19. 2. 2011

Co to děláš? Tohle není cool! Aneb společenská sebevražda.

Drazí mladí a neklidní.
Včerejší den jsem z velké části věnovala poslechem skupiny Paramore.
Ó, pardon, vlastně, chtěla jsem říct, že jsem seděla ve svém ateliéru na zemi, pila čaj z hrnku ze Starbucks (nejlépe z toho, co se nahoře nerozšiřuje, ten člověk musí ukrást) a Paramore? V žádném případě. Ve skutečnosti to byl Frank Sinatra. Nějaká jiná skladba než New York nebo Something stupid, protože je to prostě, víte, jak to myslím, no.. prostě takový...ohraný a každej to zná. Pak jsem si dala půlhodinovku meditace na třetí čakru. To vše v indie brýlích, které nikdy nesundavám a to ani v případě, že je mínus deset stupňů a mnohem lepší by bylo sundat ten zmražený kov z obličeje, protože se začíná přilepovat ke kůži. Tak dobře, teď už začínám zacházet do sarkasmu. Házet špínu na indie brýle není účelem tohoto článku.
V první řadě bych ráda zmínila fakt, že to, co mě na mých známých nejvíc fascinuje, je touha mnoha z nás být viděni a  sledováni. A kritizováni, nejlépe samozřejmě pozitivně. Přesto, že všem ostatním pak tvrdíme, že všechno co činíme, činíme z prosté touhy vyjádřit sebe sama. Prosím vás, lidi. Tím, že zatajíte své kamarádce, že trávíte večery sami doma v prstových ponožkách od babičky, cpete se indiánky a skáčete na posteli v rytmu Britney Spears se nevyjadřujete. To přece sami víte. Mám trochu děsivé tušení, že valná většina z vás (nás) se svým dosavadním životem snaží prolhat jak jen to jde. Můj laický pohled sleduje a vidí.
Mám známého, který je pravděpodobně chorobně závislý na myšlence, že zná všechny kapely na světě, což ho v kruhu lidí, se kterými se stýká dovedlo do pozice, kdy je z velké části všem pro smích. Lidé, ačkoliv to tak někdy nevypadá, jsou totiž velice všímaví, především velice všímaví co se týče lži, špatných vlastností a skvrn na oblečení pochybného charakteru. Prostě máme všichni čidla na špínu, o tom si snad nemusíme dlouho vykládat. Tento nejmenovaný mladík se tedy stal vděčným zdrojem zábavy a následně i terčem posměchu a to potom, co se nachytal na naprosto primitivní léčku. Pro příklad uvedu situaci.
Představte si, že jste fyzicky i duševně průměrně zdravý mladík, je krásná, průměrně teplá noc z pátku na sobotu a vy jste si vyrazili do města, abyste se trochu pobavili se svými přáteli a lahvinkami levného alkoholu někde venku v centru města. Zábava je v plném proudu, vy máte už trochu hladinku, když tu přichází objekt X, říkejme mu třeba Pepa a baví svou patnáctiletou kamarádkou vyprávěním o kapele Y. Kamarádka upírá na Pepu oddaná očka, naivně uchvácena jeho monstrózním hudebním přehledem. Jak jsem už zmínila, Pepa je ve společnosti nápadný svou často předstíranou znalostí hudebních skupin a ve vaší přiměřeně duševně zdravé a přiměřeně inteligentní hlavě se rodí dobrý nápad. '
"Pepo, už jsi slyšel o FuLF?" Zeptáte se nevinně.
A Pepa odpoví: "No jasně, zrovna stahuju jejich album."
Ha, ha ha, here we go. Nestahuje. Nic jako FuLF neexistuje a jediné co tento název momentálně znamená je zkratka silně pociťované touhy "Fuck ur Little Friend ."
Vaši přátelé mezi tím dobře pochopili, o co v konverzaci běží a propadají v hysterický záchvat smíchu. Pepa odvádí zmatenou kamarádku do vzdálenějšího rohu a od té chvíle se jí snaží zaujmout spíš intenzivním přísunem alkoholu, než zkazkami o hudebním průmyslu.
Nebudu tvrdit, že tohle není extrémní případ a už vůbec se nebudu snažit někomu nalhávat, že se tomu nesměju jako pominutá. Ale proboha... Co se to s náma děje?
Rozšíření choroby "Buď in za každou cenu" je v našem kraji rozšířenější, než je normální a nebo nejsem normální já. Možná že  proto, abych hlouběji pronikla do tajů téhle věci by bylo dobrý začít číst odbornou literaturu a začít studovat sociologii. Ale na druhou stranu, kdo se na to nevykašle, když se může dívat, bavit se, zhrozit se a pak o tom psát články?
Až si takhle jednou ohulíte doma Paramore a pak přijde na návštěvu váš alternativní kamarád, nevypínejte to. A nesundavejte si ze stěn plakáty Daniela Radcliffa. Protože jestli to uděláte, tak v nejbližší době dospějete do situace, kdy budete moct jít maximálně tak FuLF yourselves.


18. 2. 2011

ÚVOD - Jak Jull ke blogu přišla

Dneska je pátek a já jsem vrhla do sterilně bílého okénka facebookového chatu otázku "Co máš dneska za plány?"
"Beningní hyperplazii prostaty" Zněla odpověď kamarádky. Je v šesťáku na medině. A mě napadlo: "Ach, alespoň se nenudí." 
My ostatní smrtelníci totiž večer vezmeme svých 40 korun a půjdeme se do města ztřískat jako ta hovádka. Já půjdu úplně vpředu před chumlem řvoucích mladíků a dívek, budu mávat obrovským praporem s nápisem : PROMRHEJTE SVÉ MLÁDÍ! a v ruce budu mít petku s houbou.  Ale zpět k tématu a tedy k důvodu, proč zakládám blog.
Včerejší večer uplynul v lehkém alkoholovém opojení po dlouhé době způsobeném vínem, které pořídíte za více než šedesát korun a já, jakožto člověk, kterého alkohol v menší míře vede k vzletným myšlenkám (tady prosím o nadhled) jsem si usmyslela, že ze svého nesmyslného života udělám život nesmyslný veřejně. Pod povrchem naprosté povrchnosti společnosti, ve které se dnes a denně pohybuji, je toho totiž k nalezení a prozkoumání mnohem víc než dost. Věřte nevěřte, pro mě některé věci prostě stojí za zmínku.
Když je člověku devatenáct, (a nejen tehdy) město Plzeň (a nejen to) poskytuje širokou škálu možností, jak propátrat nitra lidí, kteří nejsou dostatečně ostražití, aby vám v tom zabránili a dokonce i širokou škálu těch, kteří vám v tom šikovně brání, čímž se stávají o to zajímavějšími. Dokonce se tu najde i plno těch, (a to mi dělá opravdu velikou radost) kteří jsou tak bezcharakterní, že mi způsobuje vskutku živočišné blaho o nich psát. Ve zkratce : Právě jsem zjistila, že mám nekonečnou zásobu témat a hodlám se o ně podělit.
S přáním příjemného pátku a bezbolestné soboty
Jull