5. 8. 2011

Složení neznámé : Veganský týden, shrnutí

Po týdnu a nakonec ještě několika dobrovolným dnům veganství navíc je jedna věc jistá. Rohlíky mezi nás přiletěly z jiného vesmíru. Jinak si to tiž nedovedu odůvodnit, proč nikde, dokonce ani v celém širém světě internetu není jednoznačná zpráva o tom, z čeho se vyrábějí. Ano, jistě, mohla bych jít do pekařství a ztrapnit se tam jednoduše položenou otázkou nebo se sáhodlouze dopátrávat po složení pečiva v hypermarketech.  A pravděpodobně to v nejbližší době udělám. Ale opravdu to musí být tak složité? Ještě že máme balený krájený chléb s pěkným, přesným složením na obalu. A pěknou cenovou přirážkou za balení a krájení.
Dle reakce paní sypající čerstvé rohlíky v Tescu do bedýnky, je má potřeba zjistit, co to vlastně ve skutečnosti jím, nejenom směšná, ale i opovrženíhodná.
Jsem víc než připravená pochopit a akceptovat, že dotyčná nemusela mít vzhledem ke své funkci dostatečné informace ani zrovna dobrou náladu. Ale co už se mi chápat a přijímat nechce, je fakt, že nejen ona, ale většina lidí kolem se na toto téma vyjadřuje negativně, až ignorantsky.
Představte si, že stojíte u regálu v obchodě, přecházíte od jednoho baleného pečiva k druhému a prohlížíte si obaly. Pokud to trvá déle než tři minuty, tak se stáváte terčem pohledů jak prodavaček, tak i ostatních zákazníků. Přivádí mě to k myšlence, jestli jsem jenom tak divně oblečná, ošklivá, neučesaná, krásná, páchnoucí, nebo jakkoliv jinak odlišná,  anebo není normální věnovat pozornost tomu, co házíme do košíku. A vůbec nemusí jít jenom o bezmasé, veganské, nebo jinak netradiční produkty. Naopak. V mé nově  oblíbené vegetariánsko-veganské jídelně je personál neobvykle ochotný a zvyklý poskytovat jakékoliv informace o teplých jídlech i ostatních potravinách, které nabízí. Stejně tak, budete-li sledovat, co vaši spoluobčané vykládají na pásy u pokladen a čím se chystají krmit sebe a svoje blízké, zjistíte, že faktor vhodnosti k věku či zdravotnímu stavu je až jeden z těch posledních, který se při nákupu zvažuje. Nejsem tady abych moralizovala. Nebýt Veganského týdne, napěchovala bych si za těch pár dní do svého mladého těla plno zbytečností, stejně jako všichni ostatní. Přesto musím neskromně prohlásit, že i přes četné nedostatky můj obvyklý jídelníček obsahuje víc rozumných prvků, než drtivá většina těch paštikovo- čokoládových náloží, které do sebe běžný český občan rve horem dolem. Což ve výsledku není lichotka pro mě, ale jenom hana pro drtivou většinu českých domácností.
Po necelých dvou týdnech na čistě rostlinné stravě jsem zhubla skoro dvě kila, nebolí mě hlava, a zlepšila se mi pleť. A tak můžu s čistým srdcem prohlásit: Přesto, že mě nikdy nikdo nepřesvědčí, že veganství je správné a dobré pro tělo i duši a jeho morální základy mají smysl, musím uznat, že je mnohdy přínosnější pro tělo, než běžná strava běžného člověka žijícího v moderní civilizaci.
Na druhou stranu, nikomu bych ho nedoporučovala dlouhodobě a už vůbec ne těm, kteří nemají čas, náladu a peníze nahrazovat maso a jiné potraviny vitaminy ve formě doplňků a starat se o to, aby jejich jídelníček nebyl jednotvárný.
Upozornění pro dámy. V, kulantně řečeno, špatné části měsíce, se můžete připravit na točení hlavy, slabost a pocity na omdlení. Nejsem si jistá, jak by tělo reagovalo, pokud by si na podobný režim zvyklo a jestli by na sebe neustále přestalo upozorňovat hladem a neovladatelnými chutěmi. Možná jsem se špatně postarala o to, abych do sebe dostala všechno potřebné, přece jenom nevedla jsem si žádné tabulky nebo si nepočítala kalorie. Opakuji, pokud nemáte peníze, čas dost nadšení a neumíte vařit, vůbec se nepokoušejte o něco takového, jako je záchrana planety prostřednictvím odmítání všeho živočišného. Skončíte omdlelí někde v příkopě, a nebo vám přestanou fungovat orgány.

