivě ubližováno, když byla dojena, (podrobnosti se pokusím zjistit časem), tak si budu muset sehnat mléko sójové a nebo se na něj vykašlat úplně a bez mléka by to prostě nešlo. Jelikož jsem se k celé téhle záležitosti rozhodla včera v devět hodin večer, nenakoupila jsem nic dopředu. Snídaně, kterou bych za normálních okolností vyřešila třeba chlebem se sýrem  byla tedy odbyta dvěma mrkvemi a jednou nektarinkou.

Oběd:
Na kávu jsem zapomněla, protože můj mozek zaměstnávalo pátrání po receptech, převážně na stránce http://www.jimejinak.cz/ . Tenhle web můžu z prozatimní zkušenosti doporučit, ale vaření podle jejich receptů chce předchozí nákup a přípravu, což znamená, že ve vaší obyčejné středostavovsky naplněné ledničce většinou není to, co byste zrovna potřebovali. Pokud tam teda není hromada zeleniny, což byl zrovna můj případ a tak se obědem stal jakýsi guláš s množstvím cibule a papriky s rýží.
Mimo to jsem dostala příšernou chuť na kakao. Zajímalo by mě, jestli by byla tak intenzivní, i kdybych se nerozhodla, že mléko je pro mě na týden tabu. Zmrzlina by taky nebyla od věci.

3. 7. 2011

VIV

Ó, vítejte, drazí přátelé, vítejte u dalšího dílu seriálu Velmi iritující vztahy. (tento seriál vám přináší paštika Paznecht. Pro vaše děti to nejlepší.)
V minulém díle jste viděli: Martinova schůzka s Janou dopadla fiaskem. Odchází domů zdrcen a svěřuje se své ženě, tak, aby nic nepoznala. Celou věc zahraje šikovně do outu a ještě uleví ztrápenému srdci v náruči své milující ženy. Jana stále řeší svůj minulý vztah a podvědomě se snaží ho obnovit. Do toho přichází šokující zpráva. Janin dlouho nezvěstný otec umírá a přeje si dívku vidět....
Už je to tak. Jak jde čas, začínám mít nepříjemný dojem, že ty nejméně rafinované televizní seriály jsou ve skutečnosti zdaleka nejrealističtějším zobrazením toho, co ve skutečnosti děláme se svými city. Někdy dokonce lituji, že jsem nebyla obdařena jménem Juanita a nemám přítele jménem Jose Armando, jehož nejlepší přítel Carlos je ve skutečnosti mým bratrem, o čemž samozřejmě nevím a podvádím s ním Josého Armanda v domě svého otce, o kterém si myslím, že je můj dědeček.
Tolik si libujeme v chaosu. Ach. Proč si dnes dramaticky nezaplakat? Proč se nevrhnout na kbelík zmrzliny u romantického filmu? Nechme si přeci do našich středostavovských životů vniknout trochu toho skutečného žití! Odstraňme ze sebe poslední zbytky osobní cti a vleťme po hlavě přímo do žumpy sentimentality, pořiďme si pumpičky na ega, jež nám dávají na několik chatrných okamžiků konejšivý dojem, že máme skutečné, stereotypem nezničené city.
Jsme jako kobylky. Sežereme všechno, co se kolem nás pohne. Ježiš, láska! Rychle, Véno, přines lopatu, já zajdu pro kolečko!
Jsou muži a ženy, kteří dokážou udržovat vztah se dvěma či více partnery najednou, aniž by to pro ně ve výsledku znamenalo nepříjemnosti. Tito muži a ženy jsou sráči bez špetky charakteru, ale budiž, přičteme jim k dobru vynikající organizační talent, který jim bohužel, co se týče morálního hlediska celé věci, nikterak nevylepšuje skóre.
A pak jsou ti, kteří udržet vztah s více partnery neumí, přesto to dělají. To jsou sráči bez špetky charakteru a k tomu ještě absolutně bez invence a schopnosti nahlížet na celou situaci pružně. A ti, přátelé, jsou, lidově řečeno, úplně namydlený. I když musím přiznat, že ve společnosti se jim dostává větší oblíbenosti, protože se lehko stávají terčem vnitřního posměchu, který každý z nás občas potřebuje ventilovat, aby ulevil své mrzké lidské podstatě. Rychle, Véno, přines štokrle! Tadyhle za plotem jde ten chlívák, co podvádí svou Mařku s tou rajdou z pošty!
A i když, jak jsme už řekla, jsou takříkajíc namydlení, není to vlastně ještě něco, co bychom jim měli ve skrytu duše závidět? Jaký oni to žijí nespoutaný život! Plný pádů a vzestupů. Jaký to romantický přístup! Napíši o tom knihu. Napíši o tom sérii knih! Myslím, že by se mohly jmenovat podle něčeho na nebi. Třeba podle fází měsíce.

2. 7. 2011

O Bohu

Můj nevěřící dědeček mi kdysi řekl: "Až ti bude nejhůř, obracej se k Bohu." A myslel tím, ke svému vnitřnímu Bohu.
Ne, vlastně kecám. Nic takovýho nikdy neřekl. Ale jsem si naprosto jistá, že by to byl řekl, kdybych s ním o tom bývala byla mluvila. On často mluví o takových věcech. O vnitřním Bohu v každém z nás, o UFO, o umění a knihách. O tom, co je v životě důležité. Říká to asi proto, že bydlí na půdě, mezi svými obrazy, knihami a důležitými věcmi, jeho rodina si o něm myslí, že je šílený a už dávno musel zjistit, co má pro něj smysl, protože jinak by v téhle situaci nepřetrvával.
Přišla jsem jednou v sobotu ráno domů a obrátila se ke svému vnitřnímu Bohu.
A Bůh řekl:, "No, ty vole, tys musela bejt moc!"
A já věděla, že to je dobré. Že pro tuto chvíli si odpouštím, protože jsem všeobjímající alibista. A Bůh je velký, je milosrdný.