16. 6. 2011

Odvrácená strana Měsíce

V návaznosti na včerejší astronomickou "velkou událost", která na nás dnes vyskakuje z hlavní stránky Googlu a vedle vraždících okurek (Ano, je velmi obtížné umýt zeleninu pod tekoucí vodou) a stávky odborářů (pařba v metru tady ještě nebyla) plní hlavní stránky oblíbených serverů jako jsou třeba Novinky.cz, jsem dospěla ke zcela nepolitickému, zato však velice poetickému názoru. Při pohledu na stmívající se kouli na nebi a při pomyšlení na její odvrácenou část mě některé prvky společné s lidským charakterem vcelku pobavily.
Myslím, že není nikdo, kdo by se ve svém životě nepotkal člověka s jakousi osobní "odvrácenou stranou měsíce". Projevuje se to různě. A taky často.
Jak je známo, jakýkoli bližší vztah, třeba i city romantické, vyžadují jakýsi pevný základ, na kterém stavíme svoje chatrné domečky z karet, které se ve výsledku pokoušíme nazývat seriózním, nejlépe ještě smysluplným poutem mezi dvěma lidmi. Přístup k tomuto způsobem "mám odvrácenou stranu" tento téměř vždy marný boj dostává na rovinu, která není nikomu z nás příliš příjemná. Intimnější sblížení s osobou postiženou dojmem, že musí mít stále nějaké tajemství, je naprosto nemožné. 
Abych to uvedla na pravou míru: Nechtějte se dostat do situace, kdy ležíte ve dvě v noci v posteli a nutíte své mozkové buňky, aby se pražily v doruda rozžhavených zákrutech hlavy, zatímco se snažíte odhalit čísi odvrácenou stranu měsíce. Styky s chronickými tajnůstkáři mají své výhody. Hlavně proto, že je na nich pořád něco, po čem lze pátrat, což prodlužuje dobu, kdy se s dotyčným dobře bavíte.
Ale všechno má své nevýhody. Převážně pro ty z nás, kteří jsme se už narodili s hlavou v sousedově živém plotě, s odposlouchávacími zařízeními ve stále ještě reflexem sevřených pěstičkách a neuvěřitelnou zásobou otázek typu "Kdo? S kým? Jak? Čím?" a v neposlední řadě hlavně "Proč?", je déletrvající vztah s takovou osobou přímým lístkem do nekončícího vyčerpávajícího kruhu otázek.
Pakliže se někdo urputně snaží zabránit vám, abyste poznali jeho pravou podstatu, je tu několik důvodů proč tomu tak může být. 
Za prvé : Je jedním z následujících: Masový vrah, superhrdina, odborář, španělský pěstitel okurek, bývalý zaměstanec elektrárny Fukušima se sešroubovanou kyčlí a nebo zcela běžný člověk, kterého prostě vůbec nezajímáte a netouží vám o sobě cokoliv sdělit.
A nebo za druhé: Má tolik málo co nabídnout, že předstíraná zajímavost v pustině jeho osobního měsíce, je jediný způsob, jak si udržet zoufale potřebnou pozornost ostatních a lehce psychopatickým způsobem si pohrávat s dušemi zvědavců, kteří se pod jeho vlivem rozpadají jak dvě hodiny v papiňáku dušený ovar z malomocného. Nechte mě položit jednu základní otázku: Co si myslíte, že, sakra, je na té opravdové odvrácené straně Měsíce? 
Nic, samozřejmě. 
Je tam pár ostrých kamenů, pár oblých kamenů, nějaký ten prach a ze všeho nejvíc příšerná zima. Tak nějak podobně to vypadá na tom kýženém ukrývaném místě v hlavách vašich tajemných známých, přátel, nedejbože milenců a milenek, manželů či manželek.
A tak si tak říkám, proč se prostě nezvednout a nestrkat hlavy s čelovkami tam, kde má bejt tma a nejít se radši opalovat na družici někoho jinýho. 
Proč se pídit po pravdě, po čistotě a hloubce, když stejně někde hluboko uvnitř víme, že až se dopídíme k cíli, najdeme jenom pěknou nálož nedosolenýho těsta na houskový knedlíky s vlastní gravitací.

Ochocho cho

A víte co je ze všeho nejhorší? (Až po trpaslících samozřejmě) Spolužáci. Definitivně jsou to spolužáci. Spolužáci typu "Prošel jsi testem z dějin umění, ty šprte, šprte, šprte." Kdybychom byli na základní škole a já byla brýlatý chlapeček bez sebevědomí a dvacetikilovou nadváhou, má hlava by se právě účastnila přibližně tak desátého spláchnutí do klozetu. To se vyplatí pouze v případě, pokud máte hodně mastný vlasy a po ruce šampón.
Jak je možný, že dotaz ohledně realistický tendence gotickýho umění v někom vyvolává tak intenzivní vlnu posměchu? Protože jste dickheads.