Pokračování s výpisem některých nejlepších receptů a potravin se chystá do několika dnů :)

28. 7. 2011

Go Soya! Veganský týden, den druhý

Ó, bože, co jsem to udělala. Hned druhý den se začínám setkávat se základními problémy. Jedním z nich je pečivo. Jestli mě rozum nemate, v běžných potravinách jako jsou rohlíky nebo chleba není nic jako mléko nebo vejce. Další problém je ovšem zjistit v čem je či není sušená syrovátka nebo podobné dehydrované mléčné výmysly. Nehledě na to, že jsem zjistila, že občas nemám ani pojem o tom, z čeho se skládají věci, které běžně jím. Například droždí. Léta jsem měla mylný dojem, že se ty smrdutý kostičky vyrábějí z mléka. No... ,kdo je bez viny ať hodí kamenem, žejo.
Další naprosto mylná představa se týkala tofu. Ne. Není to sýr. Fakt ne. tento fakt mě na jednu stranu zahanbil, ale zahanbení vzápětí přebila šílená radost, protože tofu.... Je prostě tofu. Takže, ladies and gentlemen, here comes the hero! *standing ovations* Oblíbený nesýre, vítej v projektu Veganský týden. Jsme rádi, že tě mezi sebe můžeme přivítat.
Co se týče dnešního jídelníčku, snídaně se opět neřešila, takže čítala asi tři mini banány a štědrý příděl melounu. Oběd byl poměrně nekomplikovaný a recept jsem si v podstatě vycucala z prstu na základě toho, že jsem v ledničce našla řapíkatý celer. Stačilo ho uvařit, osolit, zakápnout citrónem, trochu obalit v mouce a hodit na pánev. jako příloha posloužily klasické šťouchané brambory s cibulkou, tentokrát ještě se strouhanou mrkví. Obrázek níž.


Musím říct, že ačkoliv to vypadalo trochu jako kočičí zvratky, vážně jsem si pochutnala. Tím byl tedy oběd vyřešen.

Už od včerejška jsem se těšila na to, až vpadnu do supermarketu do oddělení bio a budu bezhlavě vrhat do košíku každou druhou věc, načež se zkroušeně odplížím, zbavena všech momentálně dostupných financí. Ve výsledku jsem odešla zcela nepoznamenána finanční hodnotou věci, protože má drahá matka projevila nevídané porozumění a zakoupila litr sójového mléka a sójový dezert s čokoládovou příchutí, to vše na vlastní náklady. K většímu nákupu jsem se vůbec nedostala, i když mi padlo do oka dost věcí, jako třeba rýžové nudle a nebo cous cous.
Musím poznamenat, že pokoušet se nalít sójové mléko do kávy byl akt který, abych byla upřímná, málem vyvrcholil tryskáním mohutného gejzíru natrávené potravy z orálních partií. Hnus. Oproti tomu byl dezert k nerozeznání od klasických čokoládových pudinků, které najdete v každém regále s jogurty. Myslím, že do konce týdne si jich ještě pár pořídím. I když cena 18kč za cca 70g mi náladu zrovna nezvedá.

Z nějakého důvodu mám teď pořád hlad. Nevím, jestli to přičítat tomu, že teď v podstatě pořád myslím na jídlo, hledám recepty a přemítám, co k večeři/obědu/snídani, nebo mě neustálé cpaní se zeleninou prostě nezasytí. Jako příklad můžu uvést večeři, která se skládala z rajčatové omáčky s jarní cibulkou a rýže. Nemám ponětí, kdy jsem naposled snědla tolik rýže. Vážně. Co se děje s mým žaludkem?

A mimochodem. Po přidání dvou lžic kakaa a dvou lžic cukru do cca dvou decilitrů sójového mléka lze docílit poměrně pitelné směsi. S kýženým klasickým  "kravským" kakaem ovšem nesrovnatelné.

Přejte mi štěstí.

27. 7. 2011

Go Mrkev!

Vážení a milí, vrhalo se TO na mě už dlouhou dobu ze všech stran. Nutno podotknout, že vzhledem ke složení mého seznamu přátel se to na mě vrhalo většinou ve formě velmi nadneseného posměchu na adresu lidí, kteří se z nějakého, mě dosud neznámého důvodu rozhodli stát se vegany. V návaznosti na časté narážky, které slýchám v okolí, jsem se na chvíli zamyslela a došla k závěru, že o celé záležitosti skoro nic nevím. Mám pouze mlhavou představu o tom, jestli jsou příznivci veganství oblíbení v kolektivu lidí, kteří se rádi a bez výčitek cpou masem a k snídani si klidně dají míchaná vajíčka, aniž by je pak pronásledovaly děsivé sny o klecových chovech.
Jak už jsem zmínila, časté setkávání se zmínkami o tomhle, pro většinu z nás nepochopitelném životním stylu, mě donutilo přemýšlet a zvažovat. Což ve výsledku vedlo k závěru, že musím nějak proniknout k podstatě věci, pěkně se pohrabat ve vlastní hlavě a malinko i v hlavách a svědomích ostatních.
A proto se já, poměrně klasicky vychovávaná dívka z poměrně normální a normálně se stravující rodiny, právě vrhám do akce s pracovním názvem "Veganský týden" (což doufám mluví za vše a mělo by to být akceptováno jako plnohodnotná záležitost, přestože vymýšlení názvu očividně nevyžadovalo nijak výraznou dávku kreativity).
Jak tento zajímavý název napovídá, jde o týdenní přechod na veganský jídelníček. Aby bylo zcela jasno, o týdenní přechod na veganský jídelníček člověka, který se o tuto problematiku dříve zajímal přibližně asi tak jako se ten chlápek se startkou v ruce sedící v knajpě vedle vás stará o neposkvrněnost vašich plic. Pro ty, jimž stále uniká má zábavná metafora, veganství mě nezajímalo vůbec. Krom tříměsíčního vegetariánství pramenícího z dočasnému odporu k přežvykování mrtvé svaloviny, a záchvatovitých přechodů na zdravou stravu za účelem snížení tělesné hmotnosti, jsem nikdy neměla potřebu cokoliv radikálně měnit na tom, co jím. Vzhledem k okolnostem tedy očekávám, že prvních pár dní budu mít co dělat, abych vůbec v okolí našla něco, co můžu pozřít.
Akce veganský týden (VT) byla původně plánovaná až od prvního dne následujícího měsíce, jenže o náhody není nikdy nouze, a tak jsem ke včerejší večeři měla shodou okolností smaženou cuketu. K cuketě brambory, půl lahve sangrie a přátelskou společnost s podobnými ambicemi jako mám momentálně já, čili, uvrhnout své tělo a mysl na čas do nezvyklé situace. A tak, když už jsme tak pěkně začali, proč v tom rovnou nepokračovat.
V následujících sedmi dnech se pokusím alespoň trochu přiblížit smýšlení "vyznavačů" veganství, zkusím žít jejich běžný život a mimo jiné se konečně dozvědět, vo co v teda vlastně de. K tomu mi dopomáhej Google.

Julliin Veganský týden: den 1.

Snídaně mě přepadla naprosto nepřipravenou. Je právě 9:47 ráno a já zjišťuji, že bych si dala kávu. S mlékem. S velkým možstvím mléka a cukru. Ale mléko je z krávy a jelikož byla kráva pravděpodobně utiskována a bylo jí ošklivě ubližováno, když byla dojena, (podrobnosti se pokusím zjistit časem), tak si budu muset sehnat mléko sójové a nebo se na něj vykašlat úplně a bez mléka by to prostě nešlo. Jelikož jsem se k celé téhle záležitosti rozhodla včera v devět hodin večer, nenakoupila jsem nic dopředu. Snídaně, kterou bych za normálních okolností vyřešila třeba chlebem se sýrem  byla tedy odbyta dvěma mrkvemi a jednou nektarinkou.

Oběd:
Na kávu jsem zapomněla, protože můj mozek zaměstnávalo pátrání po receptech, převážně na stránce http://www.jimejinak.cz/ . Tenhle web můžu z prozatimní zkušenosti doporučit, ale vaření podle jejich receptů chce předchozí nákup a přípravu, což znamená, že ve vaší obyčejné středostavovsky naplněné ledničce většinou není to, co byste zrovna potřebovali. Pokud tam teda není hromada zeleniny, což byl zrovna můj případ a tak se obědem stal jakýsi guláš s množstvím cibule a papriky s rýží.
Mimo to jsem dostala příšernou chuť na kakao. Zajímalo by mě, jestli by byla tak intenzivní, i kdybych se nerozhodla, že mléko je pro mě na týden tabu. Zmrzlina by taky nebyla od věci.

3. 7. 2011

VIV

Ó, vítejte, drazí přátelé, vítejte u dalšího dílu seriálu Velmi iritující vztahy. (tento seriál vám přináší paštika Paznecht. Pro vaše děti to nejlepší.)
V minulém díle jste viděli: Martinova schůzka s Janou dopadla fiaskem. Odchází domů zdrcen a svěřuje se své ženě, tak, aby nic nepoznala. Celou věc zahraje šikovně do outu a ještě uleví ztrápenému srdci v náruči své milující ženy. Jana stále řeší svůj minulý vztah a podvědomě se snaží ho obnovit. Do toho přichází šokující zpráva. Janin dlouho nezvěstný otec umírá a přeje si dívku vidět....
Už je to tak. Jak jde čas, začínám mít nepříjemný dojem, že ty nejméně rafinované televizní seriály jsou ve skutečnosti zdaleka nejrealističtějším zobrazením toho, co ve skutečnosti děláme se svými city. Někdy dokonce lituji, že jsem nebyla obdařena jménem Juanita a nemám přítele jménem Jose Armando, jehož nejlepší přítel Carlos je ve skutečnosti mým bratrem, o čemž samozřejmě nevím a podvádím s ním Josého Armanda v domě svého otce, o kterém si myslím, že je můj dědeček.
Tolik si libujeme v chaosu. Ach. Proč si dnes dramaticky nezaplakat? Proč se nevrhnout na kbelík zmrzliny u romantického filmu? Nechme si přeci do našich středostavovských životů vniknout trochu toho skutečného žití! Odstraňme ze sebe poslední zbytky osobní cti a vleťme po hlavě přímo do žumpy sentimentality, pořiďme si pumpičky na ega, jež nám dávají na několik chatrných okamžiků konejšivý dojem, že máme skutečné, stereotypem nezničené city.
Jsme jako kobylky. Sežereme všechno, co se kolem nás pohne. Ježiš, láska! Rychle, Véno, přines lopatu, já zajdu pro kolečko!
Jsou muži a ženy, kteří dokážou udržovat vztah se dvěma či více partnery najednou, aniž by to pro ně ve výsledku znamenalo nepříjemnosti. Tito muži a ženy jsou sráči bez špetky charakteru, ale budiž, přičteme jim k dobru vynikající organizační talent, který jim bohužel, co se týče morálního hlediska celé věci, nikterak nevylepšuje skóre.
A pak jsou ti, kteří udržet vztah s více partnery neumí, přesto to dělají. To jsou sráči bez špetky charakteru a k tomu ještě absolutně bez invence a schopnosti nahlížet na celou situaci pružně. A ti, přátelé, jsou, lidově řečeno, úplně namydlený. I když musím přiznat, že ve společnosti se jim dostává větší oblíbenosti, protože se lehko stávají terčem vnitřního posměchu, který každý z nás občas potřebuje ventilovat, aby ulevil své mrzké lidské podstatě. Rychle, Véno, přines štokrle! Tadyhle za plotem jde ten chlívák, co podvádí svou Mařku s tou rajdou z pošty!
A i když, jak jsme už řekla, jsou takříkajíc namydlení, není to vlastně ještě něco, co bychom jim měli ve skrytu duše závidět? Jaký oni to žijí nespoutaný život! Plný pádů a vzestupů. Jaký to romantický přístup! Napíši o tom knihu. Napíši o tom sérii knih! Myslím, že by se mohly jmenovat podle něčeho na nebi. Třeba podle fází měsíce.

2. 7. 2011

O Bohu

Můj nevěřící dědeček mi kdysi řekl: "Až ti bude nejhůř, obracej se k Bohu." A myslel tím, ke svému vnitřnímu Bohu.
Ne, vlastně kecám. Nic takovýho nikdy neřekl. Ale jsem si naprosto jistá, že by to byl řekl, kdybych s ním o tom bývala byla mluvila. On často mluví o takových věcech. O vnitřním Bohu v každém z nás, o UFO, o umění a knihách. O tom, co je v životě důležité. Říká to asi proto, že bydlí na půdě, mezi svými obrazy, knihami a důležitými věcmi, jeho rodina si o něm myslí, že je šílený a už dávno musel zjistit, co má pro něj smysl, protože jinak by v téhle situaci nepřetrvával.
Přišla jsem jednou v sobotu ráno domů a obrátila se ke svému vnitřnímu Bohu.
A Bůh řekl:, "No, ty vole, tys musela bejt moc!"
A já věděla, že to je dobré. Že pro tuto chvíli si odpouštím, protože jsem všeobjímající alibista. A Bůh je velký, je milosrdný.

16. 6. 2011

Odvrácená strana Měsíce

V návaznosti na včerejší astronomickou "velkou událost", která na nás dnes vyskakuje z hlavní stránky Googlu a vedle vraždících okurek (Ano, je velmi obtížné umýt zeleninu pod tekoucí vodou) a stávky odborářů (pařba v metru tady ještě nebyla) plní hlavní stránky oblíbených serverů jako jsou třeba Novinky.cz, jsem dospěla ke zcela nepolitickému, zato však velice poetickému názoru. Při pohledu na stmívající se kouli na nebi a při pomyšlení na její odvrácenou část mě některé prvky společné s lidským charakterem vcelku pobavily.
Myslím, že není nikdo, kdo by se ve svém životě nepotkal člověka s jakousi osobní "odvrácenou stranou měsíce". Projevuje se to různě. A taky často.
Jak je známo, jakýkoli bližší vztah, třeba i city romantické, vyžadují jakýsi pevný základ, na kterém stavíme svoje chatrné domečky z karet, které se ve výsledku pokoušíme nazývat seriózním, nejlépe ještě smysluplným poutem mezi dvěma lidmi. Přístup k tomuto způsobem "mám odvrácenou stranu" tento téměř vždy marný boj dostává na rovinu, která není nikomu z nás příliš příjemná. Intimnější sblížení s osobou postiženou dojmem, že musí mít stále nějaké tajemství, je naprosto nemožné. 
Abych to uvedla na pravou míru: Nechtějte se dostat do situace, kdy ležíte ve dvě v noci v posteli a nutíte své mozkové buňky, aby se pražily v doruda rozžhavených zákrutech hlavy, zatímco se snažíte odhalit čísi odvrácenou stranu měsíce. Styky s chronickými tajnůstkáři mají své výhody. Hlavně proto, že je na nich pořád něco, po čem lze pátrat, což prodlužuje dobu, kdy se s dotyčným dobře bavíte.
Ale všechno má své nevýhody. Převážně pro ty z nás, kteří jsme se už narodili s hlavou v sousedově živém plotě, s odposlouchávacími zařízeními ve stále ještě reflexem sevřených pěstičkách a neuvěřitelnou zásobou otázek typu "Kdo? S kým? Jak? Čím?" a v neposlední řadě hlavně "Proč?", je déletrvající vztah s takovou osobou přímým lístkem do nekončícího vyčerpávajícího kruhu otázek.
Pakliže se někdo urputně snaží zabránit vám, abyste poznali jeho pravou podstatu, je tu několik důvodů proč tomu tak může být. 
Za prvé : Je jedním z následujících: Masový vrah, superhrdina, odborář, španělský pěstitel okurek, bývalý zaměstanec elektrárny Fukušima se sešroubovanou kyčlí a nebo zcela běžný člověk, kterého prostě vůbec nezajímáte a netouží vám o sobě cokoliv sdělit.
A nebo za druhé: Má tolik málo co nabídnout, že předstíraná zajímavost v pustině jeho osobního měsíce, je jediný způsob, jak si udržet zoufale potřebnou pozornost ostatních a lehce psychopatickým způsobem si pohrávat s dušemi zvědavců, kteří se pod jeho vlivem rozpadají jak dvě hodiny v papiňáku dušený ovar z malomocného. Nechte mě položit jednu základní otázku: Co si myslíte, že, sakra, je na té opravdové odvrácené straně Měsíce? 
Nic, samozřejmě. 
Je tam pár ostrých kamenů, pár oblých kamenů, nějaký ten prach a ze všeho nejvíc příšerná zima. Tak nějak podobně to vypadá na tom kýženém ukrývaném místě v hlavách vašich tajemných známých, přátel, nedejbože milenců a milenek, manželů či manželek.
A tak si tak říkám, proč se prostě nezvednout a nestrkat hlavy s čelovkami tam, kde má bejt tma a nejít se radši opalovat na družici někoho jinýho. 
Proč se pídit po pravdě, po čistotě a hloubce, když stejně někde hluboko uvnitř víme, že až se dopídíme k cíli, najdeme jenom pěknou nálož nedosolenýho těsta na houskový knedlíky s vlastní gravitací.

Ochocho cho

A víte co je ze všeho nejhorší? (Až po trpaslících samozřejmě) Spolužáci. Definitivně jsou to spolužáci. Spolužáci typu "Prošel jsi testem z dějin umění, ty šprte, šprte, šprte." Kdybychom byli na základní škole a já byla brýlatý chlapeček bez sebevědomí a dvacetikilovou nadváhou, má hlava by se právě účastnila přibližně tak desátého spláchnutí do klozetu. To se vyplatí pouze v případě, pokud máte hodně mastný vlasy a po ruce šampón.
Jak je možný, že dotaz ohledně realistický tendence gotickýho umění v někom vyvolává tak intenzivní vlnu posměchu? Protože jste dickheads.

18. 4. 2011

Fňuk

Takže jsem se zase probudila s bolestí hlavy a urputnou depresí svírající útroby. Zejtra nebude žádnej lepší den, optimisté jsou banda idiotů a celý město se tváří nasraně. Mám tip. Až se vám stane to samý, tak si to nechte pro sebe a nebo se svěřte svému terapeutovi.
"Fňuky, fňuk, jsem malé roztomilé chuďátko a proudy řasenky se mi linou po bledých lících." Tak jo, uděláme si jasno.
Fňukalové se dělí na několik skupin. V prostředí, ve kterém se pohybuju, mometálně vedou takzvaní Pseudomaniodepresivci. Lidé, kteří svůj život vyplňují procesem, kdy se považují za nemocné. A považují se za nemocné tak intenzivně, až se nemocnými stávají. Hystericky mávají svými recepty na Lexaurin a užívají si, jak pěkně šustí. když je potkáte na veřejném místě, třeba v kavárně, přiblíží se sklíčeně, pozdraví napůl úst, ale zbytek konverzace už skoro křičí, protože je cool, když všichni kolem slyší o vašem minulém sezení u psychiatra. zajímavé je, že tento typ často najdete v prostředí uměleckých škol. Obyčejně se vyvíjí z typu zvaného Ignorant.
Ignorati jsou osoby, které nemají vůbec žádnou schopnost sebereflexe, zato mají obrovskou tebe, jeho, její...jakoukoliv jinou reflexi. Naprosto ignorují fakt, že by jejich problémy mohly vycházet od jejich osoby a veškerá tíha světa na ně tedy spadá zcela neoprávněně a hlavně ji na ně obrovskými zlými lopatami hází obrovští zlí lidé. Pro upřesnění, jsou to VŠICHNI lidé. Maminka, tatínek, sestřička, stará paní s košíkem hyacintů, na které máte alergii, prodavač Strážné Věže, jehož oblek se prudce neshoduje s vaším estetickým cítěním, ti všichni přišli na svět, aby z něj udělali obrovské peklo pro Ignoranty. Není divu, že je příjemné jít si od toho ošklivého světa občas odpočinout do konejšivé náruče křesla pana terapeuta a stát se kovaným Pseodomaniodepresivcem (dále jen PMD). V tomto momentě by bylo vhodné zastavit se na chvíli a věnovat sekund zamyšlení nad sebou samým. Vzpomínáte si na pubertální léta? Vzpomínáte si, jak vás nikdo neměl rád? Ano, tato doba byla vaše osobní zkušenost s Ignorantstvím. Tudíž vás vybízím když už ne k soucitu, tak alespoň k toleranci. Ne každý nemůže tak rychle vyspět jako my ostatní, že, mí velcí dospělí, rozumní, o emoce okleštění přátelé. Oni se z toho dostanou.
Další odrůda fňukalů se dá označit slovy : Internetoví exhibicionisté. (Zde je prostor pro zamyšlení autorky nad sebou samou... Ačkoliv charakteristika Internetových Exhibicionistů je odlišná.)
Mařenka Roztomilá je online. Co se Mařence honí hlavou?:
"Přítel si pořád stěžuje, že se málo věnujeme konzumaci sladkých jídel. Dnes jsem upekla krásný chutný veliký dortík, ale můj Pepa si toho vůbec nevšiml." (Smutný smajlík, smutný smajlík). A to se vám přeci nelíbí, že ne. To by od vás bylo moc kruté. Ještě krutější by bylo komentovat absenci zájmu o dortík slovy.: "Asi jsi ho měla udělat trochu větší, můj Péťa si cukrářských výrobků zásadně nevšímá, pokud s nimi lze projít dveřmi. Kdybys uměla dortíky jako já, tohle by se ti nestalo." Tak proč strašně toužíte zhanit Mařenčiny dortíky a vymazat její smajlíky? Asi proto, že smutné smajlíky nepoužíváte jako nástroj citového vydírání už od dvanácti let a je vám jasné, že není dortík, jako dortík. Zajímavé je, že do skupiny IE patří většinou ženy nad 30. To celou záležitost dělá ještě víc rozčilující, protože nemůžete své vědomí zaštiťovat shovívavým nadhledem, jak je to možné v případě pubertálních Ignorantů. (Jsme totiž strašně nad věcí)
A na závěr bych ráda zmínila kategorii nazvanou Blogeři. Tito lidé vedou nečasto aktualizované blogy, kde se pod maskou hledačů pravdy nepřímo vyznávají ze své nesnášenlivosti vůči okolnímu svtěu a používají k tomu veškeré jim dostupné (nutno podotknout že často mizerné) jazykové prostředky a úskoky. Je skutečně znechucující, jak se neustále snaží splácat ze své nárazové zapšklosti pseudovědecké, plitké, nezábavné, nesmyslné statě, jimiž očerňují něžný svět internetu. Měli bychom proti nim začít bojovat, než se přemnoží.
Pro dnešek to bude vše. S přáním velkých dortíků

Jull


19. 2. 2011

Co to děláš? Tohle není cool! Aneb společenská sebevražda.

Drazí mladí a neklidní.
Včerejší den jsem z velké části věnovala poslechem skupiny Paramore.
Ó, pardon, vlastně, chtěla jsem říct, že jsem seděla ve svém ateliéru na zemi, pila čaj z hrnku ze Starbucks (nejlépe z toho, co se nahoře nerozšiřuje, ten člověk musí ukrást) a Paramore? V žádném případě. Ve skutečnosti to byl Frank Sinatra. Nějaká jiná skladba než New York nebo Something stupid, protože je to prostě, víte, jak to myslím, no.. prostě takový...ohraný a každej to zná. Pak jsem si dala půlhodinovku meditace na třetí čakru. To vše v indie brýlích, které nikdy nesundavám a to ani v případě, že je mínus deset stupňů a mnohem lepší by bylo sundat ten zmražený kov z obličeje, protože se začíná přilepovat ke kůži. Tak dobře, teď už začínám zacházet do sarkasmu. Házet špínu na indie brýle není účelem tohoto článku.
V první řadě bych ráda zmínila fakt, že to, co mě na mých známých nejvíc fascinuje, je touha mnoha z nás být viděni a  sledováni. A kritizováni, nejlépe samozřejmě pozitivně. Přesto, že všem ostatním pak tvrdíme, že všechno co činíme, činíme z prosté touhy vyjádřit sebe sama. Prosím vás, lidi. Tím, že zatajíte své kamarádce, že trávíte večery sami doma v prstových ponožkách od babičky, cpete se indiánky a skáčete na posteli v rytmu Britney Spears se nevyjadřujete. To přece sami víte. Mám trochu děsivé tušení, že valná většina z vás (nás) se svým dosavadním životem snaží prolhat jak jen to jde. Můj laický pohled sleduje a vidí.
Mám známého, který je pravděpodobně chorobně závislý na myšlence, že zná všechny kapely na světě, což ho v kruhu lidí, se kterými se stýká dovedlo do pozice, kdy je z velké části všem pro smích. Lidé, ačkoliv to tak někdy nevypadá, jsou totiž velice všímaví, především velice všímaví co se týče lži, špatných vlastností a skvrn na oblečení pochybného charakteru. Prostě máme všichni čidla na špínu, o tom si snad nemusíme dlouho vykládat. Tento nejmenovaný mladík se tedy stal vděčným zdrojem zábavy a následně i terčem posměchu a to potom, co se nachytal na naprosto primitivní léčku. Pro příklad uvedu situaci.
Představte si, že jste fyzicky i duševně průměrně zdravý mladík, je krásná, průměrně teplá noc z pátku na sobotu a vy jste si vyrazili do města, abyste se trochu pobavili se svými přáteli a lahvinkami levného alkoholu někde venku v centru města. Zábava je v plném proudu, vy máte už trochu hladinku, když tu přichází objekt X, říkejme mu třeba Pepa a baví svou patnáctiletou kamarádkou vyprávěním o kapele Y. Kamarádka upírá na Pepu oddaná očka, naivně uchvácena jeho monstrózním hudebním přehledem. Jak jsem už zmínila, Pepa je ve společnosti nápadný svou často předstíranou znalostí hudebních skupin a ve vaší přiměřeně duševně zdravé a přiměřeně inteligentní hlavě se rodí dobrý nápad. '
"Pepo, už jsi slyšel o FuLF?" Zeptáte se nevinně.
A Pepa odpoví: "No jasně, zrovna stahuju jejich album."
Ha, ha ha, here we go. Nestahuje. Nic jako FuLF neexistuje a jediné co tento název momentálně znamená je zkratka silně pociťované touhy "Fuck ur Little Friend ."
Vaši přátelé mezi tím dobře pochopili, o co v konverzaci běží a propadají v hysterický záchvat smíchu. Pepa odvádí zmatenou kamarádku do vzdálenějšího rohu a od té chvíle se jí snaží zaujmout spíš intenzivním přísunem alkoholu, než zkazkami o hudebním průmyslu.
Nebudu tvrdit, že tohle není extrémní případ a už vůbec se nebudu snažit někomu nalhávat, že se tomu nesměju jako pominutá. Ale proboha... Co se to s náma děje?
Rozšíření choroby "Buď in za každou cenu" je v našem kraji rozšířenější, než je normální a nebo nejsem normální já. Možná že  proto, abych hlouběji pronikla do tajů téhle věci by bylo dobrý začít číst odbornou literaturu a začít studovat sociologii. Ale na druhou stranu, kdo se na to nevykašle, když se může dívat, bavit se, zhrozit se a pak o tom psát články?
Až si takhle jednou ohulíte doma Paramore a pak přijde na návštěvu váš alternativní kamarád, nevypínejte to. A nesundavejte si ze stěn plakáty Daniela Radcliffa. Protože jestli to uděláte, tak v nejbližší době dospějete do situace, kdy budete moct jít maximálně tak FuLF yourselves.


18. 2. 2011

ÚVOD - Jak Jull ke blogu přišla

Dneska je pátek a já jsem vrhla do sterilně bílého okénka facebookového chatu otázku "Co máš dneska za plány?"
"Beningní hyperplazii prostaty" Zněla odpověď kamarádky. Je v šesťáku na medině. A mě napadlo: "Ach, alespoň se nenudí." 
My ostatní smrtelníci totiž večer vezmeme svých 40 korun a půjdeme se do města ztřískat jako ta hovádka. Já půjdu úplně vpředu před chumlem řvoucích mladíků a dívek, budu mávat obrovským praporem s nápisem : PROMRHEJTE SVÉ MLÁDÍ! a v ruce budu mít petku s houbou.  Ale zpět k tématu a tedy k důvodu, proč zakládám blog.
Včerejší večer uplynul v lehkém alkoholovém opojení po dlouhé době způsobeném vínem, které pořídíte za více než šedesát korun a já, jakožto člověk, kterého alkohol v menší míře vede k vzletným myšlenkám (tady prosím o nadhled) jsem si usmyslela, že ze svého nesmyslného života udělám život nesmyslný veřejně. Pod povrchem naprosté povrchnosti společnosti, ve které se dnes a denně pohybuji, je toho totiž k nalezení a prozkoumání mnohem víc než dost. Věřte nevěřte, pro mě některé věci prostě stojí za zmínku.
Když je člověku devatenáct, (a nejen tehdy) město Plzeň (a nejen to) poskytuje širokou škálu možností, jak propátrat nitra lidí, kteří nejsou dostatečně ostražití, aby vám v tom zabránili a dokonce i širokou škálu těch, kteří vám v tom šikovně brání, čímž se stávají o to zajímavějšími. Dokonce se tu najde i plno těch, (a to mi dělá opravdu velikou radost) kteří jsou tak bezcharakterní, že mi způsobuje vskutku živočišné blaho o nich psát. Ve zkratce : Právě jsem zjistila, že mám nekonečnou zásobu témat a hodlám se o ně podělit.
S přáním příjemného pátku a bezbolestné soboty
Jull